radostne nadeje na velke bohatstvi. Protoze vsak byl taktni a take uprimne zelel smrti sveho bratra, choval se zdrzenlive. Zato jeho deti se nepokryte a nezkrotne oddavaly sladke vidine bohatstvi. Oskaruv syn. Rudolf a jeho starsi dcery Luisa a Gertruda chodili z pokoje do pokoje, prohlizeli si obrazy, brali do rukou ruzne drobnosti, sedali si do mekkych kresel, ohmatavali potahy, rozdelovali si veci, hadali se, smali a spradali plany do budoucna.
Gottliebovo zohavene telo i s uriznutyma nohama pohrbili do drahe procovske hrobky. Den po pohrbu mela byt otevrena zavet. Tento akt byl pripraven dost slavnostne a pozvali k nemu i nektere Gottliebovy uredniky vcetne Sauera, Stirnera, Gluckove a Fitove.
Stirner sedel znudene u psaciho stolu a kreslil si na papir psy.
„Poslyste, vy jste tajemnik meho zesnuleho dedecka?“ oslovil ho Rudolf Gottlieb. „Budte tak laskav, doprovodte me nahoru, chci se podivat.“
Stirner mlcky stiskl tlacitko zvonku. Ve dverich se objevil sluha.
„Hansi, doprovodte pana Gottlieba mladsiho nahoru!“ pozadal ho Stirner a znovu se venoval kresleni psu. Rudolf na to nerekl ani slovo, ale jeho pihovata tvar zrudla hnevem.
Sauer pozoroval tuto scenu ze sveho kouta, kde sedel s Gluckovou a Fitovou, a usmal se:
„Jen se podivejte, Elso, Stirner se chova jako by byl dedicem on. Priznam se, ze jeho hru nechapu. Primo si koleduje o to, aby ho nove panstvo vyhodilo.“
„Ani my nevime, co bude s nami,“ rekla znepokojene Ema.
„Kdyz me propusti, nezbude mi nic jineho nez delat pokladni v kocovnem cirkusu,“ rozesmala se Elsa.
„Prestante zertovat, Elso, mluvim docela vazne. Stirner zrejme hraje velkou hru.“ A tiseji pokracoval: „Nezda se vam, ze Gottlieb zahynul za podivnych okolnosti?“
Elsa pohledla na Sauera.
„Co tim chcete rict, Otto? Vzdyt tam Stirner v okamziku nestesti ani nebyl…“
„Hm. Nenapadlo vas, ze Gottliebova smrt neni nahodna? Pes! A jestli pes jednal pod vlivem nejake nevysvetlitelne sugesce? Jestli se nemylim, zabyval se Stirner ve sve vedecke praci prave otazkami sugesce a prenosem myslenek na dalku. Vite, jake zazraky dokaze se svymi psy? Vzpomente si, jak ten vecer, kdyz j sme se vraceli z vyletu, pribehl Falk k vam…“
„To je hruza!“ zaseptala Fitova, „a co kdyz jednou vsugeruje tem svym psum, aby nas zakousli?“ Sauer se usmal.
„Z toho by nic nemel. Stirnerovi psi, prominte, se honi jen za vysokou. Co vsak ziska Gottliebovou smrti? Tenhle podivin je obklopen hlubokym tajemstvim. Vite, ze s nim spolecne pracujeme uz asi rok, denne se s nim vidame, ale ani ja, ani nikdo jiny jsme nikdy nebyli v jeho pokoji. Co tam dela? Jake plany tam v tichosti kuje?“
„Ani me nenapadne! Muzes si vzit Corotovu krajinku, ale Svateho Sebastiana se nevzdam.“
Gottliebovy dcery prosly kolem nich, hadajice se o rozdeleni dedeckova majetku. Sauer zmlkl.
Ozval se zvonek svolavajici vsechny pritomne do velke pracovny zesnuleho. Tam uz sedel za psacim stolem notar, suchoucky starik v brylich s tmavymi zelvimi obroucky. Choval se velmi komisne a kategoricky odmital sdelit dedicum cokoli o obsahu zaveti drive, nez bude otevrena. A ted se Gottliebove neklidne divali na jeho tlustou aktovku, skryvajici tajemstvi zaveti. Notar pomalu vyjmul z aktovky obalku, dal prozkoumat neporusenost peceti, pak ji otevrel a zacal cist.
Podle zaveti pripadal vsechen majetek bratru zesnuleho, Oskaru Gottliebovi, krome dost znacne castky pro pani Schmidthofovou a drobnejsich castek pro stare sluhy. Po precteni zaveti si Gottliebove ulehcene vydechli. Tvare se jim vsak protahly, kdyz notar v nastalem tichu pokracoval: „To je prvni zavet…“
„Copak je jeste druha?“ neklidne se otazal Oskar Gottlieb. „Ano, je, a ja ji otevru,“ odpovedel notar. Po prezkoumani peceti notar otevrel a precetl i druhou zavet, sepsanou pouhy mesic pred Gottliebovou smrti.
