„valka“.
„Chceme valku, valku az k vitezstvi! Smrt nepratelum!“ volali muzi, mavajice holemi a destniky, kricely to zeny; deti a starci s neobycejnym zapalem zpivali jeden pres druheho narodni hymnu. Jejich tvare byly hrozne. Zdalo se, ze tito lide se jiz zpili krvi a vidi pred sebou uhlavniho nepritele.
„Smrt nebo vitezstvi! Chceme valku! At zije valka!“
Touha po cinu, po boji a krvi byla tak silna, ze na ulici doslo k rade bitek. Muzi a deti se rvali mezi sebou. Zeny obklopily otylou damu, kterou pokladaly za cizinku, a tloukly ji destniky tak, ze jim zustaly v rukou jen zlamane hole, jejich tvare byly blede, oci planuly nenavisti, vlasy mely rozcuchane a jejich klobouky se valely po zemi. Bily nestastnou zenu s jakymsi sadismem, se smyslnym opojenim krutosti. Lide videli ciziho spiona v kdekom. Dav muzu zastavil projizdejici sanitku a vytahl z ni domneleho spiona. Muzi strhali obvazy z nestastnikova popaleneho tela. Nemocny kricel, ale sileni lide se prohrabovali v obvazech a hledali v nich tajne dokumenty.
Zachvat silenstvi skoncil stejne nahle jako vypukl. Ohromeni, otreseni lide hledeli na potlucene a ranene, na krvave stopy na zemi, na sve potrhane saty a rozcuchane vlasy a nemohli pochopit, co to vsechno znamena.
Komise sestavena pro vysetreni pricin hromadneho pomateni lidi z motivu vesele pisnicky byla brzy pretvorena ve vybor verejne zachrany. Zachrany pred kym? To vybor nevedel. Ale ze verejnosti hrozi velke, v dejinach dosud nepoznane nebezpeci od neznameho neviditelneho nepritele — at je to clovek nebo neznamy mikrob — o tom uz nikdo nepochyboval. Noveho neviditelneho nepritele povazovali vladci za nebezpecnejsiho nez valky a revoluce prave proto, ze byl neviditelny.
Zvlast silne se to pocitovalo v hlavnim meste. Byli nicemove, kteri sami prilis panice nepodlehli, ale podporovali ji sirenim hruzostrasnych povesti.
„Brzy dojde k novemu zachvatu nemoci a lide se zacnou navzajem vrazdit…“
„Lide prestanou dychat a zemrou za straslivych muk udusenim.“
„Lide nahle usnou a vickrat se uz neprobudi.“
A vsemu tomu se verilo. Po tom, co se stalo, zdalo se, ze je mozne vsechno.
Lide rozprodavali za babku domy a veci tem, kteri spekulovali s panikou, a odjizdeli z mest do mist, ktera jeste nebyla epidemii zachvacena.
Vybor verejne zachrany zasedal temer nepretrzite. Jeho tajna zasedani se konala v hluboke sklepni mistnosti mestske radnice a byla ucinena veskera opatreni, aby nebyla objevena neviditelnym nepritelem — je-li to snad ziva bytost. Ackoli clenove vyboru se na poradach stridali ve dne v noci, zustalo misto zasedani utajeno.
Mezi prizvanymi znalci panovala ruznost nazoru. Psychiatri vyslovovali domnenku, ze jde o masovou psychozu a hypnozu. Vybuch krveziznivych valecnickych vasni mohl snad byt takto vedecky objasnen, ale tezsi bylo vysvetlit to, ze masy lidi soucasne zpivaly jednu a touz pisnicku. Tato pisen, ac „onemocneni“ celkem nevinne, se zdalo vedcum mnohem nebezpecnejsim jevem, nez vybuch rozcileni poulicniho davu. Veda zna priklady nakazlivosti emoci, jasne vyjadrenych vnejsimi projevy, zna priklady „davove zlocinnosti“, masove hypnozy. Ale formy hromadne „utajene“ hypnozy nezna.
Poukazovani na fakiry, kteri pry jsou schopni vyvolat neco podobneho, bylo nepresvedcive. Vsechny jejich zazraky provadene jakoby s pomoci masove hypnozy nejsou prozkoumany a jsou propleteny s vymysly blouznivych cestovatelu.
„Mikrobova hypoteza“, kterou se pokouseli vysvetlit tajemne jevy pusobenim noveho mikrobu, rovnez k nicemu nevedla. Stovky lidi, ktere onemocnely novou „nemoci“, byly peclive vysetreny, lekari provedli analyzu jejich krve, ale zadny mikrob nenasli.
„Otazka bude vyresena v docela jine oblasti,“ prohlasovali inzenyri elektrotechniky. „Nejpravdepodobneji jde o radiove vlny, ktere bezprostredne prijima lidsky organismus.“
Zatimco vedci vysedavali ve svych laboratorich u mikroskopu a elektronek v touze odhalit tajemstvi, pracoval na vysvetleni tehoz tajemstvi Johan Kranz.
