„Konecne si mohu odpocinout, sice se zpozdenim, ale prece si mohu dovolit odjet na svatebni cestu. Vy to tu, pane Sauere, zvladnete. Boj je v podstate dokoncen. Zbyva jen legalizovat nase prava: oprotestovat smenky „poslednich mohykanu“, zorganizovat prodej jejich tovaren a zavodu a ziskat podniky pro nas, protoze kdo jiny by je koupil nez my? Zitra rano letime. Jak je to se zdravim vasi zeny?“
Sauer zkrousene zavrtel hlavou.
„Nepoznal byste ji, pane Stirnere, tolik se zmenila k horsimu.“
„Jakpak by ne, to je normalni,“ s usmevem odpovedel Stirner.
„Ne, to nemam na mysli,“ trochu rozpacite namitl Sauer „Silne ji otekly nohy a oblicej. To ty ledviny. Neposlechla lekare, a ted uz ji nezbyva nez rodit.“ A uprimne znepokojen dodal: „Moc se bojim o tu svou panenku.“
„Co nevidet se budete muset starat o dve panenky najednou. Nebojte se, pane Sauere, budete mit k dispozici nejlepsi profesory. Nezapomente mi o vsem telegrafovat Vyridte muj pozdrav vasi zene.“
Noc pred odjezdem Stirner nespal. Zabyval se necim ve svem pokoji. Elsa drimala ve sve loznici. Ale i ve snu citila, jak ji probihaji telem nejake proudy, a naplnovala ji stale silnejsi laska k Ludvikovi. Nekolikrat v polospanku naprahla ruce a nezne septala:
„Ludviku, mily Ludviku.“
S prvnimi paprsky slunce uz spolu vyleteli vlastnim letadlem.
Leteli do Mentony, do jedne z jejich vil, kterou Karel Gottlieb zakoupil nedlouho pred svou smrti.
Po dlouhem uzavrenem zivote a osameni se ji tento let v Ludvikove spolecnosti zdal pohadkove krasny.
Chtela soucasne hledet na Ludvika i na panorama, ktere se pod nimi rozvijelo. Divala se na nekonecny prostor, ktery se pred nimi oteviral, a vesele si popevovala. Nikdy se necitila tak stastna.
Pristali na nevelkem letisti u Nizzy a za hodinu byli ve sve vile nedaleko Ventimiglie na francouzsko-italskych hranicich.
Prekrasna bila budova, temer na morskem brehu, oblozena mramorem, tonula v zeleni. Pomerancovniky byly obsypany tezkymi plody. Na paloucku, pokrytem kobercem cervenych karafiatu, rostly palmy.
Po Gottliebove domu — zracionalizovane, chladne, poloprazdne sklenene bedne — ji vila pripadala neobycejne utulna a „zabydlena“. Tady uz Gottlieb nestacil zavest sve podivinske napady. Cele zarizeni bylo trochu staromodni, ale pekne a pohodlne. Ne docela novy, ale dobry klavir se Else velmi libil a za teplych veceru na nem hravala. Dvere na balkon byly otevreny, nad vodni hladinou visel mesic a vrhal na more pruh stribriteho svetla, a tuberozy, ozivle nocnim chladem, vydechovaly sladkou omamnou vuni.
Skladby, ktere hrala, byly stejne krasne, zvucne i poklidne radostne jako ty jizni noci.
Zdalo se, ze i Stirner se zotavuje. Vyraz jeho obliceje zmekl a ironicky usmev uz nakrivil jeho rty. Jen nekdy, kdyz se zahledel na Elsu, byval pojednou zamysleny a smutny.
Dva tydny uplynuly jako voda. Na zacatku druheho tydne vsak Elsa pocitila nejakou vnitrni zmenu, jako by se zacala probouzet ze sna. Odchazela ze sveho pokoje a dlouho zustavala o samote. Nevitane myslenky ji opet zacaly zneklidnovat. Navic ji prekvapovalo, ze Ludvik ji zacinal byt jaksi mene mily. Zdalo se ji, ze jeho tvar se opet prodluzuje a ze je neprijemna.
Stirner si toho povsiml a chmuril se jeste vic. I Sauerovy telegramy byly zneklidnujici. Oznamoval radu neuspechu. Za dobu Stiruerovy nepritomnosti obnovilo svou cinnost nekolik bank. Nekteri vetsi tovarnici a majitele dolu ziskali uver v cizine, vyplatili smenky a tak unikli z financni zavislosti na Stirnerovi. Nejdulezitejsi vsak bylo, ze po jeho odjezdu byla proti nemu zahajena velka tiskova kampan. Soustredeni veskereho financniho a prumysloveho bohatstvi zeme v rukou jedine banky bylo oznacovano za nebezpecne pro stat i obyvatelstvo. Vladni tisk brojil proti Stirnerovi stejne jako ostatni tisk.
Nevidany Stirneruv uspech vyvolaval ruzne dohady a vyklady, pricemz vetsina listu usoudila, ze at uz byl jeho uspech zpusoben cimkoli, prekracuje obvykle meze, a proto je treba proti Stirnerove moci bojovat neobvyklymi prostredky, bez ohledu na zakon. Mozna ze vlada vyda zvlastni narizeni namirene proti Stirnerovi. Ministri, kteri neschvalili stanovy Munsterbergovy a Schuhmacheravy akciove spolecnosti, byli nuceni pod vlivem verejneho mineni podat demisi, i kdyz tajnym setrenim, ktere se proti nim vedlo, nebyly zjisteny zadne zistne pohnutky jejich pocinani, jinak receno, nebylo zjisteno, ze by je byl Stirner podplatil. Munsterberg mrtvici podlehl. Schuhmacher se pokusil o sebevrazdu, zustal vsak nazivu a odjel do Ameriky.
