Rudolfa rozzlobilo takove zachazeni, ale ovladl se. |en jeho pihovata tvar zrudla.
„Ano, potrebuju penize,“ rekl a zustal stat, „a jak se mi zda, moje. moje zadost neni tak docela neopravnena.“
„Hlupak!“ pomyslil si Stirner. „Timhle uvodem sam odhazuje zbran.“
„Pane Gottliebe, stavite-li otazku takto, pak se obratte na prislusnou soudni instanci a tam dokazujte opravnenost svych zakonnych naroku.“
„Krome pravnich norem existuji jeste normy moralni,“ odpovedel Rudolf predem pripravenou frazi. „Nemusim sva moralni prava dokazovat.“
„Moralkou se ridi dobrocinnost, a tady neni zadny dobrocinny ustav.“
„Uz dost toho vykracovani,“ vybuchl nahle Rudolf. „Bud uspokojite me pozadavky, nebo…“
„Tak vy tedy vyhrozujete? Takove navstevniky vyprovazim obvykle se zvlastni uctou.“
Stirner zapiskl. Ze sousedni mistnosti se ozvaly mekke, ale tezke kroky. Do pracovny vesel na zadnich hnedy medved. Tise se priblizil k Rudolfovi, tlapami se mu oprel o hrud a zacal ho strkat k vychodu.
Rudolf zbledl a polomrtvy strachy se dopotacel ke dverim. Pak se s hysterickym krikem dal na utek pred pronasledujicim ho medvedem.
Elsa byla vydesena, Stirner se zvratil do kresla a smal se, „To je nejlepsi zpusob, jak se zbavit nezadoucich navstevniku. Vickrat uz neprijde, bud klidna.“ A znovu se zasmal. Zazvonil telefon.
„Halo, Stirner, ano, posloucham. A, to Jste zase vy, pane Gottliebe? Ze to tak nenechate? Oho! A ze dobre strilite? Tak. Jen bych vam neradil, abyste se za mnou honil pobliz naseho domu. Pamatujte si, ze jsem naridil svym ctyrnohym pratelum, aby vas roztrhali na kusy jako hloupe kuzle, jestlize jim jeste jednou prijdete na oci. Co, smrt vaseho strycka? Vrah? Jen si posluzte. Tak, tak. Preju vam uspech.“
„Hlupak!“ rekl Stirner a zavesil. „Ludviku, copak to jde, takhle lekat lidi?“
„Ma draha, to je jedna z nejnevinnejsich zbrani z arzenalu boje cloveka proti cloveku. Nu, mela jsi jeste druhou prosbu.“
„Ted uz ani nevim.“
„Neboj se, tvuj druhy chranenec se nedostane do medvediho objeti. Kdo je to?“
„Ema. Byla jsem u ni. Prosila me, abychom s ni pustili Sauera na jih. Musi se lecit, ale bez muze nepojede.“
„Ano, je to mozne. Ted uz je to mozne. Obejdu se bez Sauera.“ Vzal do ruky ranni vydani novin a opakoval: „Ted uz je to mozne. Mimochodem, cetla jsi dnesni noviny? Na, precti si to, zajimavy clanek. Cti nahlas.“
Elsa vzala noviny, v nichz Sauer cervenou tuzkou zatrhl titulek:
MASOVA PSYCHOZA
„Vcera vecer byl ve meste pozorovan zvlastni jev. Ve triadvacet hodin v noci,po dobu peti minut, se u cetnych lidi, jejichz pocet nebyl dosud zjisten, ale podle prozatimnich udaju prevysuje nekolik tisic osob, objevila utkvela myslenka, lepe receno utkvely motiv zname pisnicky „Ty muj mily Augustine…“ U jednotlivych osob stizenych nervovymi poruchami se podobne utkvele myslenky objevovaly i drive. Nevysvetlitelnou zvlastnosti daneho pripadu vsak je jeho hromadny charakter. Jeden ze spolupracovniku naseho listu se sam stal obeti teto psychozy. Lici to takto:
„Sedel jsem se svym pritelem, znamym hudebnim kritikem, v kavarne. Kritik, prisny a horlivy zastance klasicke hudby, si stezoval na upadek hudebniho vkusu, na zapleveleni hudebnich estrad dzezbendy a foxtroty. S trpkosti mluvil o tom, ze jsou stale ridceji uvadeny skladby starych mistru, jako Beethovena, Mozarta, Bacha. Pozorne jsem mu naslouchal, prikyvoval, nebot sam jsem obdivovatelem klasicke hudby, kdyz tu nahle jsem si s hruzou uvedomil, ze si v duchu zpivam melodii banalni pisnicky „Ty muj mily Augustine“, „Coz kdyby se to dovedel muj spolubesednik?“ pomyslel jsem si. „S jakym pohrdanim by se ode mne odvratil…“
Mluvil dal, ale jako by nejaka utkvela myslenka pronasledovala i jeho… Chvilkami dokonce potrasal hlavou, jako by odhanel doternou mouchu. Na jeho tvari se zracil udiv. Najednou zmlkl a zacal lzickou vytukavat o sklenici takt, a byl jsem prekvapen, ze poklepavani lzickou plne odpovida taktu pisnicky, kterou jsem si v duchu popevoval. Najednou me napadla urcita domnenka, ale jeste jsem se ji neodvazoval vyslovit nahlas, a s udivem jsem dal sledoval tukani lzicky.
