6
NEZDARENY ATENTAT
„Stesti! Radost! Blaho! Jak je zivot krasny! Jaka rozkos!“
Mlady muz se zakalenym pohledem a sirokym usmevem na tvari objimal poulicni svitilnu, jako by to byl jeho blizky pritel.
„Mila lucerno, zdalipak jsi taky tak stastna jako ja.“
„Ma draha, jak vas miluji! Vsechny vas mam rad!“ objimal zchatraly, spatne obleceny starec mladou damu v drahych satech. A ona libala starce na zarostle tvare a septala v odpoved:
„Jsem tak stastna! Zda se mi, ze jsem nasla sveho zesnuleho otce. Byl vam podobny. Tatinku, drahy tatinku!“
A vedle se objimali stari politicti odpurci, monarchista s anarchistou.
„Dost uz boj u! Zivot je tak krasny!“
Nejaky tulak utrhl na vedlejsim bulvaru kvetinu a jako svatost ji podaval policistovi.
„Priteli, vezmi si ji ode mne!“
Otyly policista s namodralym nosem polibil tulaka a vzal od neho kvetinu.
„Uprimne dekuju! Kvety, to je radost zivota! Ja mam moc rad kvetiny a pisne!“
„Zazpivame si?“
„Zazpivame.“
Usedli do travy, objali se, zacali zpivat sentimentalni pisnicku a dojate plakali.
„Vezmete si to, vsechno si to vezmete!“ volal v nepricetnem zaniceni majitel klenotnictvi a cpal zakaznikum do kapes prsteny a drahokamy, perlove nahrdelniky a zlate hodinky. „Do hrobu si to stejne nevezmu! At je vase srdce plne radosti, jako moje! K certu s kseftovanim! At je vsude same stesti!“
Soud zprostil zaloby vazneho politickeho zlocince. A prokurator, znamy svou krutosti, tentokrat stahl zalobu, objal zlocince, unavene polozil svou hlavu na jeho hrud, plakal dojetim a mumlal:
„Priteli, bratre! Jak je krasne odpoustet a milovat!“
Na jatkach dokonce objimali reznici byky privedene na porazku a nezne je libali mezi oci.
„Tlamicko moje!“ hladili zvirata. „Mas strach? Napij se vodicky, jdi se napast travicky do parku! Dost uz krveprolevani! Zij si!“
K tomu doslo za nekolik dnu po zdemolovani restaurace. Zdalo se, ze zly genius ovladajici mesto provokuje a vysmiva se pokusum vyboru bojovat proti nemu. Jakoby v nahradu za drivejsi chmurnou pomatenost a za obeti nahleho zastaveni zivota ve meste daroval neviditelny nepritel lidem nebyvale blaho. Pocit blaha byl tak silny, ze lide, kteri je zakusili, byli ochotni ucinit vsechno, jen aby znovu pocitili neznamou rozkos. Tentokrat jim utkvelo v pameti vsechno to, co prozili. A mluvili o ztracenem raji.
V mistnosti hluboko pod zemi sedeli v noci clenove vyboru, stisneni, mlcelivi, smutne pokukovali po Kranzovi, ktery shrnoval vysledky, tridil hlaseni o posledni udalosti, aby urcil oblast mesta zachvacenou silenstvim blazenosti.
Tu a tam se ozyvaly netrpelive hlasy.
„Jak to vypada, Kranzi?“
„Vyborne!“
Kdosi rozhnevane zavrcel: „Horsi to uz nemuze byt!“
„Naopak,“ odpovedel Kranz, „vsechno jde bajecne. Jeste nikdy jsem nemel tak zajimavy ukol. A tak cestny.“ Kranz zanesl posledni cary na plan mesta. „Hotovo!“
„Zase k domu Elsy Gluckove!“ vykrikl urednik ministerstva vnitra.
„Ano, zase. Racte se podivat na plan.“ Kranz odstrcil plan doprostred stolu a zacal vysvetlovat:
„Prosim, racite-li videt, svazek paprsku cislo jedna, pasmo silenstvi, kdy byl zastaven veskery pohyb, a tady svazek paprsku cislo dve — valecne silenstvi. Tady se uhly nesetkavaly na dome Elsy Glilckove. Vrchol dopadal na sousedni dum, kde je restaurace. Tam jsme zamerili nase patrani.“
„A zmylili jsme se.“
„Pochopitelne. Predpokladali jsme, ze ohnisko pusobeni je jedine. Ale treti svazek paprsku, opravdu stastny svazek — pasmo sileneho stesti — nam odhalil chybu. Ukazuje se, ze pusobeni vychazi ze dvou bodu. Ale oba tyto body jsou v dome Elsy Gluckove. Jeji dum, jak vidite, je velmi dlouhy. Body pusobeni byly zrejme na dvou opacnych koncich domu. Proto se zdalo, ze vrchol tupeho uhlu, jeli zdroj pusobeni jediny, musi padnout na sousedni dum. Treti Stirnerova akce nam poskytla druhy vrchol, kde se setkaly cary cislo jedna a tri. Jasne?“ Vsichni zahalasili.
