„Prosim,“ ukazala Elsa na kreslo.
Usedli. Oskar Gottlieb vzdychal, zmoulal v rukou klobouk a mlcel. Kdyz se trochu ovladl, promluvil nejistym hlasem:
„Ani nevim, jak bych zacal. Predevsim mi dovolte, abych vas ujistil, ze jsem se uplne smiril s danou skutecnosti., uplne. Ale sama skutecnost, ze jsem neocekavane prisel o dedictvi, me uvrhla do mimoradne obtizne situace.
Jde o to, ze uz po bratrove smrti a. potom, co jste se vzdala dedictvi, jsem provedl. zastavil jsem svuj statek. Co delat? Mladez tolik touzi po zabavach. Velkomesto. Parada. Tolik svodu. A take hospodarstvi bylo treba dat do poradku. Platebni zavazek byl kratkodoby. Nepomyslel jsem si, ze zmenite sve rozhodnuti a vsechno se takhle obrati. Nerikam to jako vycitku, ale jen na vysvetlenou. A prave ted, za tyden, prijde muj statek na buben pro nezaplaceni dluhu. Jsem na mizine. Uplne na mizine, na stara kolena, s houfem deti. Mam jich pet a starou zenu…“
„Jaky obnos dluzite?“
Oskar Gottlieb se zarazil.
„Velky, opravdu velky vzhledem k svym prostredkum. Dve ste tisic…“
Elsa uvazovala.
„Budte tak laskav a pockejte, za chvili vam dam odpoved.“
Gottlieb neocekaval, ze to pujde tak hladce, a zacal predem vrele a ponizene dekovat.
Elsa prosla kancelari osobniho tajemnika; nikdo zde nebyl, ackoli se v te dobe uz melo pracovat.
„To je divne,“ pomyslela si Elsa, „co by to mohlo znamenat?“ A vesla do Gottliebovy pracovny, kde ted trvale pracoval Stirner. Tady ho taky zastihla.
„Pane Stirnere, prisel Oskar Gottlieb…“
Stirner povytahl oboci.
„Tak se tedy nasel? Anebo vstal z mrtvych? Nu coz, lip pozde nez nikdy. Co chce?“
„Prosi o penize… Jeho statek prijde na buben.“
„Kolik?“
„Rika, ze statek byl zastaven na dve ste tisic.“
Stirner se zamracil.
„Lze, statek s celym inventarem nema cenu ani sto tisic. Nakaslat. Dame mu sto tisic a at tahne k certu!“
„Poslyste, pane Stirnere, ja myslim, ze jsem bezdecne zavinila jeho nestesti. A pak, je tak ubohy „.. Nebylo pro neho lehke sem prijit. Dejte mu tech dve ste tisic… Prosim!“
Stirner se rozesmal.
„Prosim! To je nadherne! Majitelka bankovniho domu uctive prosi sveho urednika. Slecno Gluckova, vsechno patri vam, vase prani je rozkaz. Moje uloha je malicka. Otacet kolem a plnit prikazy nadrizenych.“
Rychle podepsal sek na dve ste tisic, ulozil sekovou knizku do stolu a stul zamkl.
„Tady mate sek.“
„Dekuji vam.“
„Zase! Kdy se uz naucite jednat jako pani?“
Elsa vysla z pracovny a podala sek Gottliebovi.
„Tady mate sek na dve ste tisic…“
Oskar Gottlieb ho vzal tresouci se rukou a zacal znovu dekovat a omlouvat se.
„Prosim, nedekujte mi,“ rozpacite rekla Elsa, „radeji mi vypravejte, co s vami bylo. Kam jste se podel po zasedani soudu“
Opet usedli.