Johan Kranz nepatril k dustojne spolecnosti vedcu. Byl pouhym detektivem. Ve velke pracovne u psaciho stolu zavaleneho koristi z jeho ruznych „vitezstvi“ — fotografiemi zlocincu, otisky prstu, paklici a jinymi vecnymi dukazy, prosedel Kranz cele noci nad velkym planem mesta, porovnaval sdeleni tisku a policejni hlasen! o poslednich udalostech.
„Hotovo!“ zvolal, kdyz na planu mesta svedl dve cary do tupeho uhlu.
Byly ctyri hodiny rano. Kranz spesne slozil plan mesta, strcil ho do odrene aktovky, zavolal auto a hnal se do vyboru.
„Dulezite zprava! Tajemstvi vychazi najevo!“ vykrikl, kdyz doslova vletel do klenuteho salu.
Na zasedam, pres pozdni hodinu hojne navstivena, vznikl rozruch.
„Vy jste vypatral tajemstvi?“ ptal se rozcilena jeden z clenu vyboru.
„Tajemstvi vychazi najevo, rekl jsem, a bude odhaleno,“ odpovedel Kranz. „Nasel jsem sidlo zlocinneho mikrobu nebo cloveka. Nasel jsem ohnisko, z ktereho vychazeji tajemne vlivy,“ pokracoval Kranz, rychle vytahl plan a rozlozil ho na stole.
Kranze obklopili a ten zacal vysvetlovat.
„Moje metoda je velmi jednoducha: roztridil jsem vsechen material o nevysvetlitelnych udalostech, aby bylo mozne presne urcit obvody, zachvacene epidemii pomatenosti. A ukazalo se toto. Pripad s pisnickou mi nebyl mnoho platny. Ta epidemie zachvatila cast mesta v okruhu s polomerem asi dva kilometry. Po dvou kilometrech se neodbytny motiv projevoval stale slabeji a na tretim kilometru uz jim nebyl postizen nikdo. Stred tohoto kruhu byl priblizne u Burzovniho namesti a Bankovni ulice. Prave pobliz tohoto mista bylo mozno pozorovat takovou silu vtiravosti motivu, ze na nej nejen mysleli, ale zpivali ho nahlas. Bohuzel, urcit matematicky presne tento stred se nepodarilo, protoze se provedenymi dotazy nedala zjistit ubyvajici gradace sily vtiravosti popevku. Osoby, ktere byly na stejnem miste, vydavaji ruzna svedectvi; subjektivni zvlastnosti zrejme primely kazdeho ruzne vnimat.“
„A to je vsecko?“ tazal se kdosi zklamane.
„Vubec ne. Dalsi epidemie napovedela daleko vic. Tato epidemie postupovala znamym smerem a zachvatila pomerne uzke oblasti a koncila v urcitem miste. Bylo to neco jako paprsek, ktery zacinal u banky Elsy Gluckove.“
Pritomni se rozhluceli.
„Stirner! Ovsemze je to on! Ja jsem to rikal!“
Stirnerovo jmeno uz nejednou ve vyboru padlo.
„Nespechejte se zavery, panove,“ prerusil je Kranz. „Take jsem byl presvedcen, ze me nitky dovedly k Stirnerovi. Ale abych si to mohl overit, netrpelive jsem ocekaval dalsi “seanci: “Valecnicka pomatenost“ byla prave touto seanci. Take prorizla mesto jako paprsek a priblizila se k domu Karla Gottlieba, nyni Elsy Gluckove. Vysel tupy uhel. Ale spojime-li konce, tu vychozi bod bude za domem Elsy Gluckove. Ocita se u sousedniho domu. Prosim, racte se podivat.“
Ukazal na plan a vysvetloval.
„Co je v tom sousednim dome, kde je vrchol uhlu?“
„Restaurace Empir. Tam se musi zamerit nase patrani.“ Kranz uhodil na plan tlustou dlani, jako by zabijel mouchu.
Kranzovy zavery byly proste a presvedcive. Po kratke porade se vybor rozhodl provest v restauraci Empir a v pokojich hotelu, ktery byl v temze dome, dukladnou prohlidku.
Okamzite byla telefonicky zalarmovana policie.
Velky oddil vojaku obklicil dum. Byli prohledani vystraseni obyvatele, od pudy do sklepa bylo vsechno obraceno vzhuru nohama, ale pres veskere usili se nic podezreleho nenaslo.
Kranz byl zklamany, ale nevzdaval se. Mohl to prece udelat kdokoli z navstevniku restaurace.
Vsem obyvatelum domu co nejprisneji zakazali o nocni prohlidce s kymkoli mluvit. Nekolik osob, ktere vzbudily podezreni, bylo zatceno a dale bylo rozhodnuto, ze navstevnici restaurace budou tajne sledovani. Po meste se o tom rozsirily zvesti. Rozhorceny dav restauraci zdemoloval a ta musela byt uzavrena.
Kranz, rozzlobeny neuspechem, nadaval.
„No, jeste si zabojujeme,“ prohlasoval. „At je nas nepritel kdokoli, ted vi, ze jsme na spravne stope. Uvidime, odvazi-li se jeste jednou dat o sobe znat. Treti kolo rozhodne o jeho osudu.“
