Else jako sve pritelkyni sverila se svym horem.
Napolo vedome stavela timto dopisem sve sokyni past v nadeji, ze se nejak prozradi, jestlize i ted miluje Sauera. Netrpelive ocekavala Elsinu odpoved a konecne se dockala. Nejistyma rukama otevrela obalku, srdce ji prestavalo tlouci a radky se ji rozplyvaly pred ocima. Ale kdyz dopis docetla, ulehcene si oddechla. „Ne, Elsa neumi lhat!“
Elsa Emu utesovala, ujistovala ji, ze Otto zase bude nezny k sve „male panence“, ale nejvic Emu uklidnovalo, ze psala hlavne o sobe, o sve lasce k Stirnerovi, o svem stesti, o svem neklidu. Uprimne se znepokojovala, ze Stirner spatne vypada, ze je prepracovany a neobycejne nervozni. Eme se ulehcilo. Zaver dopisu ji dokonce rozesmal.
„Nepoznala bys ted Stirnera. Nechal si narust vousy a podoba se poustevnikovi.“
„To si dovedu predstavit. To bude obluda!“ Ema byla veselejsi.
Ale Sauer ji brzy zase primel, aby propadla beznadejnemu zoufalstvi. Po prihode s Elsinou fotografii byl k ni jeste usecnejsi a hrubejsi.
Kdyz Ema sedela na verande, prichazel tam ted jen proto, aby se podival na syna. Emy si ani nevsiml, usedl ke kocarku a zacal si hrat s chlapeckem.
Ema vzrusene pozorovala muze, lovila jeho pohled, ale Otto ji ignoroval. Obcas se rozhodla promluvit.
„Elsa psala, ze Stirner vypada spatne a je velmi prepracovany…“
„Svet na tom jen vyziska, kdyz to zvire zdechne,“ utrousil Sauer.
Ema byla prekvapena prudkou zmenou Sauerova vztahu k Stirnerovi. Nemohl ted jeho jmeno ani slyset. Ema nemela odvahu zeptat se na priciny teto zmeny. A tak sedeli mlcky.
Jednou mela dojem, ze Sauer ma dobrou naladu. Aspon byl klidnejsi nez jindy. Nad morem letelo nekolik skupin letadel.
„Otto, i jak to, ze letadla nespadnou?“ zeptala se.
„Boze, ty jsi hloupa, Emo!“ odpovedel Sauer. „Prekvapuje me, ze jsem si toho drive nevsiml.“
Ema zbledla litosti a urazkou.
„Nu coz, muzes me opustit,“ odpovedela s placem. „Vezmu Otika a pujdu.“
„Prosim! Drzet te nebudu. Ale syna ti nedam!“ Upravil chlapci pokryvku a odesel.
Ema uz nezadrzovala plac, pristoupila k diteti a sklonila se nad nim.
„Copak prijdu i o tebe?“
Na cesticce v parku zaskripel pisek.
„Mohl bych videt pana Sauera?“
Ema si rychle utrela kapesnikem tvar a obratila se. Pred ni stal zrzavy, pihovaty mladik v bilem letnim obleku.
„Kde jen jsem toho cloveka videla?“ vzpominala Ema.
„Nepoznavate me? Myslim, ze jsme se uz videli.“
„Ach ano, pan Gottlieb!“
„Rudolf Gottlieb, nezmylila jste se,“
Kdyz Sauer uslysel hlasy, vysel. Gottlieb se mu uklonil.
„Pane Sauere, potrebuji si s vami promluvit o velice dulezite veci.“
Odesli do pracovny.
„Doufam, ze z tisku jsou vam znamy vsechny udalosti posledni doby,“ zacal Gottlieb.
„Nectu noviny,“ odpovedel Sauer.
Gottlieb prekvapene zvedl oboci.
„Ale vzdyt o tom mluvi cely svet!“
Sauer byl trochu na rozpacich. Od prijezdu na Rivieru necetl noviny, jako by zapomnel, ze vubec existuji. Proc? Sam nevedel. Az ted ho Gottliebova otazka primela, aby se nad tim zamyslel.
„Chtel jsem si odpocinout,“ vysvetloval Sauer, „a v novinach je vzdycky neco, co cloveka rozcili nebo rozladi.. vsechny ty politicke rozmisky…“
„V tom pripade jsem nucen vam objasnit situaci. Uz nejde o politicke rozmisky, ale o nebezpeci, ktere hrozi cele zemi, a snad i celemu svetu.“
Gottlieb vypravel Sauerovi o neobvykle valce mezi vyborem verejne zachrany a Stirnerem a o neslavne porazce „zelezneho generala“.
Sauer naslouchal se vzrustajicim zajmem a chvilemi prerusoval vypravece nadavkami na Stirnerovu adresu.
Tyto repliky se Gottliebovi zrejme velmi libily.
