konce, pristoupil ke generalovi a opatrne se dotkl jeho ramene.
„Vase Excelence!“
„Ano, ano, vsemu je konec! Korfe, proc jste mi vzal revolver?“ vzpomnel si pojednou generel. „Dejte mi ho. Stejne tuhle hanbu nepreziju.“
„Vase Excelence, na Berlin miri letadla.“
„Hlouposti. nesmysl. to se vam jen zda.“
„Racte se podivat!“
Rachot letadel uz bylo jasne slyset ve vecernim tichu.
General unavene zvedl hlavu.
„K dasu! Opravdu! Pitomci! To nam jeste schazelo. Zeptejte se radiotelegraficky, ci jsou.“
Adjutant poslal radiogram, ale ani jedno letadlo neodpovedelo.
General zacal nadavat — ozival.
„Konecne se vzpamatoval!“ pomyslel si adjutant a usmival se.
General rychle vstal a cely se jaksi vzpruzil jako po osvezujici chladne sprse.
„Mate mlade oci, Korfe, nevidite, ci ta letadla jsou?“ Letadla uz byla dost blizko, ale letela ve znacne vysce, a pritom se od houstnoucich mraku rychle stmivalo. Nad mistem delostrelecke palby se zvedla boure. Vitr silil. „Je to tezko rozeznat.“
„Osvetlete letadla svetlomety!“
Behem nekolika minut se letadla octla v zari paprsku. General a adjutant se ozbrojili dalekohledy. „Bud se mi to zda,“ rekl general, „nebo.“
„Nezda se vam to. Vidim docela jasne… Jsou to americka letadla.“
„Cim dal tim hur!“ General tezce usedl na zidli, polozil si dalekohled na kolena a hledel za vzdalujicimi se letouny.
„Chapete, co se to deje?“ zeptal se adjutanta.
Korf se dale dival dalekohledem a pokrcil rameny. „Zrejme leti na Berlin!.. Tak tedy Amerika.“
„Ale jak to? Proc?“
„Zda se, ze je vitr zanasi ponekud stranou.“ Zasah Spojenych statu severoamerickych do boje proti Stirnerovi byl prekvapenim nejen pro „zelezneho generala“, ale pro celou Evropu.
Zatimco mezi evropskymi staty probihala diplomaticka jednani, ve Washingtonu, ktery pozorne sledoval vse, co se deje, se rychle rozhodli.
Amerika nemuze stat stranou. Stirnerova niciva prace nejenze oslabovala platebni schopnost jednoho z jejich evropskych dluzniku, ale nadto Washington — drive nez nemecky ministr obrany — zvazil, jake nasledky by melo, kdyby se nemecka vlada vyporadala se Stirnerem sama a dokazala se zmocnit jeho bojoveho prostredku.
Americka vlada poslala Francii a Nemecku velmi uctive noty, sestavene v nejvybranejsim tonu diplomaticke zdvorilosti. A zaroven s uctivymi notami byly poslany strucne, ale energicke upominky o okamzite zaplaceni zadrzenych plateb statniho dluhu.
Odpoved nedala na sebe cekat: Francie a Nemecko odpovedely stejne laskavymi notami, v nichz vyslovovaly svuj souhlas se zasahem Ameriky a zaroven ponizene uctive prosily o odklad plateb.
Amerika s odkladem velkomyslne souhlasila a poslala sva letadla. Ani necekala na opozdenou odpoved Nemecka, protoze s ni plne pocitala, a americka letadla, ktera videl „zelezny general“ a jeho adjutant, letela nad Nemeckem v okamziku, kdy ministr odpoved teprve podpisoval.
Amerika se vsak ve svych vypoctech spletla. Boure zanesla letadla stranou. Pouze jedno z nich svrhlo bomby na hlavni mesto a do zakladu znicilo kralovsky palac. Ostatni letadla shodila, svuj smrtonosny naklad v okoli mesta a zpusobila znacne skody.
Americany neuvedl nezdar do rozpaku, poslali dalsi letku. Tu vsak Nemci, kdyz videli smutne vysledky letecke expedice, zpocatku snazne prosili, aby byli usetreni takove nicive pomoci, a kdyz pak videli, ze nemaji co ztratit, poslali energicky protest a zaroven se obratili na evropske verejne mineni. Amerika by byla nevenovala tomuto protestu zadnou pozornost, kdyby se byla nezmenila situace na bojisti.
Stirner, ktery svou neobycejnou zbran zrejme neustale zdokonaloval, najednou vyslal smerovanou myslenkovou vlnu, ktera zasahla nejen Nemecko, ale i Francii az k oceanu. Kazdy, kdo se dostal do pasma tohoto paprsku, se dovedel, co si Stirner mysli.
