predni kolony na namesti. To se zmenilo v zurici peklo, ale pozvolna se prece jen naplnovalo.
Tu se privalila nejaka nova vlna, ktera zasahla mnohem sirsi okruh, a panika se zmocnila i vojsk pochodujicich ulici. Vlny nabihaly jako ledovy dech smrti, hnaly se pres rady vojaku, a sporadane kolony se zmenily v divoke stado splasene zvere. Vojaci se vrhali jeden na druheho, zachranovali se ve vchodech a ve vratech domu, ale odtud proti nim vybihali v panicke hruze civilni obcane.
Panika zachvatila i domy. Lide zalezali pod postele, schovavali se do skrini. Nekteri vyskakali z oken na hlavy vojaku, na jejich bodaky. Zeny popadly deti a s divokym krikem pobihaly po pokojich, jako by byl cely dum v plamenech. Po chodbach a schodistich se valily proudy lidi, kteri ztratili hlavu. Jedni bezeli nahoru, druzi dolu, kutaleli se po schodech, dupali po povalenych zenach a detech. Nejstrasnejsi bylo, ze nikdo neznal pricinu paniky, nikdo nevedel, pred kym se ma zachranit. Postupne vsak byl v tomto chaotickem viricim proudu patrny pohyb jednim smerem: to snad vojaci ze zadnich rad, ktere dosud nebyly zasazeny vlnami paniky, pri pohledu na vseobecny zmatek prchali zpatky a strhli s sebou ostatni. Tento opacny proud se neustale siril. Zdalo se, ze lide nasli cestu k zachrane — vsichni se hnali jednim smerem tak zbesile, jako by je pronasledovaly tisice kulometu.
Kdyz adjutant probehl tri ulice, spatril sveho „zelezneho generala“, muze, ktery neznal strachu. General, bez helmy, v potrhane uniforme, s silenstvim v ocich preskakoval hromady padlych tel a mohutnymi pestmi si razil cestu kupredu.
Ale „obranne pasmo paniky“, jak pozdeji pojmenovali tento jev, se stale sirilo. Zasahlo i budovu, ve ktere zasedal vybor verejne zachrany. Clenove vyboru a cela vlada utekli. Teprve k ranu panika ustala, ale vybor nemel odvahu vratit se do mesta.
Hlavni mesto bylo ztraceno. Ale bylo treba zachranit zemi. V takovou moznost uz skoro nikdo neveril. Kdyz clenove vyboru jeden druheho vyhledali, bylo v sousedni vesnici zorganizovano zasedani valecne rady. „Zelezny general“, cely zoufaly, byl neuspechem uplne znicen.
„Proti dablovi jsou dela bezmocna,“ rekl a svesi! hlavu. Stirner zvitezil. Mohl rozhodovat v zemi podle sve vule jako zadny jiny tyran na svete.
9
PRATELSKA POMOC
Cizi staty se zajmem sledovaly prubeh boje nemecke vlady se Stirnerem. Francouzsti a anglicti bankeri neskryvali sve poteseni, kdyz telegraf a rozhlas prinasely zpravy o upadku nejvetsich nemeckych bankeru, jejich konkurentu na mezinarodnim peneznim trhu.
„Vyborne! Stirner je chlapik!“ rikali cizi bankeri a uz vypocitavali sve budouci zisky.
Pokladali Stirnera za vyjimecne schopneho financnika, ale byli presvedceni, ze nakonec ztroskota, jako kdysi ztroskotal Stinnesuv koncern, ktery tak neobycejne rychle zmohutnel. Stirnerova moc vzrustala a prekonavala vsechna ocekavani,
vsechny meze. Dejiny kapitalismu neznaly tak rychlou a tak zavratnou karieru, jako byla kariera tohoto Napoleona financniku. „Slunce Slavkova“ zarilo nad nim stale jasneji a nebylo priznaku, ktere by ukazovaly na blizici se „Waterloo“.
Kdyz se Stirner pustil do boje s vladou, zmocnily se obavy jak zahranicnich bankeru, tak i vladnich cinitelu. Porazka „zelezneho generala“ a utek vlady ohromily cely diplomaticky svet.
„Jeden proti vsem! Jeden proti celemu statu! Bez armady, bez del, bez jedineho vystrelu — a vysel z boje jako vitez!“
Nemohli uz zustat pasivnimi pozorovateli. Cizi staty byly nuceny urcit svuj vztah k tyranovi.
Ve Francii odsunul Stirner na cas do pozadi jak otazky vnitrni politiky, tak i problemy kolonialnich valek. Udalostem v Nemecku byla venovana zvlastni tajna zasedam ministerske rady a poslanecke snemovny. Byla to bourliva zasedani.
Nevelkou vetsinou hlasu bylo nakonec prijato usneseni: zasadni ucast v boji proti Stirnerovi pokladat za nutnou a nabidnout Nemecku pomoc, aktivne vsak vystoupit teprve tehdy, az bude zneskodnena Anglie.
