„To jsem nevedel, ze jste tak ctizadostivy, pane Stirnere,“ prerusil mlceni Sauer. „Reknete mi, proc jste se tehdy vzdal sve vedecke kariery a presel k nam, mezi obycejne Gottliebovy zamestnance? Nemylim-li se, pracoval jste dost uspesne na vyzkumu mozku, a dokonce jsem v tisku cetl nekolik zprav o vasich uspesnych pokusech. Jak se jmenuje ta mlada veda, kterou jste se tehdy zabyval? Reflexologie, ze?“
„Mam jen nepatrnou predstavu o tom, co je to za vedu,“ podotkla Elsa.
„Vazene damy a vazeny pane,“ spustil Stirner, jako by prednasel ve vybrane spolecnosti. „Reflexologie je veda, ktera se zabyva zpetnymi reakcemi cloveka a kazdeho zivocicha vubec. Zpetnymi reakcemi, ktere vznikaji pusobenim vnejsiho sveta a charakterizuji vsechny vztahy zivych tvoru k obklopujicimu je prostredi. Rozumite?“
„Ani za mak,“ prohlasila Elsa.
„Budu se tedy snazit vyjadrit se prosteji. Reflex je preneseni podrazdeni z jednoho bodu tela na druhy prostrednictvim centra, to je mozku. Kazde pusobeni zvenci — prostrednictvim smyslovych organu — cestou reflexu pres centrum podnecuje k cinnosti ty ci ony telesne organy, jinak receno, vyvolava reakci. Dite natahuje ruku k ohni, ohen pali. Toto pusobeni ohne na kuzi predavaji nervy do mozku, a z mozku jde do ruky zpetna reakce: dite ruku odtahuje. Predstava ohne se u ditete spoji s predstavou bolesti. A pokazde, kdyz dite ohen spatri, zacne bojacne odtahovat ruku. Objevilo se to, cemu vedecky rikame podmineny reflex. Uvedu slozitejsi priklad. Budete davat psovi zrat a pri kazdem krmeni zahrajete na fletnu. Tedy obed za doprovodu hudby. Pri jidle se u psa silne vymesuji sliny. Po urcite dobe, kdyz se hra na fletnu spoji s chutovymi pocity zvirete, staci jen zahrat na fletnu a u psa se zacnou silne vymesovat sliny. Podmineny reflex!.. A jen si pomyslete, ze „nejsvetejsi“ lidske city, jako povinnost, vernost, poctivost a dokonce prosluly Kantuv „kategoricky imperativ“, jsou jen podminenymi reflexy stejneho druhu jako vymesovani slin u psa! Nekdy se mi zda, ze pro nekoho je vyhodne to vymesovani slin ctnosti, nekdo hraje na fletnu nabozenstvi, moralky, povinnosti, poctivosti, a my hlupaci vymesujeme sliny. Nebylo by nacase vyhodit vsechno to stare haraburdi a prestat tancoval podle pistalky stare moralky?“
Sauer chtel prevest rozhovor jinam, a proto se Stirnera znovu zeptal, proc zanechal vedecke kariery.
„S vasimi znalostmi, pane Stirnere, byste jiste ve vede dosahl popularity a uspechu daleko driv.“
„Tak vam povim, proc jsem zanechal vedecke kariery, vazeny pane Sauere,“ odpovedel Stirner s potutelnym zableskem v ocich. „Rozpitval jsem asi tisic lidskych mozku, a predstavte si, ze jsem v zadnem z nich nenalezl rozum. Dospel jsem k nazoru, ze mozecky jsou nejlepsi dobre osmazene na jidelnim stole naseho nejdobrotivejsiho sefa.“
„Vy si ale libujete v ohavnostech,“ uslysel Stirner za sebou hlas Emy Fitove.
„Prosim tisickrat za prominuti! Ale ujistuji vas, ze nas Gottlieb lidske maso neji. Leda snad v prenesenem smyslu, cha, cha! Tusim napriklad, ze zitra rano spolkne bankovni dum Topfer & Co. Chtel jsem jen rici, ze stredoveke panstvo se mohlo zabyvat vedou, kdyz melo hory jidla a becky vina. Ale ted. Ja a pan Sauer, prosti zamestnanci bankere, a dokonce i vy, krasne slecny, jeho pisarka a stenografka, dostavame vic nez mlady doktor ved. Jak vidite, jsem uprimny. Nejsem prvni ani posledni, kdo dal prednost mise cocovice pred budoucim prvenstvim. Stop! Jsme na miste. No a ted,“ obratil se k Eme Fitove, „podejte mi ruku, slecno, a dovolte, abych vas doprovodil na nadrazi…“
Stirner s Fitovou sli napred.
Sauer zaplatil poplatek za pujceni lodky, vzal Elsu pod pazi a pomalu s ni odchazel k stanici.
„Podivejte se, jak jasne zari hvezdy. Jiste bude prset.“ rekl Sauer.
„My to ale jeste stihneme,“ ujistovala ho Elsa.