„Vzdyt jsem rikal, ze je to Stirnerova prace!“
„Ja jsem to tvrdil uz driv!“
„Zlosyn! Vyvrhel! Ted ho mame v hrsti!“
„Kranzi, stacime ho zatknout jeste dnes v noci! “
„Zatknout, to je nasup,“ odpovedel Kranz, „ale nebylo by lepsi odlozit to na rano?“
„Proc?“ netrpelive se otazal prokurator, ktery nemohl Stirnerovi odpustit, ze ho donutil zrici se zaloby, i celou tu zahanbujici scenu sbratrovani se zlocincem.
„Docela proste,“ odpovedel Kranz. „Mame co cinit s neobycejnym zlocincem, a proto musime udelat vsechna bezpecnostni opatreni, promyslet kazdy krok, abychom uderili najisto. Banka se na noc pevne zamyka a je dobre strezena.
Pujdeme-li v noci, pak pres vsechnu opatrnost vyvolame rozruch a nepritel bude varovan. Bude lip, pujdeme-li rano, po otevreni banky, dokud tam jeste nebude mnoho klientu. Prijdeme tam v civilu, ozbrojeni jen pistolemi. Vejdeme po jednom, aniz bychom vzbudili podezreni bankovnich straznych a uredniku, pak rychle pobezime nahoru, abychom nepritele prekvapili a zmocnili se ho.“
Pres veskerou netrpelivost byl prokurator nucen uznat nazory zkuseneho detektiva za spravne a odlozit Stirnerovo zatceni na rano.
„Ale ja myslim,“ pokracoval Kranz, „ze to mozna budeme muset odlozit jeste o jeden den.“
„To tak! “ zvolal hubeny starik v brylich, ministr vnitra, ktery se osobne dostavil do vyboru.
Kranz nazvedl oboci.
„Co se da delat, Vase Excelence, ja uz jsem si dovolil rici, ze je treba promyslet kazdy krok. Musime dobre znat plan domu Elsy Guickove, vsechny vchody a vychody, znat presne pokoj, ve kterem je Stirner, a jine veci. Je treba zjistit tyto udaje a k tomu je zapotrebi casu.“
To vyvolalo zklamani.
Najednou se velitel policie placl dlani do cela.
„Dovolte, panove! Myslim, ze jsem nasel reseni. Skutecne, sam osud je nam naklonen! Pred nekolika dny jsem prijal do sve kancelare mladeho muze, jakehosi Rudolfa Gottlieba. Znate to jmeno?“
„Jakpak by ne! To je prece ten nepodareny dedic, synovec zesnuleho bankere.“
„To bude pruvodce pro vas, Kranzi,“ rekl s usmevem velitel policie. „Lepsiho byste nenasel. Jako budouci dedic poznal cely dum odshora dolu. A Stirnera z hloubi duse nenavidi. Proste — velmi vhodny muz.“
„Vyborne, kde ho najdeme?“
„Nic snadnejsiho!“ Velitel policie zatelefonoval a vydal prislusny rozkaz.
Za necelou pulhodinu sestoupil rozespaly Gottlieb do sklepa, kde zasedal vybor.
Jakmile se dovedel, proc ho pozvali, bylo po ospalosti. Zatal pesti a zvolal:
„Ted se s vami vyporadam, pane.“
Velitel policie zaril.
„Pane veliteli,“ obratil se na neho Rudolf, „snazne vas prosim, neodmitnete mi mou pokornou prosbu.“
„Oc jde, mily priteli?“
„Dovolte mi vlastnorucne zabit toho netvora.“
„Jakpak, bez soudniho vysetrovani?“ zarazil se ministr spravedlnosti. „Vzdyt dosud nemame prime dukazy.“
„A vite, panove,“ vmisil se do hovoru prokurator, „ten mladik ma pravdu. Vec je prilis vazna, nez abychom si mohli hrat na spravedlnost. Ze to vsechno natropil Stirner, o tom sotva nekdo z nas pochybuje. Kranz ma pravdu, kdyz rika, ze mame co delat s neobycejnym zlocincem. To znamena, ze vuci nemu musi byt pouzito neobycejnych opatreni. Toho si zada ochrana statu a obcanu. Budeme-li se se Stirnerem parat, nejsem si jist, ze