„Jsem velice rad,“ rekl Gottlieb, kdyz skoncil sve vypraveni, „ze jste jak se zda naklonen Stirnerovi stejne malo jako ja. Kazdy z nas ma sve duvody, proc Stirnera nenavidet. Ale vy jste s nim spolupracoval, byl jste jeho pravou rukou a priznam se, ze jsem se obaval, abyste nebyl na jeho strane. Pak by me poslani nemelo uspech. Poslal me vybor. vlastne to byl muj napad, ale mam plnou moc. Domnivam se, ze jste jediny clovek, ktery muze odhalit tajemstvi Stirnerova neobycejneho vlivu na lidi, tajemstvi sily, kterou ovlada. Dnes se vetsina vedcu kloni k nazoru, ze Stirner zvladl tajemstvi prenosu myslenek na dalku. Ale tajemstvi nebylo vypatrano. Kdybyste chtel, mohl byste nam prokazat velkou sluzbu… a odmena…“
Sauer vstal a vzrusene prechazel po pokoji.
„Odmena? Zabit toho padoucha by byla pro me nejvetsi odmena!“
V te chvili si Sauer vzpomnel na Elsu.
Vzpomnel si na pohadku o princezne, ktera upadla do rukou carodeje. Stirner je carodej. A on, Sauer, je rytir, ktery musi osvobodit princeznu z vlivu kouzel. Osvobodit? Ale jak?
„Velice rad bych vam pomohl, pane Gottliebe, kdybych neco urciteho vedel. Zatim se vsak pouze dohaduji. Pokud vim, zabyval se Stirner pred nastupem sluzby u vaseho stryce vedecky mozkovym zarenim a prenosem myslenek na dalku. Provadel pokusy na zviratech, a sam jsem videl, ze jeho zvirata delala zazraky. Osobne myslim — ,“ Sauer se na chvili odmlcel, jako by vahal, a pak pokracoval: „ze vas stryc Karel Gottlieb nezahynul prirozenou smrti. Ten Stirneruv pes, ktery se vrhl starci pod nohy ve chvili, kdy prijizdel vlak, i kdyz tam Stirner v tom okamziku nebyl, mohl jednat pod jeho vlivem.“
Rudolf Gottlieb vyskocil. Vzrusenim tezce dychal.
„Vzdycky jsem byl presvedcen, ze s dedictvim souvisi nejaky zlocin!“ zvolal. „Ale proc jste se o svem podezreni nezminil pri procesu? A nadto, u soudu jste obhajoval zajmy Elsy Gluckove!“
Sauer pokrcil rameny.
„Myslim, ze ja, stejne jako vsichni ostatni lide kolem Stirnera, jsem byl pod vlivem toho hrozneho cloveka. Nejsem vedec a nevim, jakym zpusobem vnucuje Stirner lidem sve myslenky. Domnivam se vsak, ze jeho moc je omezena na urcity okruh pusobnosti. Soudim tak proto, ze teprve tady, daleko od neho, jsem pocitil, jak se pozvolna osvobozuji z jakesi hypnozy, „odmagnetovavam se“ od toho naboje, kterym me zrejme zasahl pred odjezdem. Bud Stirner jeste nema moznost pusobit na velke vzdalenosti, anebo me pred mym odjezdem nevystavil dostatecne silne sugesci, a proto jeji pusobeni casem oslablo.“
„Mate pravdu,“ pritakal Gottlieb. „Ale Stirner se zrejme stale zdokonaluje, okruh, sila a vzdalenost jeho pusobeni se stale zvetsuji. A kdozvi, mozna ze uz zitra nebudeme bezpecni ani tady.“
Sauer se zachvel.
„Znovu upadnout do sparu toho cloveka? Stat se loutkou v jeho rukou? Ne, to by bylo lepsi utect az na konec sveta! A jeste lepsi by bylo Stirnera znicit. Osvobodit sebe i ostatni.“
„A jestli je tomu tak, jestli tajemstvi Stirnerova uspechu spociva v tomhle, pak je mozne bojovat proti nemu jen stejnou zbrani. Ale kde ji vzit?“
Mlceli.
Sauer o necem premyslel.
„Ano, mate pravdu,“ souhlasil „Bojovat se da jen stejne ucinnou zbrani. Ted mi neco napadlo. Nemuze se prece stat, ze by se prenosem na dalku zabyval jedine Stirner, je treba hledat mezi vedci…“
„Hledali jsme,“ rekl Gottlieb, „obraceli jsme se na vedce pracujici v teto oblasti. Ale je jich velmi malo. Dotazovali jsme se jednoho italskeho vedce. Odpovedel, ze to, co dela Stirner, je jeste pro soudobou vedu nedostupne. Bud je Stirner genius, ktery predbehl ostatni, anebo je v tom neco jineho.“
„Ale neni tu prece jen ten Ital…“
„Cetl jsem o pokusech jeste jednoho vedce. Pravda, nema ani titul profesora.“