„Jak jste spokojena s vyletem, Elso?“
„Neoslovujete me prilis duverne?“ s usmevem se otazala Elsa a pokracovala, „ne, neomlouvejte se. Byla bych spokojena, kdyby nebylo toho nesnesitelneho zvanila Stirnera. To je prece omezenost. Mele porad svou, nikoho nepusti ke slovu, A jake ma ambice!“
„Ano, je to zvanil…“ zamyslene rekl Sauer. „Ale ja bych vam radil, abyste vuci nemu byla opatrnejsi.“ Elsa prekvapene pohledla na Sauera. „Copak jsem byla neopatrna?“ Rozesmala se a zvolala:.
„Ne, Otto, vy proste zarlite. Neni to brzy? Jeste jsem vam nedala slovo, mohu si to rozmyslet.“
„Vy zertujete, a mne se svira srdce. Zvanil, ovsemze zvanil, ale mazany. Slysela jste, co rikal o poctivosti a primkach? To je nebezpecna filosofie. A ja se ho bojim, bojim se o vas i o naseho starickeho Gottlieba. Ten zvanil nemluvi do vetru. Neco na tom je. Co ma za lubem? Neprekvapilo by me, kdyby provedl neco hrozneho.“
Elsa si vybavila soustredenou, nahle zestarlou Stirnerovu tvar, ozarenou rudym paprskem zapadajiciho slunce, a znovu ji prepadl des. Mane pevneji stiskla Sauerovu ruku.
„A jak se vloudil do Gottliebovy duvery! Ten ho ted od sebe nepousti ani na krok, dokonce ho ubytoval ve svem dome. Stirner po vecerech bavi stareho svymi cvicenymi psy.“
„To se musi priznat, Otto, jeho cviceni psi jsou skveli.“
„To taky nepopiram. Ve vycviku psu prekonal vsechno, co je o drezure zvirat znamo. Zvlast pokud jde o Falka.“
„A co teprve jeho cerny pudl! Ten umi pocitat, pozna kazde pismenko abecedy, uhadne kazdy jeho rozkaz. Nekdy mivam pri tom pocit hruzy…“
„Jako by ten pudl mel dabla v tele. Mozna ze je Stirner chytry a talentovany. Ale talentovane zlo je dvojnasob nebezpecne.“ Pri techto slovech Sauer vyznamne pohledl na Elsu.
O me se nebojte, Otto, na me jeho kouzla nepusobi. Byl mi proste lhostejny. Ale po dnesku, kdyz jsem videla jeho tvar., nevim, jak bych to rekla. Snad jsme k nemu nespravedlivi. Co je to? Ach!“
Z temnoty se nehlucne vynoril Falk, chnapl do zubu lem Elsinych satu a s radostnym vrcenim ji tahl dopredu.
Sauer dostal na psa vztek a zacal ho odhanet. Elsa se rozesmala.
„Zda se mi, ze jste zbytecne podrazdeny. Stirner zrejme poslal Falka, aby nas upozornil, ze si mame pospisit.“
2
POD KOLY VLAKU
Dvere pracovny se otevrely a na prahu stal banker Karel Gottlieb v doprovodu osobniho tajemnika Ludvika Sumera.
Ranni slunce, pronikajici sklenenou stenou, zalevalo mistnost jasnym svetlem a zablesklo se na zlatych brylich Karla Gottlieba. Banker primhouril oci a usmal se. Byl to sedesatnik, dobre pesteny, vzdycky spokojeny, vesely a cily, ztelesneni blahobytu.
„Jakpak jste se meli na vylete?“ ptal se a po rade tiskl ruku Gluckove, Fitove a Sauerovi. „Bavili jste se dobre? Ulovili jste hodne ryb? Pocasi bylo nadherne, ze?
Budte tak laskav, pane Sauere, odeslete tyhle telegramy. Burzovni zpravy uz dosly? Jaky je kurs dolaru? Tak. tak. Akcie bavlny? Stoupaji, rikate. Vyborne. Oprotestujte tyto smenky bankovniho domu Topfer & Co. Uz nemohu delat dalsi ustupky. Vy dnes bajecne vypadate, slecno Fitova. A vy jste nejak zasnena, slecno Gluckova, cha, cha!“ Ctveracky ji pohrozil. „Myslim, ze vim, co v tom je. Jaro prinasi nebezpecne bacily. Ano.“
Urovnal si kyticku fialek, zastrcenou do klopy saka, pohledl na hodinky a rekl:
„Ted je deset hodin. Vlak jede v deset petactyricet. Odjizdim. Vratim se ve dve patnact. Prebiram tovarnu. Spolu se Stirnerem formality rychle vyridime. Aspon se projdu. Auto je pripraveno? Pujdeme, pane Stirnere.“
Banker lehkym krokem odchazel, a kdyz uz byl za dvermi, zvolal:
„Kdepak jste, Stirnere?“
„Okamzik!“ Stirner rychle odesel do vedlejsi mistnosti a zavolal: „Falku! Brute!“
S radostnym stekotem vybehli proti nemu dva psi, setr, ktereho mel s sebou na vylete, a Brutus, ohromna pruhovana doga.
Kdyz Stirner prochazel kolem Gluckove, sklonil hlavu na stranu, a posmesne se j i, zeptal:
„Jeste jste se nerozhodla?“
„O cem?“
„Zda se za mne provdate…“ A s hlasitym smichem bezel se svymi psy za sefem.
Elsa se zamracila. Sauer u sveho psaciho stolu neco brucel. Pod oknem bylo slyset odjizdejici auto. V
