Kranz si toho povsiml. Zdalo se, ze je mu prokuratora lito. Chvili prohledaval kapsy, pak vytahl stribrny peniz a podal ho prokuratorovi jako almuznu.
„To je vsechno, co vam mohu dat.“ Prokurator mechanicky natahl ruku, vzal peniz a nechapave se na nej dival.
„Prilozte to k vecnym dukazum. Penize ziskane zlocinem.“
Byla to mince, kterou dostal Kranz od Stirnera jako zpropitne.
Prokurator mlcky odesel; vecnym dukazem otacel mezi prsty.
„Ztratili jsme v nem vyborneho pracovnika,“ pomyslel si.
„A porad ten Stirner. Copak se nam nepodari ho vyridit?“
Kdyz clenove vyboru, netrpelive ocekavajici prokuratora, se zeptali, jak dopadla navsteva u Kranze, prokurator jen beznadejne mavl rukou a usedl do kresla.
„Co tedy delat? Copak je Stirner nepremozitelny?“ otazal se ministr vnitra.
Povstal nacelnik vojenske oblasti, kteremu rikali „zelezny general“, hubeny, bodry starik se stetinatym feldveblovskym knirem.
„Co delat?“ spustil hlasem na jeho vek prekvapive silnym a mladym. „Ja vam reknu, co delat. Vyhlasit Stirnerovi opravdovou valku. Prominte mne, starci, pane ministre, ale vy civilove mate zrejme prilis slabe nervy. Poslali jste par policajtu, ti to zbabrali, a vy uz mluvite o nepremozitelnosti nejakeho dobrodruha, ktery si sotva pricichl k prachu. Je treba,“,zelezny general“ zacal kricet, jako by uz velel milionove armade na bojisti, „vyhlasit ve meste vyjimecny stav, obklicit dum Elsy Gluckove souvislym retezem vojsk a vyrazit na ztec. Ano, na ztec! Pro kazdy pripad pripravit delostrelectvo a jestlize — coz nepripoustim — se utok pesaku z nejakych pricin nezdari, smest z povrchu zeme cely dum. Kartacove naboje a granaty se jeste nikomu zarikat nepodarilo. To je treba udelat, a ne upadat do paniky.“
Energicka rec „zelezneho generala“ zapusobila.
Proti generalove planu se ozyvaly jednotlive hlasy, ale ani ty nebyly namireny proti podstate planu.
„Mohou byt pri tom poskozeny sousedni domy.“
„Cim se provinili ti, kteri ziji se Stirnerem, treba jeho zena?“
„Rekl jsem, ze k bombardovani se vsi pravdepodobnosti nedojde,“ odpovedel general, „a i kdyby, valka se bez obeti neobejde. Lepe, zahyne-li nekolik set lidi nez cely stat.“
„Nebylo by alespon mozne varovat obcany a evakuovat je?“
„Ne! Varovat je by znamenalo varovat zaroven nepritele. Radeji tu vec neodkladat. Dnes v noci, budete-li souhlasit, ja sam povedu svoje zkusene vojaky, a uvidime, jak zacne fnukat, pan nepremozitelny!“
„Ale bez delostrelecke palby,“ prohlasil ministr obrany.
„Proc?“
„Protoze by nebyl zabit jen Stirner, byla by znicena i jeho zbran a ta., ta se nam muze hodit.“
S tim souhlasili vsichni.
Za mestem, na porade stabu, vylozil general svuj plan.
„Ceka nas tezky ukol. Jsme sesnerovani smernici vlady — nepouzit delostrelecke palby. Mam rozkaz zmocnit se Stirnera ziveho; nebude-li to mozne, zabit ho, ale usetrit jeho dum a vsechno uvnitr. Mame co cinit s neobycejnym nepritelem. Budeme bojovat ve stredu mesta. Ale sotva se tu da pouzit taktiky poulicniho boje. Jakypak tady poulicni boj! Kdyz se nam podari vniknout do domu nepritele a teprve tam se utkat se Stirnerem, to. hm. pak uz bude domovni boj. Prvni, oc se musime postarat, je, aby byla vyloucena jakakoli moznost Stirnerova uteku. Dale je znamo, ze Stirner zameruje sve paprsky bud na urcity usek, nebo na urcite uzemi. Pritom jeho paprsky — budeme tak nazyvat jeho zbran — zrejme nepusobi na kazdeho stejne. To vse nas nuti rozmistit sve sily po celem obvodu boje a drzet pohotove zalohy. Pechota musi postupovat ulicemi k bojisti v sevrenych radach. Budou-li prvni rady zasazeny a pobezi v panice zpet, musi zadni rady svym naporem donutit celni oddily k postupu vpred. Tak se nam snad podari proniknout az k Stirnerovu domu. Mozna ze se tak octnou v „mrtvem pasmu“, vne „ostrelu“, jak tomu byva pri delostreleckych bojich. Ja povedu celni oddil.“
„Vase Excelence,“ namitl adjutant, „to by bylo od vas velice neopatrne.“
„Pane plukovniku,“ odporoval general dost ostre, „dovolte mi, abych sam urcil svoje misto na bojisti. Zduraznuji: pro dany pripad.“
Plukovnik, zvykly na generalovy hrubosti, mlcel a jen silne zrudl.
