V prizemi byla banka a vsechna jeji oddeleni. Strezily ji ozbrojene straze, coz bylo vlastne zbytecne. Banker si je vydrzoval „pro dekoraci“.
Gottliebuv byt byl v prvnim poschodi. Uprostred byla jidelna, prijimaci salon, osobni sekretariat a bankerova pracovna. V pravem kridle budovy byly dva pokoje spojene s pracovnou. Jeden z nich byla Gottliebova loznice, druhy Stirneruv pokoj. Obe tyto mistnosti Stirner vzdy zamykal a nepoustel do nich ani sluhy uklizet. V levem kridle byl Stirneruv „zverinec“: jeho cviceni psi, vlci, vepri, kocky, medved. Zili tu spolecne v dojemne shode. Kdyz se Stirner vzdal vedecke kariery, pokracoval, jak rikal, „amatersky“ ve studiu psychologie zvirat.
Temer dve tretiny nejvyssiho, druheho poschodi, cely jeho prostredek, zaujimala obrazova galerie, Gottliebova pycha i predmet zertu znalcu. Zde v stejne dojemne shode jako Stirnerova zvirata visely vedle sebe original od Andrea del Sarta s hrubym padelkem Correggia, mazanice neznameho diletanta s kresbou Leonarda da Vinci.
Uprostred salu stalo na stupinku kridlo. S timto salem sousedila prijemna zimni zahrada. Siroke listy palem zakryvaly velke akvarium. Popinave rostliny obrustaly umelou jeskyni. Zarive orchideje pusobily prijemne pestrosti svych barev.
Pohodlne lenosky mezi vavriny a oleandry lakaly k odpocinku a k poslechu volne poletujicich zpevnych ptaku. S druhou stenou salu sousedila knihovna, umistena nad obema Gottliebovymi pracovnami v prvnim poschodi a v prizemi. Vsechny tyto tri mistnosti byly spojeny zdvizi s kreslem na plosine. Do knihovny s prepychovymi svazky v drahych pozlacenych vazbach Gottlieb rad „vzletal“ ve svem zvedacim kresle, aby si tu po praci vykouril doutnik.
Obe postranni mistnosti byly prazdne. Jedna z nich byla nad Gottliebovou loznici, druha nad Stirnerovym pokojem. Kdyz si Elsa prohledla cely dum, zavedl ji Stirner do mistnosti nad svym pokojem.
„To je tedy cele vase kralovstvi. Myslim, ze se tu budete citit dobre. Je tu hodne svetla a vzduchu stejne jako v celem dome. Proto byl Gottlieb tak svezi.“
Pri zmince o Gottliebovi se Elsa zachvela a lehky stin ji preletl tvari.
Stirner se zamracil.
„Elso, copak z toho vseho nemate radost? Ted jste prece jednou z nejbohatsich zen na svete. Kazdy vas rozmar muze byt splnen, jestli se vam nelibi tenhle dum, muzete se nastehovat do kterehokoli ze svych sestadvaceti domu ve meste, muzete zit v nektere ze svych vil v Nizze, v Mentone, v Ospidaletti, na Mallorce, v Alziru, a ani nevim, kde jeste…“ Na chvilku se zamyslil a pak pokracoval: „Ale vam se tu musi libit,“
„Ano, me se tu musi libit,“ odpovedela Elsa. „V sousednim pokoji budou vase sluzebne. V tomto pokoji, jako vsude jinde, je vic zvonku nez hrebiku v nabytku a telefonu jeste vic nez zvonku. Ani nemusite vstat z kresla, abyste pozadala o cokoli. Salek kavy k vam prijede sam na bezicim pasu. Na brzkou shledanou!“
Kdyz odesel, sklesla Elsa unavene do kresla, svesila hlavu a zakryla si oblicej dlanemi. Nekde v dalce odbijely hodiny a jejich zvuk se hlasite rozlehal prazdnym pokojem. Dlouho sedela Elsa bez hnuti.
Premyslela o svem zivote, ktery se tak podivne utvarel. Jako sirotek poznala brzy bidu. Zamozna starenka, pani Bekkerova, osamela vdova, si povsimla Elsy v utulku a vzala si ji k sobe. Tehdy.bylo Else dvanact let. Do sedmnacti zila u pani Bekkerove. Bylo to pet nejstastnejsich let jejiho zivota. Starenka ji milovala, dokonce ji rozmazlovala, dala ji dobre vzdelani a Elsa k ni prilnula jako k matce. Ale starenka nahle zemrela a nezanechala zavet. Jeji pribuzni nabidli Else nepatrnou almuznu tak urazlive, ze jejich pomoc odmitla a zacala pracovat. Nadesla dve tezka leta, behem nichz Elsa poznavala stinne stranky zivota. Protoze byla krasna, snadno nachazela zamestnani v obchode. Brzy vsak odchazela, protoze jeji chlebodarci prilis zjevne ocenovali jeji krasu. Rozhodla se zmenit povolani. Po vecerech se ucila stenografovat a pak se ji postestilo dostat se do Gottliebovy banky. Tady se seznamila se Sauerem a zamilovala si ho uz proto, ze ji projevoval uctu, ze byl korektni a klidny.