To byly novinky posledniho tydne. O Stirnerovi uz vedel cely svet. Kdekdo o nem mluvil. Tady v Mentone zil se svou zenou v ustrani. Kazda jejich vyjizdka vyvolavala zvedavost smisenou se strachem, takze se Stirner radeji prestal na verejnosti ukazovat.
Pokud byla Elsa k Stirnerovi nezna, nepocitoval zvlast svou osamelost. V poslednich dnech vsak byla k nemu cim dal chladnejsi, a on byl proto stale zachmurenejsi.
Pak se ale pustil do prace, objednal si plech, dratenou sit, izolatory, celou kupu elektrotechnickeho materialu, naridil, aby to vsechno odnesli do zvlastniho pokoje, ve kterem se pak na cely den zavrel.
Nazitri byla Elsa opet nezna a prekypovala laskou k nemu. Zdalo se vsak, ze Stirner uz z toho ani nema radost. Aby se rozptylil, navrhl ji vychazku do hor. Elsa ochotne souhlasila.
Zasli daleko a zastavili se v nevelkem, bilem, cistem domku, aby si odpocinuli. Pohostinna, hovorna a zvedava starenka jim donesla mleko, a kdyz se dovedela odkud jsou, rekla:
„Tak odtamtud jste? Rika se, ze se tam ted objevil nejaky clovek, jakysi Stirner. Co vsechno se u nas o nem nenapovida! On a jeho zena jsou ted pry nejbohatsi lide na svete, jenze puvod toho bohatstvi je nejaky temny. Kolik lidi pry kvuli nemu zahynulo, kolik jich prislo na mizinu, kolik krve a slz bylo prolito!“
Nekdo zaklepal na dvere, necekal na vyzvani a vesel do pokoje. Byl to udychany sluha z vily.
„Prominte, pane Stirnere, naridil jste, aby vam spesne telegramy byly predavany okamzite…“ Utiral si pot s cela a podaval Stirnerovi telegram. „Prave dosel.“
Starenka v rozcileni upustila rucnik, zacala se cela trast a s hruzou se divala na Stirnera.
Stirner telegram otevrel a precetl. Pak pojednou vstal a zamracil se.
„Muzete jit, Jeanne!“ rekl sluhovi, hodil zlatak udivene starene a podal Else ruku.
„Pojd, musime se okamzite pripravit na cestu.“
Starenka za nimi dlouho hledela, pak stitive, jen konecky prstu zlatak sebrala, a septajic modlitbu, vyhodila ho na smetiste.
„Proklete penize!“
„Co se stalo, Ludviku?“ neklidne se ptala Elsa. „Mily, copak zase pojedeme zpatky? Tak brzy!“ A jako by se loucila, smutne se podivala na oblohu, na pobrezi i more.
„Musim tam nezbytne byt. Sauer telegrafoval, ze nepratele vyuzili me nepritomnosti a dali se znovu do boje.“
Ludvikuv oblicej pojednou ztvrdl.
Vytrhl ji svou ruku tak prudce, ze strachy odskocila, zahrozil pesti a kricel:
„Mars na misto, proklatci!“
Kdyz Falk uslysel znama slova, pokorne si lehl na cestu a polozil cumak na pracky.
Po prijezdu domu Stirner zjistil, ze situace je jeste horsi, nez ocekaval. Desitky zkrachovanych bank se sjednotily, vytvorily nove banky a uspesne konkurovaly bance Elsy Gluckove. Nejenze se jim podarilo ziskat cast bankovni klientely, ale vykoupili take nekolik velkych tovaren a zavodu, ktere byly financne zavisle na Stirnerovi. A navic vlada uz pripravila zakon „o bankovnich ustavech“, zjevne, namireny proti Stirnerovi. Stirner zapomnel na Elsu, znovu se vrhl do boje a po cele dny neopustil svuj pokoj.
Tentokrat se Stirnerovi brzy podarilo vyporadat se se svymi odpurci. Opet se zmocnil konkurencnich bank a o vydani zakonu, ktere by omezovaly svobodu jeho operaci, uz nebylo ani reci. Navic byla vydana rada novych zakonu, ktere legalizovaly nove pomery zavedene Stirnerem v bankovni praxi.
Znovu pro neho nastalo obdobi pomerneho klidu. Casteji se vidaval s Elsou, venoval se vede, chodil do sveho „zverince“ a sestrojoval jakesi slozite pristroje.
Ale presto vsechno se citil unaven. Zil prilis nervozne, vydaval mnoho dusevni energie. Lekar u neho zjistil psychastenii. Tato nemoc v nem prohlubovala pocit osameni, zvlaste ted, kdyz zivot plynul pomerne klidne. Ani Elsiny neznosti ho neuklidnovaly, ba nekdy ho i drazdily.
„To ne! To ne! Hladis me ty, anebo ja hladim sam sebe tvou rukou?“ pronasel vety, kterym Elsa nerozumela.
Jeji hudba vsak na neho stale jeste pusobila blahodarne. Po vecerech ho demon osameni mucil obzvlaste silne a Stirner se utikal k Else a prosil:
