„Hraj, hraj, Elso! Chci poslouchat hudbu, uklidnuje me!“ A Elsa usedala ke klaviru a hrala Chopinova nokturna opredena tichym smutkem.
Objevovaly se pred nimi obrazy bezoblacneho stesti a prvni tydny cesty na jih. Ze zimni zahrady sem vanula vune kvetu, obklopovalo je kouzlo jizni noci. Ale ted se k tomuto okouzleni primisil smutek nad ztracenym stestim.
„Prominte, ze vyrusuji,“ uslyseli pojednou Saueruv hlas. „Blahoprejte mi, dneska rano se mi narodil syn.“
Stirner a Elsa rozcilene vstali.
„Nemohl jsem vam to oznamit telefonicky,“ pokracoval Sauer. Vypadal velmi unavene, ale stastne. „Nespal jsem celou noc. Byl jsem rozrusen. Zena ted spi.“
„Dopadlo to dobre?“
„Porod byl tezky. Je velmi slaba. Komplikace s ledvinami. Lekari rikaji, ze bude nutne, aby jela na jih, a zrejme nadlouho. Ale nechce jet beze me. Pustite me s ni?“
A Sauer se prosebne podival na Stirnera a Elsu.
Stirner uvazoval.
„Ovsemze ano, Ludviku?“ primlouvala se Elsa.
„Za dva dny vam dam odpoved. Myslim, ze to pujde. A prozatim dovolte, abych vam blahopral k Sauerovi mladsimu.“
Sauer se uklonil.
„Prominte, moc specham.“ Rychle se rozloucil a odesel. Elsa se Stirnerem tu stali, opreni lokty o klavir, pohrouzeni do svych myslenek.
4
MASOVA PSYCHOZA
Uplynul tyden, a Sauer se zenou jeste neodjeli. V poslednich dnech Stirner temer nevychazel ze sveho pokoje a byl velice zachmureny. Dokonce i hudebni vecery ve velkem sale byly odvolany. Elsa sice obcas mela chut se se Stirnerem setkat, ale neco ji v tom branilo. Osamele bloumala po sale, zastavovala se a tise septala:
„Jsem tak nestastna!“
Koncem tydne zacala Stirnerova podoba v jejim vedomi pozvolna ztracet jasnost. Nekdy se pred ni mihla jeho tvar, ale pripadala ji cizi a desiva.
Stale casteji si nechapave prohlizela sve okoli, jako by je videla po prve. A koncem tydne ji zacal pronasledovat obraz Sauera. Mily Sauer, jak na nej mohla zapomenout? O tom, ze je zenaty, ze se mu narodilo dite, vubec nepremyslela, jako by to nebylo. Kdyz se nahodou se Sauerem setkala, podivala se na neho tak nezne,
ze na ni nechapave ziral a pak upadl do rozpaku, zamyslel se, jako by si pripominal nejakou stale unikajici myslenku.
„Otto,“ oslovila ho opet jmenem, „tak dlouho jsem vas nevidela. Proc se mi vyhybate, Otto?“ Pristoupila k nemu a tise dodala: „Jsem tak opustena. Schazite mi! “
Byli sami.
Otto usedl na zidli vedle Elsy a horlive si trel celo dlani. Elsina nezna slova probudila spici vzpominky. Saueruv oblicej vyjadroval tryznivy boj. Pojednou si neco uvedomil a tvar se mu rozjasnila. Vzal Elsu za ruku, zamilovane na ni pohledl a zacal hlasem preryvanym vzrusenim:
„Ano, ano, tak dlouho jsme se nevideli! Elso, mila Elso! Jak jsem na vas mohl zapomenout? Nevim, co je to s nami, ale ted jako by se protrhla mlha a ja jako bych vas spatril po dlouhe dobe odlouceni. Kde jste byla, Elso? Co jste delala?“
Sedeli tu, jako by se skutecne sesli po dlouhe smutne rozluce, a nemohli se na sebe vynadivat.
Prerusovali jeden druheho a hovorili o sve lasce, o mukach osameni, o radosti z tohoto setkani.
Hodiny na vezi odbijely jednu hodinu za druhou, jejich udery se rozlehaly v prazdnych mistnostech, ale oni cas nevnimali, sedeli tu dal a rozmlouvali.
Nespradali zadne plany, nevzpominali na minulost, nemysleli na budoucnost. Opijeli se proste danou chvili, opijeli se paprskem, ktery tak neocekavane protrhl mracno zastirajici jejich skutecne myslenky a city. Znovu odbily hodiny.
