„Jak to, ze uz o tom vi?“ pomyslela si s udivem.
Bylo pro ni tezke jeste jednou prozivat scenu s projevy blahoprani, zejmena v Stirnerove pritomnosti, a proto nepozorovane odesla.
„Blahopreju, blahopreju!“ vesele volal Stirner.
Sauer uprimne a pevne stiskl Stirnerovu ruku. Zdalo se, ze po drivejsi nevrazivosti nezustalo ani stopy.
„Chceme uz dnes vecer odjet na svatebni cestu,“ rekla Ema, „vy a Elsa nebudete nic namitat, ze?“
Stirnerovym oblicejem preletl vyraz nespokojenosti, ale hned se zas na Emu usmal.
„Ovsemze ne, rozkosna panenko!.. Kam chcete jet?“
„Do Nizzy nebo do Norska, jeste jsme se nerozhodli. Otto chce do Norska, a ja do Nizzy.“
„Tak to tedy pojedete na svatebni cestu kazdy sam,“ smal se Stirner. „V Norsku by vam ted omrznul nosanek,“ pokracoval. „Musite ji setrit, pane Sauere. Ovsemze pojedete do Nizzy.“
„Tak sbohem, musime se pripravit na cestu.“ Ema vzala sveho muze za ruku a tahla ho k vychodu. „Honem, Otto, ty jsi takovy nemotora. Uz to vidim, ze s tebou zmeskam vsechny vlaky.“
Sauer bydlel v kridle domu v malem utulnem pokojiku.
Novomanzele vbehli cile do pokoje, spesne skladali veci a pri tom si neustale povidali.
„Tak tedy do Nizzy?“
„Dobra, kdyz do Nizzy, tak do Nizzy.“
„Bozinku, vsechno tak nahonem, jako by horelo… Ten kufr je ale tezky!….“
„Vzdyt nemusime jet. Vyhodim z nej knihy. Podej mi neceser.“
„Nejezdit? Ty ses zblaznil! To vis, ze pojedeme. Kde ale vezmu saty na cestu?“
„Koupis si je cestou. Zatim ti staci ty sedive.“
Sedli si pred velkym kufrem na podlahu a vyhazovali knihy. Pojednou na chvili strnuli, jako by necemu naslouchali. Pak se na sebe prekvapene podivali.
„Co tady na te podlaze sedime jako cinsti kuliove?“ ptala se Ema. „Proc jsi vytahl ten kufr? Pojedes nekam sluzebne?“
„Nejedu nikam,“ odpovedel Sauer. „Nevim, proc jsme ten kufr vytahli. Nechtela ses snad podivat na knihy?“
„Na knihy? Na ty nudne knihy? To jsme ale hloupi! Pomatli jsme se stestim.“ Hlasite se rozesmala, vstala, preskocila kufr a polibila Sauera.
Sauer se mracil. Prihoda s kufrem ho nutila, aby se zamyslel.
„Co se mracis? Nejsi snad se mnou spokojen?“ A tak ctveracky sklonila hlavu, ze se Sauer zase rozveselil.
„To se vi, ze jsem nespokojeny,“ smal se. „Jeste ses ke mne ani nenastehovala, a uz tu delas neporadek.“
„Na mou dusi, to ja ne, to on,“ ukazala nohou na kufr.
„Jedes na misto, jedes! Pomoz mi prece, protivo!“
Zastrcili kufr pod postel a o ceste se uz nikdo z nich ani slovem nezminil.
12
V SEST HODIN VECER
„Nezapomente, Elso, ze je zitra nedele. V sest hodin vecer dostanu vasi odpoved. Ted odjizdim z mesta v neodkladne zalezitosti. Vratim se v noci nebo rano. Sbohem!“
Stirner vysel ze zimni zahrady.
Elsa osamela. Neuvazovala vsak o odpovedi Stimerovi; jeji myslenky se nesly jinym smerem. Nemohla se vzpamatovat z rany, kterou ji zasadil Sauer neocekavanym snatkem s Emou Fitovou. Citila se opustena vic nez kdy jindy.
Zlate rybky, pomalu plujici v akvariu, zarily a plavne pohybovaly jemnymi ploutvemi. Elsa jim zavidela. Ty rybky ziji v nesvobode, v sklenene bedne jako ona. Ale maji svou malou hravou spolecnost a neznaji tryznivych pochyb. Citila se mnohem vic nestastna nez v nejtezsich dnech zivota, kdy musela pracovat. Co ji prineslo bohatstvi?
Soudni proces, obklopeny nejakym tajemstvim, a bohatstvi ji oddelily od hlucneho davu prostych lidi, kteri ziji, jak se jim libi, prochazeji se po ulicich, chodi do biografu, zatimco ona pri kazde vychazce budi pozornost, ulpivaji na ni tisice zvedavych pohledu. Zustava proto radeji doma. Muze si doprat vsechno ale zaroven nema nic. Jen pruhledna sklenena stena ji deli od sveta, zariciho vsemi barvami, ale je to neproniknutelna stena.
