„Co tim docilime?“
„Prekvapime Stirnera a vsugerujeme mu, aby vysel z domu a prijel k nam. A tak se octne v nasich rukou.“
„Ale kde postavime to sve “delo“?“
„Myslim, ze se budeme muset k nasemu cili co nejvic priblizit. Opakuji: delo neni vyzkouseno a nerucim za jeho cinnost na velkou vzdalenost.“
„A nebude nebezpecne vkrocit do sfery Stirnerova vlivu? Vzdyt on ma delo mnohem dalekonosnejsi a dokonale vyzkousene.“
„Jine vychodisko neni, musime riskovat.“
„A izolovat se nemuzeme? Vzdyt jste rikal, ze jste premyslel o ochrannych prostredcich,“ otazal se Sauer.
„Ovsem. Muzeme se prikryt tenkou kovovou siti, a elektromagneticke viny vyzarene Stirnerovymi myslenkami budou zachyceny sitkou a budou odchazet do zeme. Budeme vuci jeho vyzarovani imunni, ale nebudeme moci vyzarovat myslenky. Muzeme ovsem pracovat pomoci mechanismu, pomoci „mechanickeho mozku“. Ale jeste jsem dostatecne neprostudoval elektromagneticke vlny mozkoveho zareni, a proto zatim budeme muset dat v sazku sebe. Ja budu predavat myslenky na antenu bez izolacniho odevu. Pocitim-li vliv Stirnerova zareni, prehodite prese me sit. Vy budete v izolacnich odevech.“
„A coz kdybychom v tech izolacnich odevech sli primo do Stirnerova domu a vyporadali se tam s nim? Snad by me tentokrat neprimel hladit ho britvou, misto abych mu podrizl hrdlo?“
„To znamena zabit.“
„To mu taky patri.“
„… zabit nejen Stirnera, ale i ty, kdo ho pujdou zabit. Stirner jiste proda svuj zivot draho. Budeme se snazit dostt ho ziveho. To bude lepsi a vitezstvi bude uplnejsi.“
Gottlieb vstal. Po nem vstal i Kacinskij a Sauer.
„Dovolte, abychom vam podekovali.“ zacal Gottlieb.
„Neni zac,“ prerusil ho Kacinskij. „Podekujete mi, az bude Stirner v nasich rukou.“
12
NEMA VALKA
Stirner sedel v pracovne u stolu nad vykresy, kdyz tu pojednou pocitil nezadrzitelnou touhu vyjit z domu. Uz vstal a zamiril ke dverim, kdyz ho nahla myslenka donutila, aby se zastavil. Coz jestli se sam octl pod vlivem cizi vule? Ze by odhalili jeho tajemstvi a jednaji pomoci stejne zbrane? Stirner neztratil schopnost uvazovat, zrejme tedy jejich pusobeni neni jeste dostatecne silne; neprekonatelnou touhu vyjit na ulici vsak pocitoval docela jasne. Stirnerovi prebehlo po zadech lehke mrazeni. Jestlize se okamzite neosvobodi z vlivu cizi myslenky, je ztracen! Co delat? Jak se zachranit? Nohy uz ho proti jeho vuli donesly ke dverim. U dveri visely hedvabne zavesy. Vedle byla telesa ustredniho topeni. S nadlidskym vypetim vule udelal Stirner krok stranou, strhl hedvabne zavesy, prehodil si je pres hlavu a rukama se zachytil kovove trubky ustredniho topeni. Okamzite pocitil, jak se touha vyjit ven zmensila. Elektromagneticke proudy vysilane neviditelnym nepritelem rychle odchazely do zeme. Stirner si ulehcene oddechl. Zachranen vsak jeste neni. Musi celou situaci promyslet.
„V mem pokoji je kovova klec, ve kterem jsem delal prvni pokusy,“ uvazoval. „Kdybych se tam dostal, vstoupil bych do ni a uzemnil se. Nejak bych to preckal a pak by se videlo. Ale stacim tam dobehnout? Nerozbije nepritel muj volni impuls, jakmile se vzdalim od uzemneni? Kdyby aspon nebylo na podlaze linoleum! Zatracene! Zacinaji me porazet mou vlastni zbrani. To je zle! Predevsim se musim izolovat. Mam kovovou sitku. Mohu ji pres sebe prehodit. Potom si zhotovim opravdovy odev. Ale jak se k ni dostat? Elso! Musim zavolat Elsu.“
Ale Elsa nesla. Hedvabna latka na Stirnerove hlave zadrzovala zareni.
„Zpropadene!“ Stirner odkryl hedvabi a obnazil hlavu. V te chvili pocitil touhu vyjit z domu. Rychle zase stahl hedvabi pres hlavu a zamyslel se. Dirkou v zavesu uvidel jednim okem nedaleko na stene tlacitko elektrickeho zvonku.
