otazky, Maxim zaril blahem a odpovidal »nerozumim,« kdezto kypra zena opodal neco brucela. Maxim se vypjal k dalsi vete a uvedl, ze »dest je massaraks spatne mlha«. Rada se zalykala smichy. Pak prisla jeste jedna mladicka, dosti sympaticka divka, se vsemi se pozdravila, nekam s Radou odesly a po chvili se Rada vratila uz bez zasterky, v lesklem cervenem plasti s kapuci a s velkou kostkovanou taskou v ruce.
»Jdeme,« rekla a Maxim vyskocil.
Jen tak odejit se jim vsak nepodarilo. Matrona znovu zvedla poprask. Zase se ji cosi nelibilo, zase neco pozadovala. Tentokrat mavala perem a kouskem papiru. Rada se s ni nejdriv hadala, ale pak do sporu zasahla I druha divka a postavila se na stranu kypre zeny. Rec byla o necem zcela evidentnim a Rada nakonec ustoupila. A vsechny tri se daly do Maxima. Nejdriv jedna po druhe, potom vsechny sborem opakovaly jednu jedinou otazku, ktere Maxim prirozene nerozumel. Jen bezradne rozhazoval rukama. Rada vsem prikazala, aby byli zticha, lehce poklepala Maxima po hrudniku a zeptala se:
»Mak Sim?«
»Maxim,« opravil ji.
»Mak? Sim?«
»Maxim. Mak se nesmi. Maxim.«
Na to se Rada dotkla sveho nosu a pronesla:
»Rada Gaal. Maxim…«
Maxim konecne pochopil, ze z nejakeho duvodu potrebuji znat jeho prijmeni, coz bylo zvlastni, ale mnohem vic ho zarazilo neco jineho.
»Gaal?« zeptal se. »Gaj Gaal?«
Rozhostilo se ohromene ticho.
»Gaj Gaal!« opakoval Maxim s nadeji v hlase. »Gaj dobry muz.«
Strhl se velky halas. Vsechny tri zeny se rozpovidaly jedna pres druhou. Rada Maxima hladila a na cosi se vyptavala. Bylo zrejme, ze ji zajima, odkud Maxim Gaje zna. Gaj, Gaj, Gaj, mihalo se v zaplave nesrozumitelnych slov. Problem Maximova prijmeni byl razem zapomenut.
»Massaraks!« zvolala nakonec matrona a rozchechtala se, divky se taky zasmaly, Rada vtiskla Maximovi do ruky svou kostkovanou tasku, uchopila ho v podpazdi a vykrocili do deste.
Prosli tou spatne osvetlenou ulickou az na konec a odbocili do jine, osvetlene jeste sporeji a po obou stranach vozovky neporadne vydlazdene kocicimi hlavami lemovane drevenymi, ke strane nachylenymi domy; a zase nekam odbocili, a jeste jednou, krivolake ulicky byly naprosto puste, cestou nepotkali vubec nikoho.
Rada nejdriv zive stebetala, casto opakovala Gajovo jmeno a Maxim zase vytrvale tvrdil, ze Gaj je dobry, jen k tomu jeste nemecky dodaval, ze mlatit lidi do obliceje neni spravne, ze mu to pripada divne a ze tomu nejak nerozumi. Jenze cim byly ulicky krivolacejsi, uzsi, tmavsi a rozbahnenejsi, tim tissi a kusejsi byly Radiny vyklady. Obcas se zastavila, zadivaly se do tmy a Maxim si myslel, ze hleda co nejschudnejsi cestu, jenze ona zrejme ve tme patrala po necem jinem, protoze louze vubec nevidela, a Maxim ji co chvili musel zatahnout na sussi mista; tam, kde bylo same blato, ji proste popadl do naruce a prenasel ji — moc se ji to libilo, pokazde strnula blahem, ale okamzite ji to zase poustelo, protoze se panicky bala.