Dedictvi po Gottliebovi ji vyvedlo z miry.
Vubec nemohla pochopit, jak a proc prijala dedictvi pote, co se rozhodla je odmitnout. „Proc? Proc jsem to vlastne udelala?“ ptala se sama sebe.
Pojednou nabyla jeji tvar klidneho vyrazu. Nadechla se jako clovek, ktery z dusne mistnosti vyjde na cerstvy vzduch. S udivem zjistila, ze po smutku a nepochopitelnem rozcileni nezustalo ani stopy. Vstala, sladce se protahla a se zajmem nahledla do pokoje.
„Je to tu opravdu hezke. A ten pekny vzor na koberci! Co je tu svetla a jak se tu lehce dycha.“
Zvedave si prohlizela svuj novy byt: knihovnu, obrazovou galerii a kouzelnou zimni zahradu.
„A to vsechno je moje!“
Poprve si pomyslela: „Vzdyt Stirner ma pravdu, jsem stastna!“
9
PADESATIPROCENTNI PRIDAVEK
Kdyz Stirner opustil Elsu, sebehl do prvniho poschodi. V kancelari osobniho sekretariatu zastihl Sauera, Emu Fitovou a hospodyni pani Schmidthofovou.
Sauer na neho hledel nevrazive, Fitova a Schmidthofova s obavami. Pote, co se Elsa stala plnopravnou majitelkou banky, nikdo z nich nevedel, co bude dal.
„Dobry den, panstvo!“ zacal Stirner. „Prichazim od nasi nove velitelky. Nebojte se, zustanete vsichni, uz jsem o tom s Elsou. se slecnou Gluckovou mluvil. Budeme ted mit hodne prace. Nase prekrasna velitelka se v bankovnictvi nevyzna, a na nas, predevsim na mne a na vas, pane Sauere, bude spocivat tiha rizeni banky Elsy Gluckove.“
„Prosim, abyste za me nerozhodoval a neurcoval me povinnosti,“ zlobne namitl Sauer.
„Ja vim. ale co se da delat? No, jeste si o tom pohovorime. Mam neodkladnou praci.“
Stirner rychle vesel do pracovny, napsal neco u Gottliebova psaciho stolu, schoval to do zasuvky, uzamkl ji a odesel do sveho pokoje. Brzy se vsak vratil a znovu usedl ke Gottliebovu psacimu stolu.
Do pracovny vesla Elsa a hned za ni Sauer, Fitova a Schmidthofova. Ema a hospodyne dekovaly Else za to, ze je nechava u sebe.
„A, slecna Gluckova, jsem velmi rad, ze jste se ke mne obtezovala,“ vital ji Stirner. „jak se citite?“
„Dekuji, dobre.“
„Jak se vam libi dum?“
„Velice!“ odpovedela zive. „Cele horni poschodi je zalito sluncem. Jako by clovek plul v slunecnim oceanu. A zimni zahrada je doslova carovny koutek. Skutecne, nemusim jezdit do Nizzy, kdyz mam nablizku tenhle zeleny ukryt.“
„Vyborne! Tedy je vsechno v poradku?“ usmival se Stirner.
Na Sauera vsak Elsina nahla cilost a optimismus pusobily prave opacne. Nastrazil se, podezrivave se na ni podival a zacal si kousat rty.
„A ted prosim dovolte, abych z vas snal bremeno obchodnich starosti,“ rekl Stirner. „Na vase prani jsem vyhotovil plnou moc na sve jmeno. Budte tak laskava a podepiste ji.“
Sauer, Schmidthofova, a dokonce naivni Fitova byli prekvapeni. Vsichni predpokladali, ze plnou moc dostane Sauer, Elsin zenich, anebo ze se prinejmensim na rizeni podniku budou podilet oba.
„Ano, samozrejme,“ ochotne souhlasila Elsa a chopila se pera.
Okamzik!“ Stirner zazvonil a do mistnosti vesel staricky notar s dvema svedky.
Prominte, ze jsme vas obtezovali a ze jsme vas ze stareho zvyku pozvali sem,“ uvital ho Stirner. Starecek vlidne pokyvl hlavou.
Elsa podepsala plnou moc. Za nekolik minut byly vsechny formality vyrizeny.
„Vsechno musi byt jak se patri. Muzete jit,“ rekl Stirner. Notar, Fitova a Schmidthofova odesli.
„Vy, pane Sauere, zustavate jako pravni poradce, ale nas novy banker je stedrejsi nez predesly a zvysuje vam plat o padesat procent. Tak jste to rozhodla, ze?“
„Ano, ano,“ pritakala Elsa.
„Dekuji vam za poctu, ale odmitam pridavek i misto,“ vztekle vybuchl Sauer.
„Ale proc, Otto? To prece nemyslis vazne?“ tazala se Elsa hledic na neho.
„Inu, domluvte se s velitelkou, ja nemam kdy. Musim do banky. Jeste ze stary vynalezl tak vyborny zpusob dopravy.“ Stirner stiskl knoflik a zmizel ve vytahove sachte.
