mistnosti nastalo ticho. Fitova tukala na psacim stroji a Sauer nervozne listoval v nejakych spisech.
„Milovnik psu!“ pronesl tise.
„Co si to tam brucite?“ zavolala na neho Gluckova.
„Vsude bere s sebou ty sve psy,“ odpovedel Sauer. „Nemohu toho komedianta vystat, jeste vcera div o Gottliebovi neprohlasoval, ze poziva lidske maso, zrejme tim narazel na jeho prisnost k dluznikum, a vsimli jste si, j ak se choval dnes? Jak se kolem sefa vrtel? Do oci se mu diva skoro jako Falk. Proc myslite, ze vzal ty psy s sebou? Bude jimi bavit stareho pana v lune prirody…“
„Zda se, pane Sauere, ze zacinate byt malicherny,“ rekla Elsa. „A Topfera & Co. Gottlieb spolkl. To Stirner uhadl.“
„Pritom jiste sam presvedcil Gottlieba, aby predlozil smenky k proplaceni, o tom nemuze byt pochyb,“ zachmurene namitl Sauer.
„Pan Sauer proste zarli,“ ozvala se Fitova a zasmala se. „Prepiste laskave tento vykaz!“ Sauer podal Fitove listinu.
Fitova ztichla jako provinile decko a plase odpovedela: „Prosim.“
Vsichni se zahloubali do prace, prerusovane jen zvonky telefonu.
Kolem jedenacte opet zazvonil telefon. Aniz prestal procitat spis, Sauer zvedl sluchatko.
„Halo! Ano, ano. Kancelar osobniho tajemnika bankere Gottlieba. Coze? Neslysim! Mluvte hlasiteji! Coze se stalo? Coze? To neni mozne!..“
Plnici pero vypadlo Sauerovi z ruky. Zbledl. Jeho hlas byl tak nervozni, ze Gluckova a Fitova prestaly pracovat a zneklidneny ho zvedave pozorovaly.
„Ze spadl pod vlak? Jak se to stalo? Prominte, ale to je plne oduvodnena zvedavost. Ano. ano. posloucham. ano. Vsechno pripravime!“
Sauer zavesil, prejel si rukou po vlasech a vstal.
„Co se stalo, pane Sauere?“ rozcilene se ptala Fitova a take vstala. „Kdo spadl pod vlak? Tak honem, mluvte! “
Sauer vsak znovu usedl do kresla a mlcel.
„Ano. Cekal jsem neco takoveho,“ rekl po chvili, nervozne vstal a rychle pokracoval: „Karel Gottlieb spadl pod vlak.“
„Je ziv?“ zeptaly se najednou Gluckova a Fitova.
„Podrobnosti nej sou znamy…“
„Pekna podrobnost — jestli nekdo zije, nebo ne,“ rozhorcila se Fitova.
„Prosil jsem, aby mi rekli, co se stalo, ale ted pry neni na vysvetlovani cas. Musime rychle pripravit luzko a zavolat lekare.“
„Tak je tedy ziv?“ vyslovila nadeji Gluckova.
„Snad.“ Sauer tiskl tlacitka elektrickych zvonku, privolaval sluhy, daval rozkazy, telefonoval lekarum. V dome byl zmatek. Pribehla vydesena hospodyne.
Gottlieb zil sam a o celou jeho domacnost pecovala „spravkyne domu“, jak ji rikali, vzdy pekne upravena stara dama, pani Schmidthofova.
Byla tak zdrcena, ze se ji Elsa musela ujmout.
Ozvala se houkacka prijizdejiciho auta.
„To je lekar!“ zvolala Fitova.
„Ne, to je klakson naseho automobilu,“ prohlasil Sauer. „,Hansi, jdete rychle dolu!“
Sluha Hans rychle vysel.
Vsichni netrpelive cekali. Pani Schmidthofova, polomrtva strachy a rozcilenim, sedela v kresle a tezce dychala.
Ze vzdalenych pokoju se ozval tezky dupot.
„Uz ho nesou,“ zaseptala Fitova. „Jen aby byl ziv!“
Dvere se otevrely dokoran.
Ctyri muzi nesli zohavene, zkrvavene telo Karla Gottlieba.
Pani Schmidthofova hystericky vykrikla a omdlela.
Gottlieb mel nohy uriznuty nad koleny.
Paty muz v zeleznicarske uniforme nesl nejaky balik.
