Sauer vypadal nemene prekvapene nez ostatni.
Rudolf Gottlieb, rudy, bez sebe zlosti, se vrhl k otci, trasl mu rameny a cosi kricel. Ale Oskar byl ke vsemu lhostejny. Tu Rudolf pribehl k soudcovskemu stolu, zahrozil pestmi a snazil se prekricet hluk v sale:
„Copak nevidite, ze zesilel? Vsichni tu jsou bud blazni, nebo zlocinci! Ja to tak nenecham!“
Soud prerusil jednani. Predseda dal rozkaz k vyklizeni soudni sine.
7
NEZVESTNY DEDIC
Zaloba byla zamitnuta, zavet overena. Elsa Gluckova se stala dedickou.
Ani Rudolf ani Luders, ktery prisel o velky honorar, se s tim nehodlali smirit. Ale co delat? Nechat vysetrit Oskara Gottlieba, prohlasit ho za nepricetneho a ustanovit Rudolfa jeho porucnikem a tak ziskat moznost k odvolani?
Bylo to ztizeno tim, ze Oskar hned po soudu beze stopy zmizel. Nebylo mozno prohlasit ho za nesvepravneho bez jeho pritomnosti. Rudolf se zadluzoval, protoze utracel mnoho penez na patrani po otci, sliboval velkou odmenu. Otec vsak nebyl k nalezeni. Odvolaci lhuta pomalu koncila.
V zoufalstvi se Rudolf obratil na Elsu Gluckovou. Nebyla jeste prestehovana do domu zdedenem po Gottliebovi, ale pravidelne sem dochazela do prace. V kancelari osobniho tajemnika ji prave Stirner diktoval do stenogramu. Mohlo se zdat podivne, ze dela svou drivejsi praci, ale Rudolf byl v takovem rozpolozeni, ze si niceho nevsimal.
„A, mlady muzi, jak se vam dari?“ zeptal se ho Stirner s usmevem.
„To se vas netyka, mlady muzi,“ odpovedel podrazdene Rudolf, „musim si promluvit se slecnou Gluckovou!“ A Rudolf tazave pohledl na Stirnera, jako by ho vyzyval, aby odesel. Stirner primhouril jedno oko.
„Du-ver-ne? Prosim!“ A odesel.
Rudolf si hrabl rukou do vlasu a zacal pobihat po kancelari.
„Slecno… slecno…“ spustil a nahle si zakryl tvar dlanemi a rozplakal se.
„Co je vam?“ ptala se prekvapene Elsa.
Rudolf k ni pristoupil, vrhl se pred ni na kolena, lomil rukama a zebronil hlasem preryvanym placem.
„Snazne vas prosim, nemucte me. Vzdejte se dedictvi! Nac ho potrebujete? Ano, je to velke bohatstvi, kdo by se ho zrikal. Ale neni preci pro vas, chci rici, vy za nic nemuzete, dostala jste ho neocekavane. Ach, me se v hlave vsechno plete. Ale ja? Vzdyt ja jsem zil jen myslenkou na ne. Otec je lakomy, trese se o kazdy haler. Nadelal jsem tolik dluhu. Vy! Proc vy? Z jakeho duvodu vy? Vzdyt je to nehoraznost, neslychana nehoraznost, ohavnost. Vzdyt je to. nevim, co rikam, ale vy to pochopite, pochopite a smilujete se nade mnou. Zreknete se dedictvi, jinak. se zabiju.“
„Nemohu to udelat,“ rekla klidne Elsa.
„Jak to, ze nemuzete? Kdo vam v tom muze zabranit? Cozpak jste se ho uz jednou nezrekla?“
„Nepamatuji se.“
„Smilujte se, smilujte, snazne vas o to prosim. Jinak se“.“., ano, to uz jsem rikal.“
Rudolf vyskocil, prohrabl si rukou nazrzle vlasy a znovu zacal behat po pokoji. Vypadal jako silenec. Pojednou se zastavil, uprel pohled do jednoho bodu a levou rukou si stiskl bradu.
„At jsou proklaty, proklaty ty zrzave vlasy a ten pihovaty oblicej!“ Rval si vlasy a bil se do tvare. „Kdybych byl alespon hezky. Kdyz vy., vy jste krasna, kdybyste vy… kdybych ja. kdybych vam nabidl snatek?“
Elsa se usmala. Rudy, s rozcuchanymi vlasy byl v te chvili vyslovene smesny.
