prudce a bolestne prisala k jeho rtum. Stirner ji razne odstrcil. „Dost! Jdi na sve misto! Uklidni se.“ Elsa poslusne usedla na divan, jeji vzplanuti preslo stejne nahle jako zacalo, jen unava zustala.
„To ne… to ne… To je hotove prokleti!“ mumlal Stirner a rychle prochazel mezi palmami.
„Co jsi v posledni dobe delala, Elso?“ zeptal se, kdyz se uklidnil.
„Premyslela jsem o tobe.,“ pronesla malatne. Stirner pokyvl hlavou jako lekar, jehoz predpoklady se splnily.
„A co jsi jeste delala?“
„Cetla jsem. Nasla jsem v knihovne stary roman Trilbi a precetla jsem si ho. Znas to? Svengali hypnotizuje Trilbi a ta se stava hrackou v jeho rukou. Bylo mi ji lito. Pomyslela jsem si, jaka to musi byt hruza, ztratit svou vuli, delat, co druhy rozkaze, milovat na rozkaz.“ Stirner se mracil.
„A rekla jsem si, jak je to prijemne, ze my dva se milujeme ze svobodne vule, ze jsme stastni.“
„Ty jsi stastna?“
„Ano, jsem stastna,“ stejne malatne odpovedela Elsa. „Svengali — jaky hrozny a mocny clovek!“ Stirner se pojednou ostre zasmal:
„Cemu se smejes?“
„Ale to nic, jen tak. Vzpomnel jsem si na neco smesneho. Svengali je stene.“ Opet se na ni soustredena zadival a rekl: „Zapomen na Svengaliho! Tak co jsi cetla?“
„Nic jsem necetla.“
„Myslim, ze jsi rikala neco o nejakem romanu?“
„Necetla jsem zadny roman,“
„Hrala jsi na klavir?“
„Ne, uz dlouho jsem nehrala.“
„Pojdme. Zahrajes mi neco. Tak davno jsem neposlouchal hudbu.“
Odesli do salu. Elsa usedla ke klaviru a zacala hrat Griegovo „Jaro“. Pritom tise rikala:
„Pripomina mi to Mentonu. Tiche vecery. Mesic vystupujic! z more. Vuni tuberoz. Jak jsme byli stastni tehdy v tech prvnich dnech!“
„Copak ted nejsi stastna?“
„Ano, ale. tak malo te vidim. Jsi ted nervozni, prepracovany. A tak me napadlo: k cemu vsechno to bohatstvi? Kolik clovek potrebuje ke stesti? Odjet tam, na modre pobrezi, zit uprostred kvetin, opajet se sluncem a laskou!“
Stirner se opet hlasite a ostre zasmal.
„Zridit si zahradu, chovat stado koz. Ja bych byl pastyr, ty krasna pastyrka. Pavel a Virginie. Oblibena bila kozicka se stribrnym zvoneckem na modre stuzce. Venecky z polniho kviti u potucku. Idylka!.. Jeste prilis mnoho premyslis, Elso. Idyla!.. Ludvik Stirner v uloze hodneho pastyre koziho stada! Cha, cha, cha!.. Snad mas i pravdu, Elso. S ctyrnohym stadem je mene starosti nez s dvounohym. Zapomen na Mentonu, Elso! Je treba zapomenout na vsechno a jit kupredu, stale vys a vys, tam, kde se vznaseji orli, a jeste vys… Dosahnout oblak, ukrast z oblohy posvatny ohen nebo… zritit se do propasti a zahynout. Nech toho, prestan hrat tu sladkou idylku. Zahraj neco bourliveho. Zahraj Chopinovy ohnive „Polonezy“, hraj Liszta, hraj tak, aby pukaly klavesy a praskaly struny.“
Elsa se podridila jeho prani a zacala hrat Rachmaninovu „Polichinelle“ s takovym vzepetim, az to bylo nad jeji sily. Jako by se do ni vtelila Stirnerova bourliva duse.
Stirner dlouhymi kroky prechazel po sale a nervozne luskal prsty.
„Tak. ano, tak!.. Drtit! Borit! Tak to chci. Jsem na svete sam a svet patri mne! Ted je mi dobre. Dost, Elso! Odpocin si.“
Vycerpana Elsa spustila ruce a tezce dychala. Po nadlidskem vypeti sil temer omdlevala. Stirner ji vzal pod pazi, odvedl ji do zimni zahrady a usadil ji.
„Odpocin si tady, vzdyt i celo mas vlhke…“
Utrel ji celo kapesnikem a uhladil rozcuchane pramenky vlasu.
„Co pise Ema? Uz dlouho ti nepsala?“
Elsa trochu ozivla.