Bala se tim vic, cim dal byli od kavarny. Maxim se nejdriv pokousel o neurospojeni, aby ji dodal trochu elanu, ale stejne jako ve Fankove pripade se mu to nepodarilo. Kdyz opustili ctvrt perifernich brlohu, dostali se na katastrofalne zabahnenou nedlazdenou cestu, po jejiz prave strane se tahl nekonecny mokry plot se zrezivelym ostnatym dratem nahore, zatimco vlevo se prostirala neproniknutelne tmava, smrduta, zanedbana plan bez jedineho svetylka, Rada zvadla docela — div neplakala — a Maxim ve snaze alespon trochu ji zvednout naladu spustil jednu po druhe ty nejveselejsi pisnicky, ktere znal. Pomohlo to, ale ne na dlouho, jen na konec plotu. Pak znovu prisly unavne fadni domy — dlouhe, zlute, patrove, s tmavymi okny; vanuly z nich pachy stydnouciho kovu, organickych maziv a jeste cehosi dusiveho a cadiveho, ridce a kalne svitily lampy a v dalce, v nejakem opustenem prujezde stali zimomrive schouleni lide. Rada se zarazila.
Zaryla se prsty do jeho predlokti a cosi preryvane zaseptala, — cloumal ji strach, hlavne o nej. Neustale septajic ho tahla zpatky a on se podroboval, protoze se domnival, ze se ji tak ulevi, jenze pak pochopil, ze je to proste bezdecny projev zoufalstvi, a vzeprel se.
»Pojdme,« navrhl ji laskave. »Pojdme, Rado. Spatne ne. Dobre.«
Poslechla jako dite. Vedl ji, trebaze nevedel kam, nahle vsak vedel vsechno — bala se tech mokrych postav — a velice se podivil, protoze na nich nebylo nic strasneho a nebezpecneho: docela obycejni, vlhkym chladem zkrouseni domorodci, kteri z neznameho duvodu stoji na desti a tresou se zimou. Nejdriv byli jen dva, potom se odnekud vynoril jeste treti a ctvrty s ohynky narkotickych tycinek u ust.
Maxim kracel prazdnou ulici mezi zlutymi domy primo k tem postavam, Rada se k nemu tiskla stale pevneji a on ji objal kolem ramen. V duchu si rekl, ze se nejspis myli a ze Rada se netrese strachy, ale taky zimou. Na mokrych lidech skutecne nebylo nic hroziveho; prosel kolem nich, kolem tech prihrblych, prokrehlych muzu s protahlymi obliceji a rukama vrazenyma hluboko v kapsach, kteri zimomrive podupavali, aby se trochu zahrali, ubohych chlapku, otravenych narkotiky, kteri si jeho ani Rady zcela zjevne vubec nevsimali, dokonce na ne ani nepohledli, prestoze kolem nich prosel tak blizko, ze slysel jejich nezdravy, nepravidelny dech. Doufal, ze ted se Rada uklidni — uz byli za pruchodem —, ale najednou, jako by vyrasili z blata, jako by se vyloupli ze zlutych zdi, se pred nimi objevili a prehradili jim cestu dalsi ctyri, stejne umachani a ubozi, ale jeden z nich v ruce trimal silnou dlouhou hul a Maxim ho poznal.
Pod opryskanou kopuli jakehosi nesmyslneho oblouku se v pruvanu komihala hola zarovka, zdi tohoto pruchodu byly potazene plisni a krivolakymi puklinami, pod nohama popraskany zaneradeny beton se spinavymi stopami tisicu nohou a automobilovych pneumatik. Vzadu se ozval tlumeny dusot. Maxim se ohledl — ctverice s rukama v kapsach, kterou pred chvili minuli, je dobihala, muzi sipave, trhane oddechovali a v behu vyplivovali ty svoje nechutne narkoticke tycinky… Rada pridusene vykrikla, pustila jeho ruku a on mel pocit, ze je tu strasne malo mista. Pritiskli ho ke zdi a ti muzi ho tesne obstoupili: Rukou se ho zatim ani nedotkli, jeste je ani z tech kapes nevytahli a dokonce se na nej vubec nedivali — proste stali kolem nej, neumoznovali mu jediny pohyb a on pres jejich hlavy videl, ze dva dalsi drzi Radu, k niz uz pristoupil knirac, line prehodil spacirku z prave ruky do leve a stejne line a bez zajmu ji uhodil do tvare.