„Diky neboztiku Gottliebovi, ze vsude nasazel ty zvonky! Snad se mi podari zavolat sluhu.“
Zvonek byl dva metry od neho. Klouzaje rukou po kovove roure, zacal se priblizovat k zvonku. Roura koncila. Stirner se nahnul, levou rukou se pridrzoval konce roury a pravou vztahl k roure dalsiho telesa, a zaroven daval pozor, aby mu hedvabi nesklouzlo z hlavy. Pro jistotu skousl okraje latky. Stale se pridrzoval roury, dostal se k dalsimu telesu a stiskl tlacitko zvonku.
„A co kdyz podrobili sugesci i sluhy? Pak jsem ztracen.“
Ulehcene si oddechl, kdyz z dalky uslysel soupave kroky starika Hanse.
Hans vesel do pracovny s nehybnou tvari vycepovaneho lokaje, ktery dovedl skryt prekvapeni za maskou ucty, a postavil se pred Stirnera zahaleneho do hedvabi.
„Hansi, v mem pokoji.,“ zacal Stirner a zajikl se. Jeste nikdy nikoho nepustil do sveho pokoje, “Ach, ted na tom prece nezalezi,“ pomyslel si. Dokazu mu vsugerovat, aby zapomnel vsecko, co tam uvidi.“ „V mem pokoji je kovova sitka. Prineste mi ji okamzite sem. Tady mate klic.“
Jednou rukou pridrzoval hedvabi, jako by stydlive zakryval svou nahotu, druhou rukou vytahl klic a podal jej Hansovi.
Hans se mlcky vzdalil a prinesl tenkou kovovou sitku. „Prehodte ji prese me!“
Starec vyplnil rozkaz s takovou samozrejmosti, jako by mu podaval kabat.
„Dekuji vam, Hansi, muzete jit. Pockejte! Nic nepocitujete, Hansi? Zadne zvlastni prani? No, napriklad vyjit na ulici?“
„Kdepak na ulici! Abych vam rekl pravdu, pane Stirnere, citim prani polezet si. Nemocne nohy potrebuji odpocinek.“
„A jak je to dlouho, co se u vas projevilo to prani?“
„Ba, uz dvacet let me to tahne do postele.“
„Muzete jit, Hansi!“ Stirner rychle odesel do sveho pokoje za pracovnou.
„No jen pockej!“ vrcel zlostne, kdyz uvadel do chodu stroje. Dole zahrmely silne motory, rozsvitily se lampy, pristroj zacal pracovat. „Naboj“ byl vyslan a zasahl cil.
Na predmesti stalo velke nakladni auto, na jehoz plosine byla postavena ne zcela obvykla radiostanice. Byla to stanice projektovana podle nakresu Kacinskeho, urcena k prenosu a zesileni vyzarene myslenky.
Ridic, Sauer a Gottlieb meli zvlastni odevy, zhotovene z nejjemnejsi dratene site a zakryvajici cele telo i hlavu.
„Neni to zrovna bezny oblek,“ smal se Kacinskij, „ale jestlize ho moda prijme, bude primo originalni. V budoucnu budeme proste do nasich obleku vkladat velice jemnou kovovou podsivku. Bohuzel nevim, jak bychom se mohli bez toho zavoje obejit. Ale vzdyt prece zeny nosily kdysi zavoje! A my nebudeme zhotovovat nase zavoje tlustsi a tezsi nez hedvabne.“
„Naboj byl vypusten,“ oznamil Kacinskij. „Vyslal jsem Stirnerovi rozkaz, aby vysel z domu a prisel sem.“
„A jak se dovime, ze naboj zasahl cil?“ zeptal se Gottlieb.
„Domnivam se, ze se tak ci jinak ozve, i kdyz sem neprijde,“ odpovedel Kacinskij. „Jde o to, ze mame krome naseho prijimace mozku i radiovy prijimac. A v nem je pristroj, ktery automaticky zapisuje zareni druhe stanice.“
A Stirner jim skutecne „podal zpravu“, trebaze zpusobem pro utocniky zcela neocekavanym.
V okamziku, kdy Kacinskij bez izolacniho odevu vyslal dalsi „myslenkovy naboj“, klesl nahle na plosinu automobilu, pokusil se vstat a upadl znovu. Chtel si sednout, ale hlava a pak i cele telo se svalily na bok.
Sauer a Gottlieb se k nemu vrhli.
„Jste ranen? Pohmozden? Jak se citite?“ zahrnovali ho otazkami. „Co vas boli?“
„Nic me neboli a citim se docela zdrav,“ odpovidal Kacinskij, znovu se pokusil sednout si a znovu padl na bok. „Zatracene, docela jsem ztratil smysl pro rovnovahu!“
Sauer, Gottlieb a ridic byli prekvapeni. Gottlieb rychle prehodil pres Kacinskeho kovovou sit, aby ho uchranil pred novym zarenim.