„Jsem tak nestastna, jsem tak nestastna!“ septala Elsa tesklive.
Stejne jako vcera, jako predevcirem, stejne jako pred mnoha dny odbijely hodiny a jejich zvuk se rozlehal v prazdnych pokojich. Nekde dole projelo auto. To Stirner odjizdi.
Stirner! Zitra mu musi dat odpoved. Citila, ze je to posledni lhuta. Proc ale musi?
Cas bezel. A zvlastni vec: po Stirnerove odjezdu se jeji mysl zacala projasnovat. Jako by ji nejaky zavoj padal s oci. Oskar Gottlieb a jeho nemoc, podobna „nejakemu dabelskemu mameni“, Sauerova laska k Eme, podivna a neocekavana jako to „dabelske mameni“. Retez nelogickych, nesmyslnych, protichudnych cinu lidi kolem ni od chvile, kdy zahynul Karel Gottlieb — copak se to nepodoba dabelskemu mameni? To je slovo, ktere je klicem k tajemstvi. Ale co je to za tajemstvi? Kdo je proti nemu obrnen? Stirner! Jedine on!
Stirner!
A je-li opravdu pricinou vseho? Jeho podivne reci na lodce, jeho narazky na jakousi mocnou zbran, jiz muze ovladnout svet. Copak to nebylo prazdne tlachani? A coz, ma-li takovou zbran a hraje si s lidmi jako kocka s mysi? A odkud ma tu moc? V cem spociva? Je snad kouzelnik, novy Cagliostro, Svengali?
Elsu z cista jasna tak zamrazilo, ze se zacala trast. Videla pred sebou Stirnera jako orla krouziciho nad ptakem na volne plani. Ten ptak je — ona. Neunikne mu, nijak mu neunikne. On ji nepusti ze svych silnych sparu.
Elsa vstala, sotva vsak popadala dech; musela znovu usednout na divan.
Prepadla ji hruza.
„Ne, ne, ne!“ vykrikla najednou, az polekani ptaci vyleteli z vetvi.
Ozvena v sale jasne opakovala jeji slova. Podivne — ta neocekavana ozvena jako by ji povzbudila, jako by ji nekdo poskytl oporu, jako by neviditelny pritel po ni opakoval: „Jisteze ne!“ Nesmi se vzdat bez boje, nesmi se stat bezmocnou hrackou, oddat se nemilovanemu muzi.
Vesla do obrazove galerie, aby se uklidnila.
„Co delat? Co jen delat?“ uvazovala, bloudic po sale. Nahodou ji upoutal jeden z obrazu. Beduin ve vlajicim bilem plasti s kapuci na hlave se zene na arabskem koni pousti a snazi se uniknout svym pronasledovatelum, kteri ho uz uz dohaneji.
„Takhle je treba bojovat proti smrtelnemu nebezpeci. Mozna ze zahynul, ale bojoval az do konce. Utect! Stuj co stuj utect!“
Elsa pristoupila ke klaviru a usedla na zidli. Vtom se ji vybavila nedavna scena, kdy tu Stirner stal a naslouchal jeji hre. Jeste nikdy jeho dlouha, bleda tvar s ironickym usmevem v ni neprobouzela tak hruzne chveni a odpor.
Utect a hned! Ale jak? Vzdyt ani nema penize.
„Miliardarka!“ zaseptala horce. „Miliardarka-zebracka!“ Vcera darovala Gottliebovi dve ste tisic, ale pro sebe si u Stirnera nikdy penize nevzala. Neco, snad hrdost, ji v tom branilo. A navic, k cemu potrebovala penize? Skoro nikdy nejezdila do mesta. A koupila-li neco, poslali ji to do bytu a ucet vyrovnal Stirner.
Vzpomnela si, ze musi mit v kabelce penize z posledni vyplaty. Vbehla do sveho pokoje a chvatne kabelku otevrela. Penize tu byly. Ne mnoho, ale na cestu staci. A co dal? V kazdem meste by ji kterakoli banka poskytla neomezeny uver, ale smenky poslou k proplaceni do jeji banky, a tak se Stirner dovi, kam odjela.
Elsa se zamyslela.
„A, to je jedno! Radsi byt chuda nez se smirit s tim, co me ceka tady…“
Rychle se oblekla a sestoupila do prvniho poschodi. U vchodu lezela zihana doga. Kdyz spatrila Elsu, zacala spokojene vrtet ocasem. Elsa ji pohladila a chtela ji odstrcit, ale doga se nehnula z mista. Elsa se pokusila ji obejit