„Onemocnel jsem. velice podivnou nemoci. Kdyz jsem vysel ze soudni budovy, prepadl me najednou strach z lidi a stud. Stydel jsem se pohlednout nekomu do oci. Vite, ze fotografie vsech ucastniku soudniho procesu byly uverejneny v mnoha listech. Zdalo se mi, ze kazdy, koho potkavam, kazdy vozka, a dokonce i kluci, si na me ukazuje prstem a rika: „To je clovek, ktereho vlastni bratr vydedil za nepekny cin.“ A protoze o tom nikdo nic nevedel, mohl si kazdy myslet, co chtel: ze jsem se treba dopustil podvodu, falsoval bratruv podpis na smenkach anebo se pokusil otravit ho. A utikal jsem.“ Starec si povzdechl. „Ano, prozil jsem mnoho horkych chvil, slecno. Neutekl jsem daleko. Hledali me po celem svete, a ja zatim byl tady ve meste. Skryval jsem se na bezpecnem miste, u sveho stareho, osameleho pritele. Rekl jsem mu: Jestli prozradis tajemstvi meho pobytu treba jen jedinemu cloveku, spacham sebevrazdu!“ Ale ani jsem mu to nemusel rikat, stejne by me byl neprozradil.“
„Prominte,“ zasmala se Elsa, „a pred svym pritelem jste se nestydel?“
„Ne! A co je divne, prestoze jsem neznal jeho adresu, dovedla me k nemu nepochopitelna intuice. Sel jsem a dosel jsem. A nemene me prekvapilo, ze me pritel uvital tak, jako by me ocekaval, trebaze jsme se nekolik let nevideli, ani si nepsali. Dlouho jsem si neudelal cas, abych ho vyhledal a navstivil. „Tak jsi prece prisel,“ rekl mi proste. Zil jsem u neho. A po celou tu dobu jsem pocitoval strach a stud. Nekdy vecer jako bych prichazel k sobe. Pak jsem dokonce uvazoval o tom, ze nazitri vyjdu ven, abych se nadychal cerstveho vzduchu. Ale v noci jsem zase nahle pocitil, ze strach a stud me prepadaji tak silne, ze mi vstavaji vlasy na hlave. Jako nejake mameni! Zachumlal jsem se do pokryvky az po hlavu, tise lezel a bal jsem se pohnout. Rano jsem nesel ani do jidelny a vymlouval jsem se na bolesti hlavy. Okna v mem pokoji byla neustale zatazena zavesy.“
„To je podivne,“ rekla zamyslene Elsa.
„Cetl jsem noviny a s hruzou jsem sledoval patrani. Ale nastesti byli na falesne stope. Za celou tu dobu jsem se jen jednou zasmal: to kdyz jsem si precetl v novinach, ze me nasli nekde v Argentine, nevim uz v kterem meste. Ukazalo se ovsem, ze to je omyl. Muj dvojnik byl farmar, ktery si prijel do mesta neco vyridit. Podle fotografie v novinach mi byl opravdu podobny.“
„A dlouho jste byl v takovem stavu?“
„Presne do toho dne, kdy posledni soudni instance definitivne a neodvolatelne rozhodla ve vas prospech. Pak mi bylo vsechno nahle lhostejne a vratil jsem se domu, kde jsem zustal, dokud jsem nedostal zpravu o drazbe. Dosel jsem k nazoru, ze jediny clovek, ktery me muze zachranit.“
Nedokoncil, protoze do mistnosti vesel Sauer a Ema Fitova. Gottlieb vstal a rychle se odporoucel.
Vzezreni Sauera a Emy Elsu prekvapilo. Sauer byl ve fraku, Ema v bilych satech s kytici bilych kvetu. Jejich tvare zarily.
Sauer vedl Emu pod pazi.
„Dovolte mi, slecno Gluckova, abych vam predstavil svou manzelku Emu Sauerovou. Blahoprejte nam, uzavreli jsme snatek.“
Elsa zbledla a vstala.
Ema se k ni rozbehla, aby ji polibila, ale kdyz videla jeji rozpaky, nerozhodne se zastavila. Elsa prekonala vzruseni, chladne Emu polibila a podala Sauerovi ruku. Ema byla prilis stastna, nez aby si povsimla jeji chladnosti. Spustila s rukama slozenyma na prsou:
„Ten Otto,“ zarive pohledla na muze, „je tak zabavny. Vcera jsme byli spolu v divadle a on najednou rekl:.Musime se ted hned vzit. Jedem!““
„A ty ses tak rychle rozhodla?“ zeptala se Elsa.
Ema odpovedela smesnou grimasou, ktera mela znamenat: „Kdo by odmitl stesti?“
„Vsechno bylo tak nejak samozrejme. Necekali jsme ani do konce predstaveni, i kdyz bylo velmi zajimave. davali. boze, uz jsem zapomnela co!.. No, to je jedno… Jeli jsme hledat kneze. Otto ho div nevytahl z postele. Takovy smesny ospaly deda! Neco precetl, a raz dva, uz to bylo. Nezlobis se na me, Elso?“ dodala nahle prekvapive plase.
Bezdecny usmev rozjasnil Elsinu tvar pri pohledu na tuto detskou naivnost. A uz uprimne objala svou pritelkyni a polibila ji.
„Copak bych se mohla zlobit? Jsi prece stastna, ne?“
„Hrozne!“ odpovedela Ema a zertovne se zasklebila.
Usmev zmizel z Elsiny tvare, kdyz jeji pohled utkvel na Sauerovi, ktery se zamilovane dival na Emu.
„Ne, tenhle snatek neni Sauerova pomsta,“ pomyslela si, „Sauer Emu opravdu miluje. Jake dabelske mameni. dabelske mameni! Kdo to rekl? Ano, Oskar Gottlieb… i on mluvil o dabelskem mameni. Co to vsechno znamena? Citim zase, ze se mi myslenky zacinaji mast.“
„A, novomanzele!“ Hlas Stirnera, ktery stal ve dverich pracovny, pretrhl nit jejich myslenek.
