A lide vybihali z mesta jako pri zemetreseni, aby splnili Stirneruv rozkaz. Tento utok byl neocekavany. Davu se podarilo rozbit nekolik vysilacu myslenek. Vetsina bojovniku Kacinskeho vcas pochopila umysl beziciho davu a vyzarili vlny paniky. Lide zacali pobihat v zurivem kolotoci dvou protichudnych myslenek, a nebyli s to ani se vratit, ani utocit.
Stirner ani nedoufal v plny uspech sveho utoku. Potreboval jen odpoutat pozornost, aby mohl zasadit hlavni uder. Smeroval vlny na ruzne strany, po kruhu, a nepratele, nechraneni sitkou nebo neopatrne odkryvajici tento nepohodlny odev, klesali srazeni paralyzou, silenstvim. Ranene odvazeli do zazemi anebo je dost uspesne lecili metodou Kacinskeho. Utocnici neustavali ve sve cinnosti. Bylo jich vic, rychle nahrazovali z boje vyrazene druhy, staveli se k svym pristrojum pro prenos myslenek a vysilali myslenkove vlny dnem i noci.
Stirner usinal na nekolik hodin v izolacnim obleku; spat dlouho bylo nebezpecne. Mohl ocekavat fyzicky utok. Oblekl do izolacnich obleku vsechny sluhy a ozbrojil je.
Stirner byl unaven, ale nevzdaval se. Rychle dokoncoval nove zdokonaleni sveho vysilace, ktery podle jeho mineni mel pristroje nepratel zneskodnit. Valka trvala nekolik dni.
Jednou pri vysilani myslenkoveho zareni ochromujiciho pusobeni Stirnerovych paprsku stal Kacinskij na autu bez izolacni pokryvky. Najednou seskocil s auta a ubihal pryc. Sauer, ktery si zakryl izolacni sitkou i hlavu, spal na plachte, a Gottlieb, ktery drzel straz, neprikladal v prvni chvili odchodu Kacinskeho vyznam.
Byla temna noc. Reflektory nesvitily, aby nebylo mozne najit misto, kde byl umisten myslenkovy vysilac. Uplynulo nekolik minut a Kacinskij se nevracel. Gottlieba se zacal zmocnovat neklid. Probudil Sauera a povedel mu, ze Kacinskij zmizel.
„Co jste to natropil?“ kricel Sauer. „Copak jste nepochopil, ze Kacinskij se dostal pod Stirneruv smerovany paprsek.? je ztracen. Jak je to dlouho, co utekl?“
„Asi deset minut. Klidne seskocil s auta,“ ospravedlnoval se Gottlieb. „Myslel jsem, ze jde neco zaridit.“
„Jak muzete byt tak naivni, pane Gottliebe?“ Sauer odhodil kovovou pokryvku a vyzaril myslenku:
„Kacinskij, vratte se! Kacinskij, vratte se!..“
Hned na to Sauer seskocil s auta a bezel do tmy.
„Jsme ztraceni,“ uslysel Gottlieb vzdalujici se Saueruv hlas.
Gottlieba napadlo dat ridici rozkaz, aby odjel na jine misto, aby tak unikli z pasma pusobeni smerovaneho zareni. Rychle vyslal myslenkovy rozkaz vsem vysilacum, aby vysilaly myslenku:
„Kacinskij a Sauere, vratte se!“
Myslenku vyslalo dvacet myslenkovych vysilacu zaroven. Za deset minut se ve tme objevila temna kymacejici se postava, jako by kracela proti silnemu vetru. Byl to Sauer.
Podarilo se zachranit ho. Ale Kacinskij se zrejme prilis priblizil ohnisku vyzarovani paprsku, ktere pusobily stale silneji, a rozptylene pusobeni nahodne nasmerovanych myslenkovych vysilacu uz ho nemohlo primet k navratu.
„Rychle pokryvku!“ vykrikl Sauer.
Gottlieb prehodil pres Sauera kovovou sit.
„Dekuji, pane Gottliebe, tentokrat jste to udelal dobre. Zachranil jste me. Ale kdybyste vedel, co jsem prozil, kdyz to mnou cloumalo. Krok vpred, dva kroky vzad. Odporny pocit! Kacinskij se vratil?“
„Bohuzel ne.“
„Ubohy Kacinskij! Zahynul. zahynul v nepravy cas. Bez neho se se Stirnerem nevyporadame.“
„Budeme pokracovat v boji, pane Sauere! Umime zachazet s pristroji. Koneckoncu, nepodari-li se nam Stirnera zajmout myslenkovym rozkazem, pokusime se zautocit na neho se starymi zbranemi v rukou. Oblekneme se do izolacnich odevu, po zuby se ozbrojime a vnikneme do jeho domu. Izolace nas ochrani pred zarenim, a strely se nastesti nedaji zhypnotizovat. A skoncujeme s nimi“
13
„DABELSKY ZAJIMAVA NOC“
Kacinskij temer padal unavou, kdyz dobehl k domu Elsy Gluckove. Zrejme byl ocekavan. Dvere se pred nim otevrely. Bral nekolik schodu najednou a vybehl do prvniho poschodi. Udychany, zpoceny vesel do pracovny a vycerpan klesl do kresla.
