„A proto jste se na neho neobratili?“ ironicky se otazal Sauer.
„Priznam se.“
„Copak si nas Stiraer podrobuje svym profesorskym titulem? Je bezpodminecne nutne toho vedce vyhledat. Nesmi se propast ani jedna prilezitost.“
Sauer chvilku premyslel a pak rekl:
„Nemuzeme ztracet ani minutu. Pojedu s vami, vyhledame toho vedce a poslechneme si, co nam rekne. A jeste neco. Stirner zil ve vile v Mentone, je to kousek. Musime se tam podivat, jestli tam nezanechal po sobe nejake stopy.“
Sauer se rychle pripravil na cestu.
„Emo,“ oslovil zenu, kdyz ji potkal na veraade, „odjizdim.“
„Nadlouho?“ znepokojene se tazala Ema.
„Nevim, ale myslim, ze nadlouho.“ Chladne se s ni rozloucil a spolu s Gottliebem rychle odesel.
Ema nevedela, ma-li plakat proto, ze ji Sauer opousti, anebo se radovat, ze ji nevzal dite.
Sauer, ktery mel Stirnerovu plnou moc, se bez prekazek dostal do vily Elsy Gluckove a, pozorne prohledl vsechny mistnosti.
V jednom z pokoju, temer prazdnem, nasel ohromny kus kovove slitiny. Na zemi se povalovaly kusy dratene spiraly, ulomky porcelanovych izolatoru, svorky.
„Cista prace!“ prohlasil Gottlieb nad hroudou kovove slitiny. „Stirner umi zahlazovat stopy. Je jasne, ze tu stal nejaky pristroj. Ale jak se mu podarilo roztavit vsechen kov, aniz by ohorela alespon podlaha?“
„No co, tady uz nemame co delat, Gottliebe. Kde je ten vas vedec bez titulu?“
„V Moskve.“
11
MOSKEVSKY VYNALEZCE
Za mesic vchazeli Sauer a Gottlieb do hlubokeho dvora na Tverske-Jamske, nedaleko Vitezne brany. Asfaltovane prostranstvi bylo obklopeno petiposchodovymi domy. Hlasy hrajicich si deti se jasne odrazely od vysokych zdi.
„Zda se, ze je to tady,“ rekl Gottlieb, kdyz prohlizel cisla bytu u vchodu do domu. „Pojdme. Zatim vsechno klape.“
„Fuj, zatracene, kdy uz skonci to schodiste? To se divim, ze lide mohou zit bez vytahu,“ brucel Sauer a tezce dychal. „Jake je to cislo bytu?“
„Dvacet devet.“
„Tady je dvacet pet. Tedy az nahore.“
„To nic, pohyb vam prospeje, nejak rychle tloustnete, pane Sauere,“ rekl Gottlieb a stiskl tlacitko.
Kdyz konecne vesli ke Kacinskemu, byl Sauer zklaman tim, co spatril. Ani zarizeni pokoje, ani vynalezcuv zjev neodpovidaly jeho predstavam.
Byt Kacinskeho nepripominal laborator soudobeho Fausta. Byl to nevelky pokoj s sirokym benatskym oknem. U okna stal velky psaci stul a na nem psaci stroj. Druhy psaci stroj stal na stolecku pristavenem k uzsi strane psaciho stolu. Tyto stroje, jeden s ruskou a druhy s latinskou klavesnici, a nevelky rys na zdi u stolu byly jedinymi nenapadnymi svedky cinnosti obyvatele pokoje.
Nad sirokym tureckym divanem visela dobra kopie Greuze, divky s charakteristickym, naivne ctverackym vyrazem oci. Sauer se zahledel na portret a zamracil se. Vzpomnel si na Emu. Kdysi ji srovnaval s Greuzovymi divkami; to tehdy, kdyz se do ni tak nahle zamiloval.
Vedle Greuzovy hlavicky visely dve krajinky. Na zvlastnim malem stolku byla litinova soska znazornujic— jednu z Klodtovych skupin koni, ktera stoji v Leningrade na Anickove mostu.
Nevelky pribornik, skrin se zrcadlem, uprostred pokoje stul prostreny cistym ubrusem a nekolik kozenych zidli s vysokymi operadly doplnovaly zarizeni.
Vsechno bylo ciste a peclive urovnane. To take Sauera matlo. Kdyz clovek sedel v tomto pokoji, mohl si myslet, ze je v Berline, v Mnichove, jen ne v Moskve.
I ruskeho vynalezce si predstavoval docela jinak. Tento druh lidi podle Sauerova mineni mel mit zvlastni rysy. Pred Gottliebem a Sanerem vsak stal skromny, jeste mlady muz, se svetlymi, dozadu scesanymi vlasy, svetlyma ocima, hladce vyholenou tvari, rovnym nosem a vyraznou krivkou ust. Mel na sobe tmavohnedou mansestrovou bundu a rajtky zastrcene do uzkych holinek.
