mluvit.«
»Nas?« preptal se neduverive Knour. »A ci nas?«
Maxim se v rozpacich zadival na Poutnika, ale toho ani nenapadlo pomahat Maximovi z nesnazi…
»Ackoli to je jedno,« rekl Knour. »Verim vam. Ze vseho nejdriv se podivame na stab. Podle meho nazoru je treba zacit prave stabem. Vy jiste vite, co mam na mysli — jsou tam lide, ktere musime okamzite zneskodnit, aby neovladli hnuti…«
»Spravna myslenka,« zabrucel najednou Poutnik. »Ostatne mam pocit, ze vas poznavam. Vy jste Tik Fesku zvany Knour, ze?«
»Naprosto spravne,« potvrdil zdvorile Knour a Maximovi rekl: »Vy se venujte Ohnostrujcum. Je to tezky ukol, ale vy ho zvladnete. Kde vas mam hledat?«
»Pockejte, Knoure,« skocil mu do reci Maxim. »Malem jsem zapomnel na to nejdulezitejsi. Za nekolik hodin cela zeme na mnoho dni upadne do paprskove kocoviny. Vsichni budou absolutne bezmocni…«
»Vsichni?« zapochyboval Knour.
»Vsichni s vyjimkou degeneratu… A tenhle cas, tech par dnu ci tydnu je treba vyuzit.«
Knour se zamyslel.
»No vyborne, samozrejme pokud mate pravdu… My se ovsem budeme venovat predevsim degeneratum. Ale stejne, kde vas mam v pripade potreby hledat?«
Maxim nestacil odpovedet.
»Na starem telefonu,« rekl za nej Poutnik. »A na starem miste. A jeste neco: dejte dohromady ten svuj vybor. Obnovte organizaci, ktera existovala v dobach rise. Nekteri vasi lide pracuji u me v ustavu… Massaraks!« sykl. »Nemame ani dost casu, ani potrebne lidi u ruky… Aby vas husa kopla, Maxime!«
»Nejdulezitejsi je,« rekl Knour a polozil Maximovi ruku na rameno, »ze uz neni Centrum. Jste pasak, Maku, dekuju vam…« Stiskl Maximovo rameno, nemotorne zavadil protezou o dvere a vuz opustil. Teprve pak se najednou neudrzel: »Paneboze! Je vubec mozne, ze uz doopravdy neexistuje? Ale to by bylo… To je…«
»Zavrete dvere,« pozadal ho suse Poutnik, »a poradne, poradne bych prosil…«
Automobil vyrazil dal. Knour stal uprostred hloucku lidi v kabatech a mavaje nad hlavou zdravou rukou s pistoli jim neco vykladal. Lide se ani nepohnuli, asi jeste nepochopili. Nebo neuverili.
Ulice byla prazdna. V protismeru se valily transportery s legionari a daleko vpredu, u vyjezdu ze silnice k ustavu uz staly pres silnici vojenske nakladaky a pobihaly tam postavicky v cernem. A najednou se v kolone transporteru vynoril k pozvraceni znamy hlidkovy vuz s dlouhou teleskopickou antenou.
»Massaraks…,« zabrucel Maxim. »Na tyhle kramy jsem docista zapomnel.«
»Ty jsi zapomnel na vic veci,« popichl ho Poutnik. »Zapomnel jsi na mobilni zarice, zapomnel jsi na Ostrovni risi, zapomnel jsi na hospodarstvi… Vis ty vubec, ze zemi suzuje inflace? A mas alespon mlhavou predstavu, co to takova inflace je? Je ti znamo, ze zemi hrozi hlad, protoze puda nerodi? Tusis aspon, ze se nam nepodarilo dat dohromady ani zasoby potravin, ani nezbytne leky? Vis ty vubec, ze ta tvoje paprskova kocovina vede ve dvaceti procentech pripadu k silenstvi?« Utrel si dlani mohutne lyse celo. »Potrebujeme lekare…, dvanact tisic lekaru. Potrebujeme bilkovinne syntetizatory. Potrebujeme dezaktivovat sto milionu hektaru zamorene pudy — to jen pro zacatek. Musime zastavit degeneraci biosfery… Massaraks, potrebujeme alespon jednoho pozemstana v Ostrovni risi, na admiralite toho pacholka… Nikdo se tam neudrzi, nikomu z nasich se jeste nepodarilo vratit zpatky a alespon nam rict, co se tam deje…«
Maxim mlcel. Dojeli az k vozum prehrazujicim silnici. Podsadity dustojnik s tmavou tvari znamym gestem zvedl ruku, pristoupil k nim a krakavym hlasem zadal doklady. Poutnik mu vztekle a netrpelive strcil pod nos lesklou znamku. Dustojnik prkenne zasalutoval a zmeril si Maxima… Byl to pan rytmistr…, bane, ted uz pan brigadyr Bojove legie Cacu. Jeho oci se rozsirily udivem.
