planu domu. Vidite, nic netajim. Dynama jsem postavil ve sklepe.“
Stirner se odmlcel, prechazel pracovnou, pak se prudce obratil a zeptal se Kacinskeho:
„Vas neprekvapuje moje chovani? Nezabil jsem vas, nabidl jsem vam, svemu nepriteli, abyste se seznamil s mym vojenskym tajemstvim — s temito vykresy.“
„Ne, nej sem prekvapen. Jestlize jste me nezabil a poskytujete mi moznost, abych se s vasimi plany seznamil, pak to znamena, ze k tomu mate sve duvody. A proto nepospicham s projevy udivu nebo diku za vas „slechetny cin“.“
„Mate pravdu. Nedelam to z velkomyslnosti.“ Stirner chvili mlcel, jako by vahal, ma-li pred Kacinskyni odhalit pricinu sveho chovani. Pak pomalu, jako by to bylo nad jeho sily, dodal: „Prohral jsem bitvu.“
„Ovsem,“ rychle pritakal Kacinskij, „prohral jste. Od te doby, co vase tajemstvi je odhaleno — a znam je ted nejenom ja — je s vasim monopolem konec. Vase moc je zlomena, a dalsi boj…“
„To neni pravda!“ vykrikl Stirner. „Jeste jsem nepouzil vsech svych prostredku. Dostal jsem se ve zdokonalovani svych pristroju mnohem dal nez vy. Mam jeste vynalez, o kterem nic nevite. Akumulace vln a myslenek milionu lidi, zazracne zesilovace. Kdybych ted uvedl vsechno do pohybu, rozdrtil bych vas, prehlusil bych komari bzukot vasich myslenkovych vysilacu, jako vysilac rusi slaby blekot radiovych liliputu. Vase stroje ve srovnani s mou silou.“
„A prece jste porazen!“
„V technice ne!“
„A v cem tedy?“
„Vzal jsem na sebe neunosne bremeno. To, co jsem si uminil, bylo nesmyslne. K ovladani sveta tak, jak jsem to chtel udelat ja, bylo treba stat se strojem vyparujicim vuli. Jsem vsak jen clovek. A jsem vycerpan. Vycerpal jsem svou vuli, kdyz jsem vycerpal ciste fyzickou zasobu sve nervove energie. To je tedy jedna z pricin me porazky. Ted je to lhostejne. Konec! Vezmete si tyto vykresy, vyuzijte jich jak chcete, udelejte je majetkem celeho sveta.“
Stirner se podival na hodinky a zachvel se.
„To je vsechno. Splnte presne podminky. Je to pro me nezbytne nutne. Nezlobte se, ale pro kazdy pripad vas tu zavru a krome toho tu necham tyhle strazce,“ a Stirner ukazal na tri obrovske zihane dogy. „Dovedou plnit rozkazy. Mejte na pameti, ze pri vasem prvnim pokusu vniknout do meho pokoje anebo pri pokusu o utek vas rozsapou.“ Stirner vysel z pracovny a zvenci ji zamkl.
Kacinskij otevrel velkou zakladaci mapu. Byly v ni listecky popsane matematickymi vypocty a vzorci, plany, rysy, schematy. Cela tato naznakova rec, nezasvecenci nesrozumitelna, byla jasna a srozumitelna Kacinskemu. Cislice a vzorce se menily v myslenky, myslenky v obrazy. Sporadane sloupce cislic a pismen odrazely cinnost zelezne logiky rozumu, ktery je stvoril. Kacinskij byl nadsen originalitou zameru, krasou myslenky, odvaznosti koncepce, jako je sachovy hrac nadsen partii sachoveho mistra. Ve chvili se zahloubal do vykresu a zapomnel na vsechno na svete.
V kupe papiru nasel zapisnik. Bylo to neco jako denik. Stirnerovy letme poznamky bez dat. Uryvky myslenek, nacrty schemat, nakreslene spechajici rukou. Vypisky z knih. Domaci ucty. Kacinskij si prohledl nekolik stranek.
„Novy rok. Co prinese? Byl jsem u Gereho. Profesor nema naladu. Simpanz Fritz onemocnel a kousl Gereho do ruky.
Cetl jsem „Housenky na strome“. Jestlize jednu housenku drazdime tak, ze se zacne smrstovat, pak sousedni housenky take zacnou smrstovat svaly a krcit se. Cim to vysvetlite?…
Fritzovi je lip. Gereho ruka se zahojila. Starik se zrejme obaval otravy krve. Mluvil jsem s nim o housenkach. Svym „vysvetlovanim“ jen vsechno zamlzil. Podmineny reflex. Stejne jako placou deti, kdyz vidi jine placici decko. Jde vsak o to, ze housenky se krouti — mam-li tomuto udaji verit — aniz by videly tu, ktera je drazdena prsty…
Pradlena me okradla: tri marky petadvacet feniku za vyprani pradla! Musim si najit levnejsi pradlenu. Nemel jsem dost penez na knihu…
Arrheniusovi, jehoz knihu jsem si kvuli pradlene nemohl koupit, se podarilo objevit v roztocich obsahujicich soli, kyseliny nebo zasady, dobre vedoucich elektricky proud, rozpad elektricky neutralnich molekul rozpustenych soli na elektricky nabite castice, jez byly nazvany ionty…
Domaci vymaha najemne, hrozi vystehovanim. Budu muset zase zacit prekladat.
