me pri soudnim preliceni neprinuti, abych se zrekl obzaloby, libal ho a nabidl mu cigaretu. Je-li v sazce osud zeme, a tomu tak je, bylo by z nasi strany primo zlocinne riskovat a snad pustit nepritele z rukou ve jmenu dodrzeni formalit. A pak. hm. jsme mezi sebou. Copak Stirner nemuze byt zabit pri pokusu o utek? At je tento zpusob jakkoli odsuzovan, neni v nem ve skutecnosti klamu, protoze, ktery zlocinec netouzi vyhnout se trestu a nepouzije kazde prilezitosti k uteku? Tak se jednou ranou nepritele zbavime.“
„Docela spravne!“ ozval se velitel policie. „Kdo popira zakony spolecnosti a statu, je mimo zakon.“
„Umite dobre strilet, Gottliebe?“ zeptal se Kraus.
„Vzdycky do cerneho!“
„Tak tedy, preji vam uspech!“ rekl velitel policie.
Do rana se projednaval plan utoku. Bylo rozhodnuto, ze do banky pujdou jen ctyri: Rudolf Gottlieb, Kranz a dva spolehlivi policejni detektivove. Ti dva tvorili zalohu.
„Cim min, tim lip,“ prohlasil Kranz.
V devet hodin rano byl oddil shromazden, ozbrojen automatickymi pistolemi a vybaven presnymi instrukcemi:
„Mnoho uspechu,“ opakoval velitel policie.
Oddil stastne vnikl do banky, vystoupil do prvniho poschodi, a vedeny Rudolfem, zamiril k pracovne. Sluhum, ktere potkali, tise, ale razne naridili, aby se nehybali z mista.
Pracovna byla prazdna. Jeden z detektivu se posadil u vchodu a druhy u dveri do Stirnerova pokoje. Rudolf, doprovazen Kranzem, pootevrel dvere Stirnerova tajemneho pokoje a rychle do neho nahledl. V pokoji nebyl temer zadny nabytek. Postel s nocnim stolkem, nevelka skrin a toaletni stolek tvorily cele zarizeni. Pokoj byl uprostred prehrazen dubovou prickou. Stirner sedel pred zrcadlem u toaletniho stolku a holil se. Cela tato prohlidka trvala jen chvilku. Jeste nez Stirner otocil hlavu pri zvuku oteviranych dveri, vsichni jeho psi se vrhli na Rudolfa. Ani nestacil vytahnout revolver. V te chvili Stirner, sedici zady ke dverim, spatril Rudolfuv obraz v zrcadle, vyskocil, dvema skoky byl u prepazky, otevrel dvere a zmizel za nimi. Rudolf a Kranz odhaneli psy — meli instrukci strilet jen na Stirnera, aby predcasne nezpusobili poplach — vrhli se k prepazce a zacali klepat.
„Otevrete, Stirnere!“ kricel Gottlieb. „Otevrete, ceho se bojite?“
Dvere se rozletly tak prudce, ze Rudolf, ktery se o ac opiral, upadl.
„Opatrne, neupadnete!“ klidne ho upozornoval Stirner. „Lehni, Falku! Lehni, Bici!“
Psi poslusne lehli, polozili si tlamy na protazene tlapky, dal vsak pozorne ocima sledovali vetrelce.
„Jsem vam k sluzbam, pane Rudolfe Gottliebe!“ rekl Stirner a opet si sedl k toaletnimu stolku.
Gottlieb odlozil na tyz stolek revolver, vzal stetku a zacal Stirnerovi mydlit krk a tvare. Pak vzal britvu a zacal ho holit. Stirner zvratil hlavu dozadu, a Rudolf mu pozorne a opatrne vyholoval krk.
„Trochu to skrabe, pane Gottliebe. Pribruste britvu.“ „Rudolf naostril britvu o remen a holil dal.
Kranz stal vedle jako na strazi.
„Dekuji vam, pane Gottliebe. Umite to bajecne. Mate talent a radim vam, abyste ho vyuzil. Otevrete si holirnu. A kdo jste vy?“ tazave se obratil na Kranze.
„Kranz. Johan Kranz. K vasim sluzbam!“ najednou ozil Kranz. Odhodil revolver, uchopil kartac na saty a zacal Stirnerovi kartacovat oblek.
„Dekuju vam, tady mate za namahu!“ A Stirner jim dal kazdemu minci.
Pokorne se uklonili a zamirili ke dverim. Pred domem se rozesli na ruzne strany. Detektivove zmizeli beze stopy.