„Vim sam, ze je to riskantni,“ pokracoval general. „Ale kazda valka je riziko, a ne hra v domino. Abych mohl ridit boj, musim znat nepritelovu zbran, musim na sobe vyzkouset pusobeni nepratelske „palby“, abych se presvedcil, jestli je stejne smrtelna pro ostrileneho vojaka jako pro civila se slabymi nervy.“
Bylo ticho. Stabni dustojnici tu stali zachmureni. Tezke mlceni prerusil adjutant. Vedel, ze tvrdosijnemu generalovi se neda odporovat. Adjutantovi pripominal cely tento plan utoku „s generalem na bilem koni v cele“ stare banalni olejomalby. Nedalo se vsak nic delat. Zbyvalo jen myslet na nasledky.
Ve dvanact hodin v noci se z ruznych casti mesta zacali k Bankovni ulici a k Burzovnimu namesti stahovat oddily vojaku v plne polni. S celnim oddilem jel sam „zelezny general“ na prekrasnem zlatavem arabskem koni.
„Cela armada proti jednomu cloveku, a jeste k tomu civilovi! Je to hanba, ale k certu, lepsi takova potupa nez zahuba zeme!“
General projel ulici prilehajici k Burzovnimu namesti. Dum Elsy Gluckove byl obracen jednou stranou na toto namesti a druhou do Bankovni ulice.
„Uvidime, co na to rekne,“ podotkl general a uprene se zadival na dum Elsy Gluckove, ktery uz vystupoval ze tmy, a popohnal kone.
Arabsky zavodni kun vykrocil ladnym krokem na namesti. V tom okamziku vsak bez zjevne priciny zachroptel, stahl usi, zacal couvat a chvel se pritom na celem tele. General byl znepokojen. Co mohlo vylekat Abreka, ktery se nezachveje ani pri rachotu del? Poplacal kone po siji.
„Copak to tropis za hlouposti, Abreku?“ rekl a pobodl kone.
Kdyz Abrek znovu vkrocil na namesti, postavil se prudce na zadni, otocil se a bezel zpatky. V te chvili, kdy se kun obracel, prekrocil zadnima nohama na okamzik caru oddelujici ulici od namesti a general pocitil, jak mu hruzou bezi po zadech mraz. Abrek uz byl nekolik desitek metru od namesti.
„Co to sakra znamena,“ zabrucel general. A tu se ho zmocnil zachvat hnevu a zurivosti, ktery ho prepadaval v okamzicich nejvetsiho nebezpeci. Obratil kone k namesti a vsi silou mu vrazil ostruhy do boku. Abrek, nezvykly na tak surove zachazeni, pohodil hlavou, stahl usi a tryskem se vrhl kupredu. Prudce vbehl na namesti, ale nahle desive zachroptel a udelal takovy skok stranou, ze general, ktery byl nejlepsim jezdcem v armade, jako podtaty spadl na zeni. Zdalo se vsak, ze to ani nevnima. Jeho vedomi, jeho nervy, cely jeho organismus, stejne jako i u jeho kone, byly zachvaceny neobycejnou, nadprirozenou hruzou. Vzpamatoval se teprve na ulici, kam ho odtahl Abrek za nohu zamotanou do trmenu. Oddily vojaku se uz k nim priblizily.
„Kdo to kdy videl, takova hanba!“ pomyslel si general. Zvedl se, oprasil se a s potlacovanymi rozpaky rekl adj utantovi, ktery k nemu prave dorazil na svem koni:
„To nic. Neznepokojujte se, to je malickost. Ten zatraceny Abrek se neceho vylekal a vyvadel tak, ze by se ani sam dabel v sedle neudrzel.“
O panicke hruze, kterou pocitil, nerekl general nic, aby nesnizoval „bojovou naladu“ a jeste vic si pred dustojniky a vojaky nezadal.
„Jsou vsechny jednotky stazeny?“
„Ano. Ulice ustici na namesti, dokonce i pruchodni dvory jsou obsazeny.“
„A Bankovni ulice?“
„Pristup do ni je taky obsazen.“
„Dobra! Cekejte na povel.“
Jakmile se na generaluv rozkaz zarive duhy raket sklonily nad domem Elsy Gluckove, zacala vojska postupovat.
A tu se stalo neco neuveritelneho. Takovou paniku nevidel general za cely svuj dlouhy zivot vojaka. Stal nedaleko namesti na plosine automobilu a kricel svym hromovym hlasem:
„Kupredu! Kupredu, jinak strilim!“
Nikdo ho vsak neposlouchal. S vojaky se delo neco neslychaneho. Pobihali v smrtelne hruze, zahazovali pusky, jeden druheho rdousili. Steny a rev se nesly namestim. Zadni rady se draly kupredu, ti, co vstoupili na namesti, se hrnuli zpet. General dal rozkaz prchajici zatlacovat; semknute rady vojsk, zaplavujici ulice, vytlacovaly