Fitova a Gluckova poznaly Gottliebovu prikryvku. Vycnivala z ni lakova bota.
„Nohy! To jsou jeho nohy! To je hrozne,“ pomyslela si Gluckova. „Proc je sem prinesli? K cemu je ted potrebuje?“ bleskla ji hlavou podivna myslenka.
Rysy Gottliebova obliceje byly jen nepatrne zmeneny, ale jeho tvare byly bile jako krida.
„Ztratil mnoho krve,“ pomyslela si Elsa.
I jina podrobnost Elsu rozrusila: v knoflikove dirce Gottliebova saka zustala netknuta kyticka fialek.
Smutny pruvod prosel pracovnou do Gottliebovy loznice a zanechaval na parketach kapky krve.
Za Gottliebovym telem sel Stirner. Jeho tvar byla bledsi nez jindy, ale klidna. Opatrne se vyhybal kapkam krve, aby do nich neslapl, jako by to byly kaluze uprostred cesty. V patach mu bezel Falk. Pes nervozne ocichaval krev.
Gluckova s netajenou hruzou pohledla na Stirnera. Kdyz se jejich pohledy setkaly, mela Gluckova dojem, ze v jeho ocich zahledla usmev.
Sauer se vratil z loznice, pristoupil k Stirnerovi, a zahledel se mu patrave do oci:
„Jak se to stalo?“ zeptal se ho.
Stirner vydrzel jeho pohled, jen oboci se mu zachvelo. Odpovedel klidne:
„Nebyl jsem pri tom. Gottlieb me pozadal, abych odeslal spesny telegram. Trvalo mi to asi pet minut, ne vic. Kdyz jsem se vratil, bylo po vsem. Ociti svedci rikaji, ze muj pes Brutus se lekl lokomotivy, uskocil stranou a padl Gottliebovi pod nohy. Starec neudrzel rovnovahu a spadl z nastupiste na koleje i se psem. Bruta to prerizlo vpuli. Chudak pes!.. A Gottliebovi to urizlo nohy.“
„Vam je lito jen psa?“
„Nepovidejte hlouposti, Sauere. A neprikladejte prilis velky vyznam formalnim projevum soustrasti. Gottlieb byl mily starik, a je mi ho lito. To ale vubec neznamena, ze nemohu projevit litost nad ztratou sveho ctyrnoheho druha,“
To je divne,“ zamyslene rekl Sauer, jako by vkladal zvlastni smysl do svych slov. „Gottliebovu smrt zpusobil Brutus.“
„Muj Brutus nebyl clovek, ale pes, a Gottlieb nebyl Caesar, ale banker,“ prohlasil Stirner s posmesnym usmevem a odesel do Gottliebovy loznice.
3
DVE ZAVETI
Zprava o tragicke smrti Karla Gottlieba, nejvetsiho bankere v Nemecku, znepokojila cely financni svet. Bankerova pracovna byla jednim z center financniho a prumysloveho zivota zeme. Gottlieb financoval nejen banky, ale i velkoprumysl. Neni proto divu, ze jeho smrt byla velkou udalosti. Noviny psaly o moznych nasledcich jeho smrti pro ty ci ony veritele, uvazovaly o tom, jak se zmeni pomer financnich sil, zamyslely se nad osudem banky, ktera ztratila sveho sefa. Vyskytly se dohady, zda prijde na jeho misto nekdo jiny, anebo zda banka bude zlikvidovana. Zpravodajove listu informovali ctenare o dedicich — Gottliebovych pribuznych: o mladsim bratru zesnuleho, Statkari Oskaru Gottliebovi, ktery mel ctyriadvacetileteho syna a ctyri dcery. Jeden z listu dokonce vypocital, jake jmeni pripadne mlademu muzi a jake bohatym nevestam, ackoli nikdo jeste presne nevedel, jak velky byl majetek zesnuleho.
Ve financnich kruzich vladlo rozcileni, tisk prinasel senzacni zpravy, a v Gottliebove dome zatim koncilo posledni jednani tragikomedie lidskeho zivota.
V dome uz porouceli jako pravoplatni dedici narychlo povolany Oskar Gottlieb, snedy, tezkopadny muz, a jeho deti.
Oskar Gottlieb chodil zachmuren, se sevrenymi rty. Jen v jeho privrenych ocich tu a tam zableskl plaminek