»Tenhle clovek cestuje s vami, Excelence?«
»Ano. Okamzite nas nechte projet.«
»Omlouvam se, Vase Excelence, ale tento muz…«
»Okamzite nas pustte!!« vystekl Poutnik hrozivym hlasem.
Brigadyr Cacu znovu ponure zasalutoval, otocil se na kramflecich a mavl na sve muze… Jedno z nakladnich aut couvlo a Poutnik bleskove proklouzl vzniklou mezerou.
»Takhle to je,« pronesl. »A ty sis myslel raz dva, a hotovo… Picneme Poutnika, povesime Ohnostrujce, rozezeneme zbabelce a fasisty ve stabu — a bude po revoluci…«
»Takhle jsem nikdy neuvazoval,« vzdoroval chabe Maxim. Pripadal si hrozne nestastny, zdrceny, bezmocny a beznadejne hloupy.
Poutnik se po nem podival, teskne se pousmal a vtom Maxim zjistil, ze to neni zadny dabel, zadny Poutnik a zadna obluda — jen uz starsi, nesmirne hodny a nesmirne zranitelny muz, soustavne niceny vedomim obrovske odpovednosti, utrapeny svou mrzkou maskou chladneho vrahouna a nevyslovne zdeptany dalsi prekazkou, ktera rozmetala peclive pripraveny plan — a nejsmutnejsi na to vsem bylo, ze z prekazky se nakonec vyklube krajan, pozemstan.
»Neuhlidal jsem te,« konstatoval sklesle. »Nevenoval jsem ti dost pozornosti a podcenil te. Je to kluk, rikal jsem si, cloveku je ho lito, spadl do toho jako do vosiho hnizda…« Znovu se usklibl a povzdechl si. »Ale ze jste tam hosi ciperni, v tom vasem SVP…«
»Nechte toho,« prosil ho Maxim. »A nezerte se tim tolik. Ja se prece taky nezeru… Prominte, jak se jmenujete?«
»Rikejte mi Rudolfe.«
»Dobre… Tak tedy — ja se prece taky nezeru, Rudolfe. A ani se k necemu podobnemu nechystam. Ja se chystam pracovat. Delat revoluci.«
»Radsi se chystej na cestu domu,« poradil mu Poutnik, ovsem uz bez jakekoli nadeje, ze by ho snad Maxim mohl poslechnout.
»Ja jsem doma tady,« prohlasil Maxim neustupne. »A uz o tom nebudem mluvit. Ted me zajimaji mobilni zarice. Co se s nimi da delat?«
»S temi se nic delat nemusi,« odpovedel Poutnik. »Radsi premyslej, co delat s inflaci…«
»Ptal jsem se na zarice,« trval palicate na svem Maxim.
Poutnik si povzdechl.
»Zdrojem vysilaci energie jsou v nich akumulatory,« vysvetlil Maximovi, »a ty se daji dobit jedine u nas v ustavu. Do tri dnu budou mimo provoz… Jenze za mesic ocekavame vpad. Obvykle se nam darilo zmast jejich navigacni pristroje, takze k pobrezi se jich dostalo jen par. Tentokrat ovsem chystaji obrovskou flotilu… Pocital jsem s depresivnim zarenim, ale takhle nam nezbyva nez je proste potapet…« Odmlcel se. »Takze ty jsi tu doma… No dobre, dejme tomu. A co konkretne se ted chystas delat?«
Prijizdeli k departmentu. Tezka vrata byla spolehlive uzavrena a z kamennych zdi se sklebily strilny, ktere tu jeste pred par hodinami nebyly. Department najednou pripominal pevnost pripravenou k boji. U pavilonku stala trojice a ruda Zefova brada v syte zeleni zarila jako exoticka kvetina.
»Nevim,« priznal se Maxim, »Budu delat to, oc me pozadaji veci znali lide. Kdyz bude treba, pustim se do te inflace. Nebo budu potapet ponorky. Ale svuj hlavni ukol uz znam presne: dokud jsem tady, uz nikomu se nepodari vybudovat nove Centrum, a to ani s temi nejlepsimi umysly…«
Poutnik mlcel. Brana uz byla docela blizko. Zef se prodral zivym plotem a postavil se doprostred silnice. Pres rameno se mu pohupoval samopal a uz zdalky bylo videt, ze je vzteky bez sebe, ze nicemu nerozumi a ze ted se bude s prisernymi kletbami dozadovat vysvetleni, proc ho, massaraks, tahaji od prace, blbnou hlavu Poutnikem a nuti ho, aby se uz druhou hodinu jako maly kluk povaloval v kytickach.
ARKADIJ STRUGACKIJ
BORIS STRUGACKIJ
Obydleny ostrov
(ze sborniku Miliardu let pred koncem sveta)
Z ruskych originalu Chiscnyje vesci veka, vydaneho nakladatelstvim Azernesr, Baku 1981, Obitajemyj ostrov, vydaneho nakladatelstvim Detskaja literatura, Moskva 1971, a Za milliard let do konca sveta z casopisu Znanije-sila 1976, c. 9—12 a 1977, c l, prelozil Libor Dvorak.