„Uz je dvanact, tak pozde!“ divila se Elsa. „Na shledanou zitra, muj mily.“ Objala Sauera a dlouze a silne ho polibila.
Ale zadne „zitra“ nebylo.
Stirner je docasne osvobodil od sveho vlivu proto, ze byl cele zamestnan novymi starostmi. Pracoval na jakemsi slozitem pristroji, ktery mel zvetsit jeho moc, jeho schopnost ovladat lidi. K sestrojeni takoveho pristroje ho primely nove komplikace a nove velke ukoly.
Diky jeho opatrenim se vyroba prumyslu, ktery ovladal, neobycejne zvetsila, takze vnitrni trh byl uz presycen jeho levnym zbozim. Stirner stal pred katastrofalni krizi z nadvyroby. Mohlo ho zachranit jen ziskani zahranicnich trhu. Na teto ceste vsak byly velke prekazky. Cizi staty z obavy pred konkurenci jeho levneho zbozi stanovily vysoke ochranna cla. Bylo treba tuto celni prehradu stuj co stuj zdolat. Hospodarska valka se zahranicnimi konkurenty byla ve stadiu, kdy nezbytne muselo dojit k ozbrojene srazce. Ale vyhlasit opravdovou valku byla vec slozita. Pravda, s vladou si delal, co chtel, prece vsak jen byla hrazi mezi jeho vuli a ciny. Usoudil, ze nastala chvile, kdy vlada musi byt znicena. On sam se stane jedinym neomezenym vladcem zeme. Podridi sve vuli miliony lidi, vsugeruje jini myslenku o nevyhnutelnosti valky a oni s radosti pujdou umirat, jako umirali vojaci Napoleonovi.
K tomu vsak je zapotrebi zbrane neobycejne mocne, „dalekonosne“, podmanujici si myslenky a vuli lidi, zbrane masove sugesce, radiove vlny. Usilovne pracoval na reseni tohoto problemu a docasne zapomnel na lidi kolem sebe.
Tehoz dne, kdy se Elsa a Sauer rozloucili polibkem, Stirner svuj ukol vyresil. A teprve v noci si vzpomnel na Elsu a na Sauera. Vzpomnel si! A v jejich dusich se vsechno zmenilo, Sauer opet miloval svou malickou „panenku“ Emu a zboznoval sve dite, a Elsa uz z ranniho spanku nezne opakovala Ludvikovo jmeno.
Rano vstoupila do pracovny, polibila Ludvika na celo a rekla:
„Mily Ludviku, mam k tobe dve prosby.“
„Dobry den, draha. Hned dve! Rozkazuj, velitelkol“
„Je tu Gottlieb.“
„Zase Gottlieb?“
„Mlady Gottlieb, Rudolf.“
„Ale mlady je podobny staremu jako vejce vejci. Potrebuje penize, ze?“
„Rudolf se pohadal s otcem, kdyz se dovedel, ze stary pan dostal od nas dve ste tisic a nic mu nedal, a prosi…“
„V zadnem pripade!“
„Ale — jsme tak bohati, Ludviku!“
„Prave proto, ze jsme bohati. Dat almuznu staremu, to jeste slo. Ale dat neco tomu klukovi, to by znamenalo poskytnout mu duvod k domnence, ze jsme mu ne docela cistym zpusobem uzmuli lakave sousto a ze to sami priznavame. Pak bychom se ho nezbavili. Zacal by nas vydirat. Stary mnoho nepotrebuje, a je uspokojen. Ale Rudolf. Je dosud nebezpecny. Ne, ne, draha. Nemohu to udelat v tvem vlastnim zajmu.“
„Ale ja uz jsem mu skoro slibila.
Stirner uvazoval. Byl v dobre nalade. Neco ho napadlo a usmal se.
„Sam si s nim promluvim. Sedni si, Elso, na chvilku.“ Stirner zmizel ve svem pokoji a brzy se zase vratil.
„Ztropim si z neho takovy zert, ze sam odtahne. Mohl bych ho proste donutit, aby zapomnel nasi adresu, ale vubec se mi nechce zaradit ho mezi opatrovane,“ rekl Stirner, zazvonil a rozkazal sluhovi, aby zavolal Rudolfa Gottlieba.
Gottlieb vesel. Chtivost, ktera ho sem privedla, svadela v nem boj s nadutou hrdosti.
„Sednete si, mlady muzi,“ vyzval ho Stirner, „potrebujete penize?“
