a otevrit dvere. Doga rychle vyskocila, postavila se na zadni, polozila ji predni tlapky na ramena, vyhruzne zavrcela a odstrkovala ji zpatky.
Elsa se polekala a ustoupila.
„Bucefale, co je s tebou?“ rekla vlidne. Pes zavrtel ocasem, ale pri dalsim Elsine pokusu projit zavrcel jeste vyhruzneji. Stirner tu zanechal sveho verneho strazce! Ma volat o pomoc? Nechtela zpusobit skandal. Tu ji neco napadlo. Spechala do Gottliebovy pracovny. Dvere byly otevrene. Usednout do kresla na plosine zdvize bylo dilem okamziku. A uz sjizdela do banky, radujic se ze sveho uspechu.
„Prelstila jsem vas, Stirnere!“
Strazni byli prekvapeni jejim neobvyklym prichodem a uctive ji doprovodili ven.
Se silne busicim srdcem prekrocila prah nenavideneho domu, vdechla z plnych plic jarni vzduch a zmizela v davu. Jake stesti! Byla volna. Zasla za roh, vzala si taxi a prikazala ridici, aby ji odvezl na nejblizsi nadrazi. Jen aby co nejdriv byla daleko odtud!
Na nadrazi pozadala nosice, aby ji koupil jizdenku. Ptal se kam. K jeho velkemu udivu Elsa odpovedela:
„To je lhostejne, na jakou vystaci tyhle penize.“
Dopustila se neopatrnosti. Tim, ze vzbudila nosicuv udiv, zapamatoval si ji. Poskytla tak nit k patrani. Ale byla jako v horecce a nepremyslela o svych slovech. Jeji dusevni napeti povolilo teprve kdyz lokomotiva naposled zahoukala a vagon se mekce otrasl. Do posledni chvile se bala Stirnerova pronasledovani, i kdyz vedela, ze odjel z mesta.
Kdyz vlak vyjel z predmesti a objevila se pole, div se nerozplakala radosti. Zapadajici slunce zalevalo usedlosti zlatou zari. Pasouci se stada pomalu postupovala vpred po smaragdove zelene jarni trave.
Elsu uvadelo v nadseni vsechno. Neustale hledela do okna a vesele si prozpevovala:
„A ja jsem volna jak ten ptak…“
O budoucnosti nepremyslela. Opijela se svobodou. Teprve kdyz zaslo slunce, na krajinu se snesl soumrak a ve vagone rozsvitili, zamyslela se.
„No co, hur nebude!“ Rychle se svlekla, a unavena z proziteho rozcileni, tvrde usnula.
Probudila se nahle, jako by do ni nekdo strcil, a nechapave se rozhledla kolem. Vagon. Jak se dostala do vagonu? Byla stale zmatenejsi a rodil se v ni zvlastni, dosud nejasny pocit. Ten pocit rostl, silil, vyjasnoval se.
Zpatky! Hned ted, okamzite, se musi vratit. Zpatky! Stirnere! Mily Stirnere! Ceka na ni! Vidi pred sebou jeho smutnou, nesmirne drahou tvar, vidi ho takoveho, jak vypadal, kdyz mu hrala na klavir. Rychle se oblekla a vysla do chodbicky. Rozespali cestujici s rucniky pres ruku odchazeli do umyvarny. Bylo rano.
„Pane pruvodci, kdy bude prosim vas nejblizsi zastavka?“
Otyly pruvodci nesnesitelne pomalu vytahl z kapsicky velke stribrne hodinky, opatrne je otevrel a po chvilce vahani odpovedel:
„Za dvanact minut, slecno.“ Elsa dupla.
„To je hrozne! Tak dlouho cekat! A kdy pojede vlak nazpatek?“
„Ve stejnou dobu.“ Elsa si netrpelive kousala rty.
Kdyz vlak konecne vjel do stanice, vyskocila z neho temer za jizdy a nastoupila do vlaku, ktery jel opacnym smerem.
Nemela listek, a proto s ni kontrolor sepisoval protokol. Elsa to ani nevnimala a mechanicky odpovidala na jeho otazky. Kdyz uvedla sve jmeno, pohledl na ni kontrolor uctive a zvedave.
Elsa byla velmi netrpeliva, vysla z kupe, prechazela od okna k oknu a upoutavala pozornost cestujicich svym podivnym vzhledem a neklidnymi pohyby. Chtelo se ji plakat zlosti, ze rychlik jede tak pomalu.
„Uz brzy budeme na.miste?“ ptala se kazdou chvilku, a cestujici, ktere omrzelo odpovidat na jeji otazky, se ji zacali vyhybat. Odesla tedy do sveho kupe, lehla si naznak na luzko, obema dlanemi si stiskla spanky a jako v horecce opakovala:
„Ludviku! Ludviku! Ludviku! Kdy uz te uvidim?“ Konecne vlak zastavil. Elsa odstrkovala cestujic! utikala po nastupisti, probehla cekarnou, vybehla z nadrazi a rychle nastoupila clo taxiku.