Kranz prisel do vezeni a zadal, aby ho zavreli do samotky. Velitel veznice to pokladal za zert, ale Kranz zrudl hnevem: „Mam rozkaz od samotneho ministra, ze ma byt zatcen kazdy, koho uznam za vhodne, a tak zadne reci! Neodvazujte se pochybovat o slovech uredni osoby!“
Velitel veznice pokrcil rameny a dal rozkaz, aby Kranze odvedli a uveznili. Pak ucinil telefonicky dotaz, ale dostal odpoved, ze nikdo nedal rozkaz k jeho zatceni, ze ho naopak netrpelive ocekavaji ve vyboru. Kranz kategoricky odmitl vezeni opustit.
„Pokusite-li se odvest me nasilim, budu strilet,“ vyhrozoval. „Me uveznil sam Kranz a jen Kranz me muze propustit!“
Velitel veznice mavl rukou.
„Bud se zblaznil, nebo je opily.“
Protoze Kranz nikdy neodkladal zbran, bylo nebezpecne pouzit proti nemu nasili.
„Das ho spral, at tedy sedi!“
A tak Kranz sedel a pozoroval spehyrkou ve dverich straze na chodbe.
„Jak to hlidas? Copak muzes zustavat tak dlouho na jednom konci chodby? Nedovedes slouzit? Pojd sem, zkontroluj zamek, abych neutekl.“
Kranz podle vseho tvoril vyjimku z pravidla, o kterem mluvil prokurator: vubec se nepokusil o utek.
Ze vsech ucastniku nezdareneho utoku se do vyboru vratil jediny Rudolf Gottlieb. Ale bylo tezko z neho neco kloudneho dostat. Byl rozpacity a zachmureny.
Na vsechny otazky, ktere mu netrpelive kladli clenove vyboru, odpovidal nesouvisle.
„Oholil! “
„Kdo koho oholil? O cem to mluvite?“
„Ja jsem oholil Stirnera!“
Clenove vyboru na sebe nechapave pohledli.
„Snad je to receno obrazne, zlocineckym zargonem, a oznacuje se tak vrazda?“ tise se tazal ministr velitele policie.
„Nepamatuju si, ze bych byl takovy vyraz kdy slysel,“ odpovedel velitel.
„Tak mluvte rozumne, je Stirner ziv nebo zabit?“
Rudolf se po nich podival kalnym pohledem a pak s horkym usmevem odpovedel:
„Je zivejsi nez my vsichni. Hladce jsem ho vyholil. Budu si muset otevrit holirnu.“
7
TRILBI
„Ludviku, konecne!“ uvitala Elsa Stirnera obvyklymi slovy a podavala mu ruce. „Tys na me uplne zapomnel!“
Stali v zimni zahrade a divali se na sebe jako po dlouhe rozluce. A skutecne, nevideli se uz skoro mesic. Za tu dobu se oba trochu zmenili. Stirner mel tvar vyhublejsi, oci zapadle, pohled tekavy a prudke zmeny nalady byly u neho castejsi. Elsa zhubla tak, ze ji vystupovaly klicni kosti a tvar se protahla. Pohled mela nehybny, matnejsi, pohyby malatne a automaticke. Vnitrne se zmenila jeste vic. Nasledkem nenormalniho dusevniho stavu u ni temer zacinal rozklad osobnosti. Jeji myslenky byly kuse, nahodile, nesouvisle. I jeji nalada se prudce menila. Z ziveho cloveka se stale vice staval automat. Projevovalo se to i pri setkanich se Stirnerem. Jejich rozmluva nekdy koncila nedorecenym slovem, jindy zas byla neobycejne ziva.
Stirner usadil Elsu vedle sebe a pritiskl svou tvar k jeji, Elsa ho pohladila. „Hladoucka, ze? To me tak Rudolf Gottlieb oholil.“ „Gottlieb?“ prekvapene se tazala Elsa.
„Ano, Gottlieb. Chce si otevrit holirnu a ziskava zrucnost holenim svych pratel.“ „Nerozumim ti, Ludviku, ty zertujes?“
„A neni ani treba, abys rozumela. Zapomen na Gottlieba.“
Odmlceli se.
„Hodne ses zmenil, Ludviku, jsi unaveny…“
„To nic.“
„Proc tolik pracujes? Mas snad nejake neprijemnosti?“
Stirner vstal a nervozne prechazel.
„Neprijemnosti? Naopak. Vsechno jde skvele. Ale unaven jsem. ano. Jsem k smrti unaven,“ rekl tise a privrel oci. „Zapomenout. A ty jsi ke me tak chladna, Elso.“
Elsa pod jeho pohledem nahle zbledla a zacala tezce dychat pootevrenymi usty. Jako opila se s tahlym stenem vrhla k Stirnerovi, stiskla jeho spanky do dlani a zalykajic se libala ho na oci, celo, tvare. Nakonec se