Anglie se chovala k udalostem v Evrope mnohem klidneji, i kdyz prubeh boje proti Stirnerovi pozorne sledovala. Britska vlada dosahla pomerne brzy nazorove jednoty.
„Nemecko je valkou v Evrope uz dost vysileno, a jeho dalsi rozklad by mohl porusit evropskou rovnovahu. Podle mineni vlady neni Stirner v dane chvili bezprostrednim nebezpecim pro ostatni zeme, mozna ze jeho touha po moci nepujde tak daleko. Zaver: je treba poradit Francii, aby s vystoupenim pockala. Projevi-li Stirner umysl zasahnout do zalezitosti cizich statu nebo se dotkne jejich zajmu, vystoupit spolecne s Francii.“
Tato odpoved, sdelena Francii, vyvolala rozhorceni mezi militaristy, kteri apelovali na narodni cest.
„Nemuzeme byt vecne ve vleku Britanie,“ rikali a vyzyvali k okamzitemu zasahu, treba jen proto, aby se dokazala nezavislost francouzske politiky.
Okamzitemu zasahu se vsak postavily do cesty prekazky diplomatickeho razu. Nemecka vlada, ktera se nikoli bezduvodne obavala, ze „uprimna pomoc“ ze strany Francie bude prilis draha, nespechala tuto pomocnou ruku prijmout a pritom stale jeste neztracela nadeji, ze se se Stirnerem vyporada vlastnimi silami.
Pres nepriznivy vysledek bitvy pozival dosud, „zelezny general“ velke autority ve vojenskych a vladnich kruzich; a general byl energickym odpurcem zasahu zvenci.
Po dlouhych dohadech bylo rozhodnuto zautocit na Stirnera tezkymi dalekonosnymi dely.
A kdyz ohromne dalekonosne delo vystrelilo z hruzostrasne hlavne obrovsky naboj, ktery zamiril s otresnym hrmotem smerem k hlavnimu mestu, nemohl „zelezny general“ skryt sve nadseni. Jemu znela hromova rana jako libezna symfonie.
„Oho!“ rozesmal se. „Leti! No tak, pane Stirnere, donutte ho, aby uhnul ze sve cesty! “
„A ted baterie — pal! Rychleji, nez se vzpamatuje, jestlize se jeste neprestehoval do nebe.“
Jako by se rozevrela zeme. Pri otresu vzduchu nedokazali vojaci zustat na nohou. A jen „zelezny general“ jako buh valky tu stal se zarici tvari. Vypadal jeste vyssi nez ve skutecnosti. Vrasky kolem oci se mu stahly v drave vesely usmev.
„Pal!“ vykrikl. Prestoze mel velmi silny hlas, nikdo ho neslysel. Otresene usni bubinky odmitaly vnimat zvuky lidskeho hlasu.
General netrpelive mavl rukou a ukazoval na dela.
Delostrelci pripravovali druhy vystrel, ale najednou, jako by byli vycerpani, sehnuli se a znehybneli.
„Co to delate?“ vykrikl general. „Palte!“
Vojaci se nehybali.
„Zelezny general“ pribehl k jednomu z nich a trhl mu ramenem, ale vojak jako by to ani nevnimal.
General zacal zurive nadavat a dupat. Mrazilo ho z pomysleni, ze Stirner je ziv a uvedl uz svou neviditelnou zbran do chodu.
Stejne neocekavane se delostrelci vzpamatovali a zacali najednou dela obracet, jeste nikdy to nedelali tak presne, automaticky a rychle. Ohromeny general si jeste ani neuvedomil, co se deje, kdyz uz dela byla obracena a zahrmela salva, prvni, druha, treti. Salvy neutichaly, dokud nebyl vystrelen posledni naboj. Naboje letely jeden za druhym a nesly smrt sousednim mestum a pokojnym obyvatelum.
„Zelezny general“ uz nekricel, nerozciloval se. Pochopil vsechno, pochopil, ze jeho rozkazy jsou bezmocne proti teto neviditelne sile, ktera skovala vuli vojaku. Poznani katastrofy ho zlomilo. Sam citil, ze je spoutan neznamou silou a vycerpan klesl k zemi.
Kdyz posledni salva doznela a nastoupilo zlovestne ticho, vytahl general z pouzdra revolver a pritiskl si ho k spanku. Kdosi mu vyrazil revolver z ruky.
„Je to zle,“ tise pronesl adjutant, usedl nedaleko generala na skladaci stolicku, zapalil si cigaretu a roztrzite hledel na oblohu.
Jeho pozornost nahle upoutal bod na obzoru, ktery se tu objevoval mezi mraky, tu zase za nimi mizel. Adjutantovo zkusene oko brzy poznalo, ze to je letadlo. A zrejme leti primo na Berlin. Za nim letelo druhe, treti, cela letka.
„Ci letadla to mohou byt?“ pomyslel si. „Nedavali jsme rozkaz nasim letcum. Mozna ze to naridil ministr obrany, kdyz se dovedel o vysledku bitvy. Ale bylo by silenstvi posilat lidi na jistou smrt po tom.“ Nedomyslel do