„K bance Elsy Gluckove! Rychle, rychle! Jedte co nejrychleji!“
Stirner stal uprostred pracovny a ocekaval Elsu. S rozcuchanymi vlasy vbehla dovnitr, vrhla se k nemu, pevne ho objala a vzlykala.
„Ludviku, muj mily, konecne!“
Stirnerova tvar vyjadrovala stesti i smutek zaroven.
„Ty moje; pronesl tise a libal Elsu na zavrene oci.
CAST DRUHA
1
PANIKA NA BURZE
Financni svet prozival paniku. Od zacatku kvetna prodelavala burza tvrde otresy. Behem mesice bylo zaregistrovano pres dva tisice upadku, v cervnu dosahl jejich pocet peti tisic. Dokud upadaly jen drobne podniky, pokousely se listy financniku oslabit dojem hrozici katastrofy a uklidnovaly verejne mineni tim, ze krize aspon zbavi hospodarstvi zeme „slabych a zbytecnych podniku, ktere vyrostly na penezni spekulaci“. Ale v cervnu se stalo obeti krize nekolik nejstarsich a nejvetsich podniku. Tento uder mel tezke nasledky pro prumysl a pro siroke vrstvy drobnych akcionaru. Noviny se uz netajily svymi obavami. Blizila se opravdova katastrofa. Nova, neznama epidemie zachvacovala financni podniky a vyzadovala si dalsi a dalsi obeti. K zacatku cervence zustaly v zemi jen tri nejvetsi banky: Munsterbergova, Schuhmacherova a Elsy Gluckove. Prvni dve uz ztratily tricet procent sveho kapitalu. Ale banka Elsy Gluckove nejenze neutrpela ztratu, ale naopak, ztrojnasobila svuj kapital. K poslednimu rozhodnemu boji melo dojit mezi temito tremi financnimi kolosy. Kapital banky Elsy Gluckove prevysoval kapitaly jak Munsterbergovy, tak i Schuhmacherovy banky. Kdyby se vsak kapital techto dvou bank spojil proti bance Elsy Gluckove, mohla by se vytvorit prevaha v pomeru dve ku jedne.
Byla vsak mozna i jina kombinace: uzavrit dohodu nebo se dokonce sloucit s bankou Elsy Gluckove a vyhradit si urcita prava. Munsterberg i mazany Schuhmacher, kazdy zvlast, se o to pokouseli, posilali spolehlive lidi k Stirnerovi „sondovat pudu“. Ale tento „zly genius“, jak rikali Stirnerovi v burzovnich kruzich, na zadnou dohodu nepristupoval. Byl k svym souperum urazlive vysmesny a nemilosrdny. Neobycejne stesti v burzovni hre, spravne predvidani kursu akcii, naprosto nepochopitelny vliv na lidi, to vse pusobilo, ze Stirner byl obavanym souperem.
Bankeri a burzovni makleri si tise; jako by se bali, ze je neviditelny nepritel uslysi, vypraveli o cetnych pripadech podivneho skonu bankeru, kteri osobne vyjednavali se Stirnerem. O cem s nimi Stirner mluvil, nerekli nikomu. Po navsteve u neho tito bankeri bud zesileli, nebo jako by zapomneli na sve zkusenosti, provadeli nesmyslne obchodni operace, ktere urychlovaly jejich krach, a pak jejich kapital plynul do podzemnich sejfu banky Elsy Gluckove. Nekolik takto zruinovanych lidi spachalo sebevrazdu. Munsterberg a Schuhmacher se rozhodli jednat za pomoci celeho retezu prostredniku, protoze se osobniho setkani se Stirnerem bali.
Kdyz jednani se Stirnerem k nicemu nevedla, bylo Schuhmacherovi a Munsterbergovi jasne, ze jen slouceni obou jejich bank, zijicich v nepratelstvi dele nez pul stoleti, jim umozni ne-li zvitezit nad „zlym geniem“, tedy aspon pokracovat v urputnem boji proti nemu.
Zdalo se jim, ze boj bude snazsi uz proto, ze vlastni vetsinu akcii nejvetsich obchodne prumyslovych podniku: cernouhelnych dolu, prumyslu anilinovych barev, automobilek, zavodu na vyrobu rozhlasovych pristroju, mestske zeleznice, lodenic… Akcie techto podniku vlastnily miliony drobnych akcionaru, nebohatych farmaru, uredniku, lodnich kucharu a liftboyu. Ti vsichni spojili osud svych drobnych uspor s osudem Munsterbergovy a Schuhmacherovy banky. Na strane techto bankeru bylo siroke „verejne mineni“.
Dne patnacteho cervence rano Sauer, nejoddanejsi a nejhorlivejsi Stirneruv spolupracovnik, vesel do pracovny podat zpravu.
Pevne stiskl Stirnerovu ruku.