„Ano, zapomnela jsem ti to rict. Vcera jsem od ni dostala dlouhy dopis.“
„Co jeji zdravi?“
„Je ji lip. Lekari ale rikaji, ze by mela zustat na jihu jeste dva mesice. Dite je taky zdrave.“
„Aby ti tohle sdelila, proto musela napsat dlouhy dopis?“
„Pise hodne o svem muzi. Stezuje si, ze se Sauer zacina spatne chovat. Stele se mraci, je podrazdeny. Uz k ni neni tak pozorny; Ema se boji, ze jeho laska k ni zacina chladnout.“
Stirner s uzkostlivou zvedavosti poslouchal Elsu. Zdalo se, ze Sauerova laska k Eme ho zajima vic nez Elsina laska k nemu samemu. Zamyslel se, zamracil a zaseptal:
„To neni mozne. Copak jsem se zmylil ve vypoctech? Tak ohromna vzdalenost. Vzdyt to je chyba. Ne! To neni mozne! To si musim overit.“
Rychle vstal, a aniz si povsiml Elsy, aniz se s ni rozloucil, rychle vysel ze zimni zahrady.
„Ludviku, kam jdes? Ludviku! Ludviku!“
Ve velkem sale doznivaly vzdalujici se kroky.
Elsa svesila hlavu a zamyslene se divala na rybky plovouci v akvariu. Tise se pohybovaly v sklenene zelene krychli, pohybovaly mekkymi ocasky a oteviraly tlamicky. Drobounke bublinky, trpytici se jako kapky rtuti, vyplouvaly na povrch. „Zase sama! “
8
PASMO PANIKY
Prokurator navstivil Kranze v jeho dobrovolnem vezeni, protoze se chtel dovedet podrobnosti o nezdarenem utoku na Stirnera.
„Poslyste, Kranzi,“ zacal prokurator lichotive, „vy jste byl prece vzdycky vzorny urednik. Reknete mi, co se stalo u Stirnera a proc jste se dal zavrit do samotky?“
Kranz stal v pozoru, ale prokuratorovy domluvy na neho nepusobily.
„Jsem zlocinec, a proto sedim. Ale jakeho zlocinu jsem se dopustil, to vam nemohu rict. Mam pravo odmitnout vypoved. Muzete me postavit pred soud.“
„Ale jak vas mame soudit, kdyz nezname vas zlocin?“
„Co je mi do toho, budu ve vysetrovaci vazbe tak dlouho, dokud to nevypatrate. Kdyz jednou Kranz rekne ne, tak to plati. Dost, uz o tom nebudeme mluvit. Ale ja jako vezen mam stiznost na neporadky ve vezeni.“
„O co jde, Kranzi?“ zajimal se prokurator.
„To je primo neslychane! Dali nam k obedu polevku. Nabral jsem ji lzici a vylovil jsem kus masa, jiste dvacetidekovy. A na polevce plaval tuk. Jestli budou ve veznicich takhle krmit vezne, pak se i z poctivych lidi stanou zlocinci. Co je to za poradek? Prohlasuji vam kategoricky: jestlize se strava nezhorsi, vyhlasim hladovku, abyste vedel. Anebo tohle: straze doprovazeji zlocince ze samotek na zachod na konci chodby, misto aby jim dali do cely kyble. Copak tohle jde? Asi jsou lini kyblovat. A ja toho treba vyuziju, pokusim se o utek a oni me pak pri pokusu o utek. tento… Zadam, aby byla ucinena opatreni k presnemu dodrzovani vezenskeho radu!“
Prokurator udivem otevrel usta.
Ovsem, dvacetidekovemu kousku masa v polevce se prokurator vubec nedivil; dobre vedel, ze ostatni veznave nemohou z ridke, pachnouci polevky vylovit vubec nic. Ale zadat o zhorseni stravy! Takovy pozadavek prokurator dosud nikdy z ust vezne neslysel.
„Ubozak!“ pomyslel si prokurator, „po navsteve u Stirnera se docela pomatl.“ Snazil se byt co nejvlidnejsi a rekl: „Moc vas prosim, Kranzi, reknete mi vsechno jako starsimu kamaradovi. Vzdyt jsem tak dlouho pracovali spolu. Reknete aspon neco.“
„Vypovidat? Tak to byste chtel? Budou-li zlocinci vypovidat, co potom budeme delat mi, detektivove? Zebrat? Chcete, aby se z nas stali nezamestnani? Ne, ja se k svym kamaradum nezachovam podle. At muj cin vypatraji a dostanou za to svou odmenu.“
Prokurator byl ohromen touto neobvyklou logikou a rozmrzen svym neuspechem.
