„No tak, no tak, uz mlcim, uklidnete se. Sednete si, prosim vas. Vidite prece,
jak jsem rozcileny. Napadaji me ty nejnesmyslnejsi myslenky. Ach, to je utrpeni!.. Musim vam povedet o vsech svych pochybnostech, ktere me trapily celou noc. Na co na vsechno jsem nemyslel! Napadlo mi, jestli snad nejste. Gottliebova dcera! “
„Poslyste, pane Sauere, ja okamzite odejdu, jestlize…“
„Anebo snad. cha, cha, cha, jednate v dohode se Stirnerem a on vas pouziva jako sveho stitu.“
Elsa znovu vstala, ale Sauer ji uchopil za ruku a prinutil ji, aby si sedla.
„Musite me vyslechnout. Pochopte, ze to, co ja vam rikam tak nepokryte primo do oci, budou rikat a uz rikaji jini za vasimi zady. Copak nechapete, ze ta zavet vrha stin na vase dobre jmeno?“
„Vite, pane Sauere, ja vas miluji, vidite, rikam vam to otevrene, ale i moje trpelivost ma sve meze. Jestlize z vas mluvi dokonce silenstvi, to. nesnasim takove projevy silenstvi. Kdo vam dal pravo me beztrestne urazet?“
„Pravo, pravo! Kdo ma pravo vystavovat me takovym mukam straslivych podezreni? Odkud se berou?“ Sauer umlkl a unavene svesil hlavu.
Else ho bylo lito. Jemne se dotkla jeho ruky a tise rekla:
„Nikdo vas nemuci, vy sam se trapite. A proc? Pochopte prece, Otto, ze se mezi nami nic nezmenilo, a ja nevim, o jake zdi to mluvite.“
„Jak to, ze se nic nezmenilo? A Gottliebovy miliardy? Ted jste jedna z nejbohatsich zen v zemi, a ja. Mam svou muzskou hrdost. Jsem chudy a nechci, aby se o me rikalo, ze jsem se ozenil pro penize. Penize! Copak to neni zed?“
„Ale kdopak vam rekl, ze ta zed z pytlu zlata bude stat mezi nami? Zadna zed neni a nebude.“
Otto Sauer se dival na Elsu, a aniz ji plne chapal, mel pocit ulehceni.
„Co tim chcete rici, Elso?“
„To, ze vubec neni treba byt pravnim poradcem Ottou Sauerem, po nocich nespat, dovest sama sebe k silenstvi, aby bylo jasne, jak trapne by bylo prijmout takove dedictvi. Ja vubec nehodlam prijmout Gottliebuv dar. Vzdam se dedickeho prava, a to je vsechno.“
„Elso, vy?“ Sauer to vykrikl tak hlasite, ze Ema Fitova, ktera pracovala na druhem konci mistnosti, prestala klepat na stroji.
„Co je vam, pane Sauere? Ja jsem se tak lekla!“
„Nic, slecno, to jen radosti, to proto, ze jsem tak nahle zbohatl. Jsem nesmirne bohaty!“
„Tak se tedy ozenite s Elsou?“ pochopila to Ema po svem, pribehla k smejici se pritelkyni, libala ji a blahoprala zaricimu Sauerovi.
„Co je to za rodinnou scena? K cemu vam blahopreji?“ uslyseli nahle Stirnera, vchazejiciho do mistnosti.
„Takove stesti! Elsa se vdava za Sauera! A budou strasne bohati!“ volala Ema, obracejic se k Stirnerovi.
„Je to pravda?“ zeptal se Stirner.
Elsa a Sauer na sebe pohledli. Elsa po chvilce vahani pevne prohlasila:
„Ano, je to pravda. Muzete nam blahoprat.“
Sauer byl tak stastny, ze stiskl ruku, kterou mu Stirner podal.
„Tak vam tedy blahopreji, moji nastavajici chlebodarci. Ovsem, budete-li o moje sluzby stat. A kdyz ne, tak me ucta. Hodim si kufr na rameno, seberu sve psy a odejdu s kocovnym cirkusem. Neda se nic delat, budu si muset vyhledat jinou pokladni. Panenka snad bude souhlasit. Emo, souhlasite? Co je vam, dite, vy placete?“
„To z radosti.“ zajikala se Ema.
„Opravdu?“ usmal se Stirner, pohrozil ji prstem a rekl: „Panenky museji take umet skryvat sve city. Priznejte se, vam je trochu lito i Ludvika, ze? Kapanek jste ho mela rada, ne?“
Vesel sluha.