Krmili jsme pudla za doprovodu hudby. Hral jsem na fletnu. Upevnoval se podmineny reflex. Po praci vykonal profesor Gere svou obvyklou prochazku a doprovodil me. Cestou mi vypravel zajimavou vec. Ujistuje, ze vezmeme-li parek hmyzu, samce a samicku, a rozloucime je — samicku dame do male klicky a samce odneseme daleko za mesto a tam ho vypustime — prileti samecek zpatky ke sve samicce. Jak najde cestu? Profesor Gere rika, ze hmyz ma dobre vyvinutou zrakovou pamet a ze na tom neni nic prekvapujiciho. Takovou pamet ma mnoho druhu hmyzu, napriklad vcely. Ale mne se to zda nepravdepodobne. Jakmile se objevi hmyz, udelam takovy pokus, ale samecka ponesu za mesto v uzavrene krabicce…
Gere vyoperoval psovi polovinu mozku. Zda se, ze operace nebyla docela uspesna. Ubohy pes! Vyje jeste zalostneji, nez driv. Vstrikl jsem mu morfium, uklidnil se. Vsiml jsem si, ze uklidnujici pusobeni morfia bylo periodicke: pes utichal postupne, prestavky mezi zachvaty byly delsi a delsi. Kdyz morfium prestalo ucinkovat, opakovala se stejna periodicita pri obnovovani pocitu bolesti…
Mel jsem stesti. Dostal jsem k prekladu knihu. Chemii. Tezkou. Ale zato mi vyplatili zalohu a ja jsem se vyrovnal s nejneodbytnejsimi veriteli: s domacim i obchodnikem. V chemii, jak se ukazuje, je mnoho zajimaveho. Dnes jsem se pri prekladu dovedel, ze u mnohych chemickych procesu se da pozorovat periodicita. V organismu cloveka a zvirete probihaji v podstate uplne stejne chemicke reakce. Muze pak byt prekvapujici, ze morfium pusobi na reakce ve zkumavce v laboratori stejne uklidnujicim zpusobem jako na psa, ktereho jsme operovali?
Ruzne vedy se nekdy neobycejne sblizuji. Kdyz jsme studovali procesy unavy, provadeli jsme s profesorem Gerem pokusy. Unava oka. Purpur, ktery se na svetle rozlozil, se ve tme obnovuje.
Podrazdeni nervu je mozno dovest opakovanym drazde nim k urcite mezi, pak nastane reakce a nerv proste prestava na drazdeni reagovat. Perioda citelnosti nervu zavisi na uplnem rozlozeni citlive latky, kterou obsahuje. (Takovou citlivou latkou je napriklad v oku purpur.).
Gere zjistuje, ze mam skvele schopnosti k drezure psu. Mozna ze kdybych zacal vystupovat v cirkusu, vydelal bych si vic nez na prekladech. A do profesury je jeste daleko. A co taky mohu od profesury cekat? Mam uz bidy pokrk…
12. kveten — velky den! Nechal jsem ve svem pokoji v male klicce u otevreneho okna motyli samicku a samecka jsem v uzavrene krabicce odnesl za mesto a tam jsem ho vypustil. Hrozne jsem se bal, ze si samecek poskodi kridelka a nebude moci letat. Opravdu byla kridelka trochu poskozena, ale motyli samecek letel smerem k mestu. Kdyz jsem se vratil, jeste tu nebyl. Ale asi za hodinu motyl priletel a zacal krouzit pred svou zajatou druzkou. Pustil jsem je oba na svobodu. Byl jsem prekvapen. Jak nasel motyl cestu zpatky? Byl zavreny a nevidel na cestu, kdyz jsem ho nesl. Gere se myli. Motyl se vratil veden nejakym neznamym smyslem. Co je to za smysl? A take jsem si vzpomnel na housenky. Jakym smyslem ty poznaji, ze jedna z nich se krecovite sviji v cisi ruce? Premyslel jsem cely den… A najednou se mi zdalo, ze jsem hadanku rozlustil, ze jsem na prahu nejakeho velikeho objevu. Snad je to to, cemu se rika intuice? Bezprostredni, nahle pochopeni. Ostatne, pochopil jsem to az pozdeji. Kdyz me „osvitila“ myslenka, nebylo to jeste „ozareni“, ale radost, bezmezna radost z predtuchy, ze se uz uz dovim, neco duleziteho.
Kdyz jsem premyslel o motylech a housenkach, spis zertem jsem si pomyslel, ze se snad dorozumivaji pomoci radarovych vln. Museji ovsem mit svou vlastni „prirodni“ radiostanici. Jejich vousky — to je mozna jejich antena. Ta analogie se mi libila a zacal jsem o tom premyslet. Proc by ne? Dva odlouceni motyli se mohou dorozumivat pomoci signalu. Ale jaka energie muze tyto signaly predavat? Snad elektrina?.
„Jjeste jsem neudelal vsechny zavery, ale citil jsem, ze muj objev je hlubsi, dulezitejsi, vyznamnejsi nez proste vysvetleni toho, jak se setkali dva rozlouceni motyli. Motyli jen dali novy smer mym myslenkam. Mozna ze motyli nasli cestu k sobe i bez radia. Snad maji vyvinuty cich nebo maji nam neznamy smysl pro smer. At si motyli ted odletaji, rozlucuji se a setkavaji a nachazeji jeden druheho jakymkoli zpusobem. Motyli me nezajimaji. Mam mnohem zajimavejsi objekty ke studiu: zvirata, cloveka…“
„To je zvlastni,“ pomyslil si Kacinskij. „Ja a Stirner jsme dosli k stejnemu zaveru, i kdyz jsme sli ruznymi cestami. Ci spravneji — meli jsme ruzna vychodiska. Ale i on i ja jsme pouzili nejnovejsich vyzkumu z chemie, fyziologie a fyziky. Kdybychom nic nevedeli o radiu, o iontove teorii, o reflexologii, pak bychom nic nevynalezli a