„Na rozdil od drive sepsanych zaveti odkazuji vsechen mi nalezejici, cestne nabyty movity i nemovity majetek, at v jakekoli forme, do plneho vlastnictvi sve zamestnankyni stenografce Else Gluckove. Z osobnich pricin nemohu vysvetlit duvody, pro ktere vydeduji sve pribuzne a odkazuji svuj majetek Else Gluckove; avsak aby prvni nevedli soudni spor o dedicka prava s jmenovanou, poukazuji na to, ze me k memu rozhodnuti vedla za prve jedna usluha Elsy Gluckove, usluha, o ktere nebudu mluvit, ktera se vsak neda zaplatit ani zustavenym kapitalem, a za druhe nektere okolnosti ciste osobniho razu, ktere me primely vyskrtnout meho bratra Oskara Gottlieba ze seznamu blizkych mi lidi.“
„Majetek zustavovatele, prevedeny na dolary, obnasi podle predbeznych udaju asi dve miliardy,“ koncil notar.
Oskar Gottlieb se zvratil do kresla. Oci se mu zakalily. Sipave dychal otevrenymi usty a nervozne poklepaval prsty. Zdalo se, ze ma zachvat mrtvice.
Sestry Gottliebovy se objaly a plakaly.
Rudolf zbledl tak, ze mu na tvari vystouply vsechny pihy.
„To neni mozne! To neni mozne!“ kricel hystericky. „To je lez! Podvod! Zlocin!.. My to tak nenechame! Vsichni jste podvodnici!“
Notar pokrcil rameny.
„Mlady muzi, vyjadrujte se opatrneji. Splnil jsem pouze svou povinnost. Shledavate-li zavet nespravnou, muzete pouzit zakonnych prostredku. Zatim vsak jsem nucen predat ji dedicce.“
Notar vstal, pristoupil k Else Gluckove a predal ji zavet.
Udivena a nic nechapajici Elsa mechanicky listinu prevzala.
Prekvapeny Sauer se uprene zahledel na Elsu. Ema Fitova nevedela, ma-li se radovat, nebo plakat. Jen notar a Stirner zachovavali klid.
Pojednou se Oskar Gottlieb zakymacel a svezl se z kresla.
Bezeli mu na pomoc.
4
STASTNA NEVESTA
Do overeni zaveti Karla Gottlieba byla nad jeho majetkem zrizena sprava, pricemz Oskar Gottlieb dosahl toho, ze spravcem majetku byl j menovan on. Proto Gottliebovi dale zili v bankerove dome a mlady Rudolf Gottlieb nadale vystupoval jako nezavisly budouci majitel, v pevne vire, ze spravedlnost „obnovi prava zakonnych dedicu“.
K zjisteni obrovskeho majetku zesnuleho byla nutna pritomnost vsech Gottliebovych zamestnancu. Proto nazitri po ohlaseni zaveti se vratili do prace vsichni vcetne Elsy.
„Vy?“ prekvapene ji uvital Sauer. „V jake funkci jste sem prisla?“
„Jako stenografka.“
„Miliardarky nepracuji jako stenografky!“ Odvedl ji stranou a rekl: „Prosim vas, sednete si. Musime si spolu vazne pohovorit.“
Posadili se. Otto, pobledly po bezesne noci, si prejizdel po cele rukou a snazil se soustredit se.
„Od vcerejska mam v hlave takovy zmatek, ze nejsem s to rict souvislou vetu. Bud jsem podezrival Stirnera ze zlocinu nepravem, anebo. anebo je nebezpecnejsi, nez jsem myslel. Ale jedno je mi jasne, ze mezi mnou a vami vyvstala nepreklenutelna zed. Ztracim vas, Elso!“ Elsa na neho nechapave a vycitave pohledla. „Elso, reknete mi uprimne, s rukou na srdci, vy jste opravdu nic nevedela o stesti, ktere vas ceka?“
„Ne, nic,“ odpovedela pevne.
„Musite ale prece vedet o te neobycejne,“ zduraznil Sauer, „usluze, kterou jste vykonala pro Karla Gottlieba a ktere si cenil vic nez veskereho sveho bohatstvi.“
„O zadne takove usluze nevim.“ Sauer si opet polozil ruku na sve rozpalene celo. „Z toho by se clovek zblaznil. Pripustme, ze je do toho zapleten Stirner, ale tomu uz ani ja neverim, pripustme, ze nejak ovlivnil stareho Gottlieba a dovedne ho presvedcil o te neexistujici usluze, ktera ho zavazovala k vdecnosti vuci vam. Ale proc potom Stirner nenechal sepsat zavet na sve jmeno? Nebo.“ Sauer se nahle naprimil a tvar se mu stahla bolesti. „Prominte, Elso, ale musim se vas jeste zeptat na jednu velmi choulostivou vec. Nebyly mezi vami a Karlem Gottliebem blizke.“
Elsa pohorsene vstala.