„Pan Gottlieb starsi prosi pana Sauera, aby prisel k nemu do pracovny.“
Sauer pokyvl Else a neochotne vysel z mistnosti.
Kdyz Ludvik Stirner s Elsou osamel, pojednou zvaznel.
„To je vase rozhodnuti, slecno Gluckova?“
„Ano.“
Stirner se zamyslel a pak se otazal:
„A ja? Ja nemam u vas ani nejmensi nadeji na uspech?“
„Ted mensi nez jindy. Poslyste, pane Stirnere, vy jste tusim jediny clovek, ktery muze objasnit celou tu zalezitost. Odpovezte mi na nekolik otazek.“
„Posloucham.“
„Muzete mi vysvetlit tajemstvi zaveti?“
„Zemrelo spolu s Karlem Gottliebem.“
„Tato odpoved me neuspokojuje. A jeste jedna, nejtezsi otazka: je nejaka souvislost mezi sepsanim zaveti a nahlou smrti Karla Gottlieba?“
„Co nejuzsi: jakmile Karel Gottlieb zemrel, naskytla se moznost predlozit zavet a stat se pravoplatnym dedicem. To vam rekne kazdy pravnik.“
„Bud mi nechcete rozumet.“
„Reknete primo: myslite si, ze jsem zpusobil Gottliebovu smrt?“
Elsa zrudla.
„Sam jste si tim vinen, pane Stirnere. Vzpomente si, jak jste nazval poctivost vadou. A tezko se mohu smirit s myslenkou, ze mezi znamymi, kterym tisknu ruku.“
„Je ruka potrisnena krvi nevinneho sedesatnika? A s takovyma rukama si dovoluji pozadat vas o ruku.“
„Poslyste, pane Stirnere, kde vezite? To prece nejde. Tak dlouho uz na vas cekame,“ volal Oskar Gottlieb, ktery se objevil ve dverich.
Stirner neochotne vstal a vysel.
„O cem s tebou tak dlouho mluvil?“ pribehla k Else zvedava Ema.
„Nabizel mi ruku, srdce a zemekouli jako svatebni dar.“
„A ty? Dve nabidky k snatku v jeden den! Ty jsi stastna!“;
„Emo, vis, zrekla jsem se dedictvi.“
5
ZAMOTANA HISTORIE
Oskar Gottlieb nezemrel, ale neocekavana ztrata dedictvi, ktere mu vyklouzlo z rukou, otrasla jeho starym organismem. S prepadlou, popelavou a opuchlou tvari sedel v pracovne prosluleho advokata Luderse. Pri reci mel hlavu sklonenu na stranu a nervozne otacel v rukou tuzku.
„Cela ta dedicka zalezitost je nejake dablovo dilo. Mozna ze ma muj syn Rudolf pravdu, kdyz rika, ze tam jsou vsichni jedna banda. Banda zlocincu nebo silencu. Posudte sam. Druhy den po ohlaseni zaveti jsem si pozval Ottu Sauera, pravniho poradce sveho zesnuleho bratra, abych si s nim o veci pohovoril. Sauer jako blizky spolupracovnik zesnuleho Karla mohl podle meho mineni vysvetlit neuveritelnou historu zaveti. Ale bud opravdu o zmene zaveti nic nevedel, anebo mi nechtel rici pravdu. Zato mi Sauer neocekavane sdelil jinou novinu — ze se Elsa Gluckova vzdava dedictvi. Zavolal jsem si Gluckovou a ta mi to potvrdila. Spadl mi kamen ze srdce. Ale uz po nekolika dnech byla zavet predlozena k overeni tymz Sauerem v zastoupeni Elsy Gluckove. „Co to delate?“ zeptal jsem se ho. Sauer jen pokrcil rameny a prohlasil: „Dedicka zmenila svuj nazor.““
„A Elsa Gluckova? Mluvil jste s ni znovu?“ tazal se advokat, oklepavaje popel z doutniku.
„Mluvil. Pusobila na me divnym dojmem. Jeji tvar byla jako z kamene, pohled zastreny, pohyby malatne, jako by byla ospala. „Slecno Gluckova,“ rikam ji, “vzdyt vy jste se dedictvi vzdala.“ „Nevim, nepamatuji si. mozna,“ odpovedela mi unavene. „Tak proc jste predlozila zavet k overeni?“ Udivene se na me diva a mlci, mlci jako ryba. Tak jsem se s ni moril vic nez hodinu. Pak najednou vstala a beze slova odesla.“
„Snad zmenila sve rozhodnuti pod zenichovym vlivem?“ ptal se advokat, „je prece Sauer jeji zenich,