Dvere ze Stirnerova pokoje se otevrely. Na prahu se objevil muz, cely pokryty kovovou siti, s jemnym kovovym zavojem na hlave. Zakrytou mel i tvar. Byl to Stirner.
„Kdo jste?“ otazal se.
„Kacinskij.“
„Polak?“
„Rus.“
Stirner se odmlcel. „Jste muj zajatec,“ pokracoval po kratke odmlce. „Mohu s vami udelat vsechno, co chci.“
„Vim to,“ odpovedel Kacinskij. „A zpusobi vam to poteseni?“
Stirner se opet odmlcel.
„Valka nezna slitovani,“ pokracoval Kacinskij. „Jsem ztracen a vim to, ovsem vy jste rovnez ztracen. Ale jsem-li uz vyrizen a vam osobne uz nejsem nebezpecny, dovolte mi jako vedci obratit se na vas se zadosti.“
„Mluvte! “
„Chtel bych videt vase vynalezy. Zajima me, jak jste postupoval pri svych vyzkumech, jak jste konstruoval sve pristroje.“
Stirner byl prekvapen. Chvilku uvazoval, pak pristoupil ke Kacinskemu a podaval mu ruku.
Ale Kacinskij podavanou ruku nestiskl.
Stirner ustoupil a schoval ruku pod sit.
„Ach tak! Jsou tam u vas v Rusku vsichni takovi hrdinove?“ otazal se posmesne.
„Nevidim hrdinstvi v tom, ze jsem odmitl stisknout vasi pravici,“ odpovedel proste Kacinskij. „Stojime kazdy na jinem polu a moje ruka je prilis daleko od vasi, to je vse.“
„Dobra. Splnim vase prani a snad vam i daruji zivot do rana, budete-li ochoten dat rozkaz svym druhum, aby zastavili zareni do deviti hodin rano.“
Kacinskij uvazoval. Koneckoncu nekolik hodin „primeri“ nema vyznam. A pak, chtel sdelit svym spolupracovnikum, ze je ziv.
„Souhlasim.“
Stirner odvedl Kacinskeho do sveho pokoje, kde byla stanice pro vyzarovani myslenek.
„A co je tohle?“ ptal se Kacinskij, jehoz pozornost upoutala nevelka klec z dratene site, ve ktere mohl sedet clovek. „Touhle etapou jste taky prosel?“
„Ano,“ odpovedel Stirner. „To je moje kovova klec, ktere jsem pouzival pri pokusech, abych zjistil existenci elektromagnetickych vln vyzarovanych mozkem.“
„To je opravdu podivuhodne!“ zvolal Kacinskij. „Postupovali jsme stejne.“
„Ale nase cesty se rozesly. Racte vyzarit rozkaz vasemu stabu.“
Kacinskij se pred pristrojem soustredil a vydal rozkaz. Stirner okamzite zkontroloval spravnost vysilani na mechanickem zaznamu.
Za ctyri vteriny byla na teze pasce zaznamenana odpoved:
„Podejte dukazy, ze mluvi Kacinskij,“ vyzaril myslenku Sauer.
Kacinskij vyslal obsah jejich poslednich rozmluv i rozhovoru v Moskve. Sauer byl zrejme uspokojen.
„Do deviti hodin rano nedojde k zadnemu vyzareni myslenky a k zadnemu utoku.“
„No, vyborne,“ prohlasil Stirner. „A ted vas zavru do pracovny a ukazu vam vsechny svoje vykresy. Stravite zajimavou noc.“ Stirner zavrel dvere pracovny na zamek a strcil si klic do kapsy. „Sednete si tady ke stolu. Musim neco vyzarit ze sveho pokoje.“
„Doufam, ze nezneuzijete primeri v nas neprospech?“
„Neobavejte se. Tento prenos myslenek bude, tak receno, rodinneho razu.“ Stirner se usmal a odesel.
Nekde dole zahrmel motor. Za ctvrt hodiny vesel Stirner do pracovny.
„Tak jsem tady.“ Vzal ze skrine svitek vykresu a hodil je na stul. „Poteste se! Tady najdete vsechno vcetne