„Dekuji, ale zenicha uz mam.“
„Je to blbost. Ja proste silim a zvanim. Jste prekrasna, ale ja nepotrebuju vas, ja chci jen vase bohatstvi. Nemohl jsem si ani pomyslet, ze by takova krasna zena mohla byt tak spatna a hamizna,“ dodal po chvili rozhorcene. Elsa se zamracila. „Nejsem hamizna!“
„Tak co vam brani vzdat se dedictvi a ucinit me a me sestry nej stastnejsimi lidmi?“
Pribehl k ni, uchopil ji za ruku, hledel ji primo do oci celou silou nenasytne touhy, zalykal se a prosil: „Zreknete se ho, zreknete, zreknete!“
Po Elsine klidne tvari preletl stin. Zachmurila se, jako by svadela vnitrni boj. Rudolf si toho povsiml, prestoze byl velice rozcileny, a zacal prosit jeste snazneji. To uz zase byla Elsina tvar klidna. Primhourila oci a energicky zvolala:
„Pustte!“ Vytrhla mu svou ruku a bez jedineho slova odchazela ke dverim.
„Kam jdete? Pockejte!“ Rudolf za ni bezel a snazil se ji uchopit za ruku. Ale v te chvili se dvere otevrely, vbehl pes a s hrozivym vrcenim se postavil mezi Rudolfa a Elsu. Hned nato se objevil Stirner.
„Ne, to uz vubec neni hezke! Kdo si to dovoluje brat za ruku cizi nevestu?“
Rudolf stal, trasl se jako v horecce a meril si Stirnera nepratelskym pohledem. Stirner na neho hledel klidne a vysmesne.
Rudolf dupl, rychle se otocil na podpatku a vysel z mistnosti. Skocil do auta a zacal blabolit: „Vsechno je ztraceno, vsechno!“
„Kam si prejete jet?“ ptal se ridic.
„Vsechno je ztraceno, vsechno! K Ludersovi!“
Se stejnymi slovy „vsechno je ztraceno“ vbehl do Ludersovy pracovny, aniz bral ohled na klientku, ktera u advokata sedela.
„Doktore Ludersi! Vsechno je ztraceno. odmitla! Elsa odmitla vsechno, dalo se to cekat. Zitra konci odvolaci lhuta. Otec je nezvestny. Kdybychom alespon vedeli, ze zemrel. Ale ne, i tak by bylo pozde! O zbaveni svepravnosti a ustanoveni porucnika se neda rozhodnout behem nekolika hodin. Vsechno je ztraceno! Zbyva jedine: podat odvolani. Je tu prece jeste otcova plna moc, kterou vam dal.“
„Po prohlaseni Oskara Gottlieba uz neni zadna nadeje.“
„To je jedno, podejte to., snad se otec najde, nez se bude odvolani projednavat.“
Luders pokrcil rameny, ale pomyslel si, ze je to asi spravne. Hlavni je nepromeskat lhutu a pozdeji se treba okolnosti zmeni.
Odvolani bylo podano. Ale Oskar Gottlieb stale nedaval o sobe vedet a Gottliebove prohrali spor ve vsech instancich. Elsa Gluckova se stala pravoplatnou dedickou.
8
SKLENENY DUM
Zajem zesnuleho bankere o racionalizaci se projevil i v architekture jeho domu, vybudovaneho podle posledni zamerikanizovane stavebni techniky. Mohutna, dlouha dvoupatrova budova byla vystavena ze zeleza, skla a betonu a jeji vzhled byl nudne jednotvarny. Zadna krivka, ktera by lahodila oku, zadna ozdoba. Velka okna dodavala domu vzhled ohromneho akvaria. Zdalo se, ze sklo poskytuje slabou ochranu milionum Gottliebovy banky. Ale Gottliebovy „zlate rybky“ byly chovany hluboko pod domem. Ocel a beton teto pokladny byly schopny odolat nejen utoku lupicu ze zeme, ale i ze vzduchu. Stovky automatickych zvonku a svetelnych signalu, specialni periskopy, ktere umoznovaly strazim v prizemi pozorovat, co se deje ve sklepeni, automaticke dvere, elektricke prekazky a filmove kamery odsuzovaly k nezdaru kazdy pokus proniknout sem nasilim nebo lsti. Sveho casu vynalozil Gottlieb nemalo prostredku na to, aby za pomoci reporteru, kteri vylicili vsechny zazraky bezpecnostni techniky, ukazal svetu nepristupnost sve bankovni tvrze a odradil milovniky snadneho vydelku od pokusu vniknout do jeho sklepeni. A skutecne, behem deseti let doslo k jedinemu pokusu, ktery skoncil pro odvazlivce velice smutne: dva lupici, mistri sveho oboru, byli lapeni automatickymi dvermi jako mysi v pasti.
Automaticka filmova kamera zachytila tuto prihodu a film byl promitan ve vsech kinech jako priklad potrestane spatnosti. Zle jazyky ovsem tvrdily, ze celou tuto loupez inscenoval Gottlieb sam. Ze za slusnou odmenu pozval proslule „mistry“ ze zlocineckeho podsveti a slibil jim, svobodu, az pokrik kolem cele veci utichne, presto vsak film zapusobil. Banker a jeho vkladatele mohli klidne spat.