„Chcete proti mne rozpoutat svetovou valku? Prijimam vyzvu! Vase zbrane jsou ubohe ve srovnani s mymi. Zanechte proto boje. Jestlize se vas zmocnilo silenstvi, ucinim vas jeste silenejsimi. To je moje posledni vystraha!“
Pak zrejme trochu zmenil smer a vyslal nove myslenkove paprsky. Kazdy, kdo se dostal pod pusobnost techto paprsku v Nemecku a ve Francii, opravdu zesilel. Zurivemu silenstvi propadla dokonce posadka i cestujici parniku, ktery plul u francouzskeho pobrezi. Lide se v silenstvi vrhali do vln, topici vyhodili do povetri kotle a parnik se potopil. Psychiatricke lecebny a ustavy byly preplneny. Zurivi silenci se potulovali po ulicich, vrhali se na chodce a pusobili paniku. Nekolik mimoradne nebezpecnych a silnych silencu muselo byt zastreleno.
Cela Evropa se zmitala v panice.
Bylo nutno nacas zastavit valecne akce, a Stirner si mohl odpocinout od trvaleho velkeho vypeti, v kterem zil po dobu „boju“.
10
HLEDA SE STEJNE SILNA ZBRAN
Sauerovi zili na pobrezi Stredozemniho more, v Ospidaletti, nedaleko Mentony.
Ema mela duvod, aby si v dopise Else postezovala na sveho muze. V prvni dobe po prijezdu byl Otto k sve nemocne zene velmi nezny a pozorny. Sam ji vynasel na rukou na sirokou verandu, peclive ji usazoval do kresla a privazel na verandu kocarek s ditetem. Cele dny tak prosedeli, radovali se z modreho more, divali se na plujici lode a na lehke elegantni jachty, na hydroplany, ktere klouzaly podel pobrezi. Temer spolu ani nerozmlouvali, ale bylo to prijemne mlceni stastnych lidi. Tu a tam Ema s radostnym usmevem podala Ottovi ruku, ten ji stiskl a nepoustel.
Jizni slunce melo na jeji stav blahodarny ucinek. Brzy se ji vratil do tvari rumenec, sil pribyvalo a za tri nedele uz byla na nohou.
Radost z uzdraveni se vsak brzy zacala kalit tim, ze se Sauer zacal k sve zene chovat stale chladneji. Kdyz se probouzela, nenachazela uz na nocnim stolku kytici cerstvych orosenych karafiatu, fialek nebo vonavych nachovych ruzi. A jejich mlceni zacalo byt tizive. Uz je nesblizovalo, ale oddalovalo.
„Odchazis?“ smutne se ptavala Ema, kdyz se Otto zvedal.
„Nemohu tu prece trcet cely den,“ odpovidal hrube a odchazel do sveho pokoje nebo z domu.
Kdyz jednou neocekavane vesla do muzova pokoje, uvidela tuto scenu:
Sauer sedel u otevrene zasuvky psaciho stolu a smutne a laskyplne se dival na Elsin portret.
Jako by tenka jehla probodla Emino srdce. Zrudla a chtela nepozorovane odejit. Ale Sauer ji spatril v odrazu velkeho zrcadla. Jejich pohledy se setkaly. Eminy rozpaky vzrostly. Sauer se zamracil, jeho tvar vyjadrovala zlobu. Hodil fotografii do stolu, zabouchl zasuvku, a aniz se obratil, hledel na jeji odraz v zrcadle a podrazdene vybuchl:
„Co to mas za zvyk, vrazet do meho pokoje, kdyz. pracuji?“
„Promin, Otto, nevedela jsem.“ A tise vysla.
„Tak pro jinou ke mne Otto ochladi,“ uvazovala. „Ma rad Elsu! Je to tak prirozene, vzdyt se prece milovali. Jak jen jsem na to mohla zapomenout? Proc jsem souhlasila stat se jeho zenou? Proc se ozenil se mnou, kdyz ma rad Elsu? Ale miloval prece i me, moje srdce se neda oklamat. A Elsa?“
To vsechno bylo pro Emu prilis slozite. Trudne myslenky a neresitelne otazky se na ni zritily jako horska lavina a v okamziku rozdrtily nezny kvitek jejiho stesti. „Otto! Otto! “ septala zoufale a bezmocne plakala. Bojovat? Ona neni stvorena k boji.
K ranu se rozhodla a napsala Else dopis, ktery Stirnera rozrusil vic nez Elsu.
Zensky instinkt napovedel Eme spravny ton dopisu. Ani slovem se nezminila o prihode s fotografii. Jen se