Bylo to tak silene a k neuvereni, ze Maxim ztratil smysl pro realitu. V jeho vedomi se neco zlomilo. Lide zmizeli. Zbyli tu jen dva — on a Rada — ostatni zmizeli. Misto nich v blate nemotorne a priserne preslapovala hnusna a nebezpecna zvirata. Uz nebylo mesto, nebyl prujezd s obloukem a zarovka nad hlavou — zbyl tu jen kraj neproniknutelnych, neschudnych hor, zeme Oz na Pandore, jeskyne, odporna past, kterou na nej pripravily hole skvrnite opice, a do jeskyne lhostejne civel rozmazany zluty mesic, a bylo treba se rvat, aby to prezil. A tak se zacal rvat, jako se rval tenkrat na Pandore.
Cas poslusne pribrzdil svuj beh, vteriny se natahly donekonecna a v prubehu kazde z nich se dalo ucinit plno nejruznejsich pohybu, zasadit spoustu uderu a videt vsechny utocniky najednou. Byly nemotorne, ty opice, zvykly si mit co do cineni se sobe podobnymi selmami, a nejspis si proste ani nestacily uvedomit, ze tentokrat volily nespravne, ze nejlepsi by byvalo rychle utect, ale ony se take pokousely rvat… Maxim popadl dalsi zvire za spodni celist, jedinym razem vyvratil poddajnou hlavu dozadu a hranou dlane uderil do bledeho pulsujiciho krku, okamzite se otacel k dalsimu, uchopil, trhl a sekl a zase uchopil, trhl a sekl — v mracnu pachnouciho draveho dechu, v dunivem tichu jeskyne, ve zlutave uslzene polotme — a spinave krive spary zasahly jeho krk, a sklouzly, zlute tesaky se mu zahryzly hluboko do ramene, a sklouzly taky… Kolem nestal uz nikdo a k vychodu z jeskyne spechal vudce s obuchem, protoze jako vsichni vudci se mohl pochlubit nejrychlejsi reakci; proto take prvni pochopil, co se to tady odehrava. A Maximovi prislo na okamzik lito, jak sneci je ta jeho rychla reakce — vteriny se vlekly stale pomaleji a rychlonohy vudce se plazil co noha nohu mine — a Maxim proklouzl mezi vterinami, dostihl ho, jeste v pohybu ho jedinym seknutim srazil a okamzite ustal… Cas znovu ziskal normalni rytmus, jeskyne se promenila v oblouk, mesic v zarovku a zeme Oz na Pandore se znovu stala nepochopitelnym mestem na nepochopitelne planete, mnohem nepochopitelnejsi nez Pandora.
Maxim klidne stal, odpocival, svesene ruce ho brnely. Pod jeho nohama se ztezka prevaloval vousaty vudce. Z Maximova zraneneho ramene se valila krev. Vtom ho Rada uchopila za ruku, vzlykla a prejela si jeho dlani po mokrem obliceji. Rozhledl se. Po betonove podlaze se jako pytle povalovala tela. Mechanicky je spocital, s vudcem jich bylo sest, a pomyslel si, ze dva stacili utect. Radiny doteky mu byly nevyslovne prijemne a vedel, ze konal tak, jak konat mel, a udelal jen to, co musel udelat — ani o kapku min, ani o kapku vic. Ti, co stacili utect nebyli daleko, ale on se za nimi nehnal, prestoze by je snadno dohnal, kdyby chtel: Jeste ted slysel, jak na konci tunelu panicky busi jejich podpatky… A ti, co uniknout nestacili, ti lezi, nekteri z nich zemrou a nekteri uz jsou mrtvi, a on ted