Co se stalo potom, ohromilo nas vsechny.
„Supe, Basnik a sedlak,“ oznamoval dirigent a pozvedl taktovku.
Ale orchestr najednou zacal hrat, Ty muj mily Augustine“. Hral tymz tempem a v teze tonine. ja, kritik a vsichni ostatni hoste kavarny jsme vstali jako na povel a chvili jsme stali jako zkameneli. Pak zacal jeden pres druheho mluvit, rozcilene mavat rukama a nechapave se po sobe divat. Bylo zrejme, ze tato utkvela melodie pronasledovala vsechny soucasne. Neznami lide se navzajem vyptavali jeden druheho, a ukazalo se, ze tomu tak bylo. To vyvolalo neobycejne rozcileni. Presne po peti minutach jev ustal.“
Podle naseho zjisteni tato utkvela melodie zasahla vsechny lidi bydlici kolem Burzovniho namesti a Bankovni ulice. Mnozi zpivali melodii nahlas a s uzasem se divali jeden na druheho. Navstevnici opery vypraveji, ze Faust a Marketka misto dueta „O, noci lasky!“ zacali najednou za doprovodu hudby zpivat „Ty muj mily Augustine“. Nekolik lidi z toho zesilelo a museli byt odvezeni na psychiatrickou kliniku.
O pricinach vzniku teto podivne epidemie koluji nejruznejsi povesti. Nejautoritativnejsi predstavitele vedeckeho sveta vyslovuji predpoklad, ze jde o masovou psychozu, i kdyz zpusoby rozsireni teto psychozy nelze zatim vysvetlit. Pres nevinnou formu teto „nemoci“ je verejnost neobycejne rozcilena, a to ze zcela pochopitelnych duvodu. Vsechno nevysvetlitelne, nezname leka a mocne pusobi na obrazotvornost lidi. Pritom jsou vyslovovany obavy, ze „nemoc“ se muze projevit i v nebezpecnejsich formach, jak proti ni bojovat? Jak se pred ni ochranit? To nikdo nevi, stejne jako nikdo nezna priciny vyskytu teto „nemoci“.
Narychlo byla ustavena komise ze zastupcu vedeckeho sveta, a dokonce i prokuratury; vynasnazi se vypatrat tajemstvi vesele pisnicky, ktera na obyvatele tak udesne zapusobila. Musime byt trpelivi a zachovat klid. Mozna ze se ukaze, ze to vsechno neni tak vazne a hrozne, jak se mnohym lidem zda.“
Kdyz Elsa docetla, zahledela se na Stirnera. „Co to ma znamenat, Ludviku?“ zeptala se.
„To znamena, ze vsechno jde bajecne! Pojdme snidat, draha.“
5
VYBOR VEREJNE ZACHRANY
Ukazalo se, ze prihoda s veselou pisnickou, ktera vydesila obyvatelstvo velkomesta, je pres vsechna uklidnujici tvrzeni tisku vaznou udalosti vzbuzujici velke obavy.
Neuplynul ani tyden od chvile, kdy tisice lidi byly donuceny proti sve vuli zpivat tuto pisnicku, a doslo k udalosti, ktera jeste vic zneklidnila nejen verejnost, ale i vladu.
Presne v poledne ustal v jedne z mestskych ctvrti na jednu minutu veskery zivot. Vypadalo to jako „minutova protestni stavka“, ale neobvykle organizovana a sverazna.
Prace v uradech najednou ustala jako mavnutim kouzelneho proutku. Urednici prestali psat, jako by jim nahle ochrnuly ruce. Priruci v obchodech ztuhli a v naprazenych rukou drzeli zbozi, ktere prave podavali zakaznikovi, stali mlcky s otevrenymi usty a zamrzlym usmevem jako zkameneli. V kavarnach se clenove orchestru promenili v sochy se vztazenymi smycci v rukou. Ve svych pozicich strnuli i hoste, nektery se zvednutou cisi, jiny s kouskem masa na vidlicce u otevrenych ust.
Stejnou strnulosti byli zachvaceni chodci na chodnicich. Nejprekvapivejsi bylo, ze tento podivny jev zasahl jen urcite pasmo mesta. Kazdy chodec, ktery vstoupil do tohoto tajemneho pasma, okamzite ztuhl, ale po obou stranach pasma obvykly zivot neustaval. Auta, ktera velkou rychlosti vjizdela do tohoto „pasma“, projela. Lepe receno, vyvedl je z neho stroj. Ridic a cestujici vsak ztraceli na celou minutu nejen schopnost pohybu, ale i mysleni. A tak auta v zatackach nezahybala, narazela na domy, najizdela na sebe a cele proudy aut havarovaly. Doslo k srazce dvou vlaku mestske zeleznicni drahy, pricemz jeden vlak prorazil zabradli a zritil se na ulici.
Verejnost se jeste ani nestacila z tohoto otresu vzpamatovat, kdyz mesto postihla dalsi rana. Prehnala se jim vlna petiminutoveho silenstvi. Krajni rozcileni se zmocnilo vsech lidi. A cele toto silenstvi se tocilo kolem slova