Vedle neho stala zena v bile bluzce, dobrosrdecna a privetiva.
„Nezmylili jsme se snad?“ pomyslel si Sauer. Ale nezmylili se. Hoste se predstavili a brzy se rozproudila ziva debata.
„A tenhle muz ovlada mozna stejne mocnou silu jako Stirner, ale zije a vypada tak proste,“ pomyslel si Sauer. „Ze by opravdu nepocitil pokuseni vyuzit te sily v osobni prospech jako Stirner? Aby ziskal bohatstvi a moc?“
Sauer se pokusil neprimo dostat odpoved na otazku, ktera ho zajimala.
„Reknete mi,“ obratil se s ctverackym usmevem k zene Kacinskeho, „neni vam divne, ze mate muze, ktery dovede vsugerovat okolnim lidem — a treba i vam — vsechno, co chce?“
Kacinska prekvapene zvedla oboci.
„Proc? Co by mi zvlastniho mohl vsugerovat? To me v zivote ani nenapadlo. Pro pokusy ma laborator.“
Kacinskij se usmal.
„A prece je to nebezpecna sila,“ rekl trochu rozpacite Sauer.
„Jako kazda jina,“ odpovedel Kacinskij. „Nobel vynalezl dynamit proto, aby se jim lamala zula. Lidstvo vsak udelalo z tohoto vynalezu nejstrasnejsi vyhlazovaci zbran. A rozhorcenemu Nobelovi nezbylo nic nez vypsat z „dynamitovych prijmu“ cenu miru, aby aspon trochu vykoupil svou bezdecnou vinu vuci lidstvu. Stirner v tomto pripade neni vyjimka. Jenomze vyuzil te nove sily pro sve sobecke zamery. Vsechno zalezi na tom, kdo drzi sekeru v ruce,“ pokracoval Kacinskij. „Jeden stipe drivi, jiny lidske hlavy. Nebezpeci takoveho zneuziti tu bylo uz predtim, nez Stirner vyzval spolecnost na souboj. Kdyz se o mych prvnich pokusech dovedela verejnost, rozcileni obyvatele me primo oblehali. Prislo ke mne nekolik zen a ujistovaly, ze zli lide je uz vystavuji hypnoze na dalku. Ty nestastnice me v zoufalstvi prosily, abych je osvobodil od „zlych kouzel“. Jedna mi rekla, ze nejaci studenti z Gharkovske university ji tak „nabijeji“ elektrickym proudem, ze prochazi-li kolem zeleznych luceren, vyleta z ni s praskotem jiskra. „Ale kdyz jdu v galosich a hedvabnem klobouku,“ rikala, „jiskry se neobjevuji. Co mam delat? Uleham a citim, jak me naplnuji elektricke vlny a slysim hlas: Ted jsi v nasi moci! “ Poradil jsem ji, aby se zakryvala hedvabnou pokryvkou a do ruky brala kovovy predmet spojeny s telesy ustredniho topeni. Uzemnete se jako rozhlasovy prijimac,“ rekl jsem ji. Jakmile se „uzemnila“, proud odchazel do zeme. Klidne usinala. Co jsem mohl jeste udelat? Byli to proste lide nervove nebo dusevne chori. Nekolik muzu vyhrozovalo, ze me zabiji, zacnu-li svuj vynalez pouzivat. „Nepreju si, abyste naplnoval muj mozek svymi myslenkami!““
„Ale jejich obavy jsou opravnene.“ Gottlieb se snazil prevest rec na praktickou stranku. „Hruzy, ktere kolem sebe Stirner rozseva.“
„Ja vim, taky jsem predvidal takovou moznost,“ rekl Kacinskij, „a proto jsem se od zacatku zameroval jak na zdokonaleni prenosu myslenek na dalku, tak na to, jak ochranit lidi pred nebezpecim z toho vznikajicim.“
„A podarilo se vam to?“ se zajmem se ptal Gottlieb.
„Myslim, ze ukol vyresim,“ odpovedel Kacinskij. „Teoreticky je pro me otazka vyresena, ale jeste jsem si to neoveril rozsahlymi pokusy. Omezovali jsme se na pokusy s prenosem myslenek na zvirata na kratkou vzdalenost. Muj „mechanicky mozek“ muze byt za dnesniho stavu techniky zhotoven. Studuji povahu elektromagnetickych vin vyzarovanych lidskym mozkem, zjistuji jejich delku, frekvenci atd. Vyvolat je mechanicky neni uz obtizne. Kdyz se pomoci transformatoru zesili, pobezi myslenky-vlny jako obycejna radiova vlna a lide je budou prijimat. Muzete vyzarit urcitou myslenku na antenu meho pristroje, ta zesili toto zareni a vysle je do eteru. To je tedy nove „delo“, kterym budeme ostrelovat Stirnera.“
Gottlieb si ulehcene oddechl.
„A bude ho mozno pouzit brzy?“
„Myslim, ze za dva tydny se podari vyslat prvni vystrel.“
