Tyto povesti putujici od ust k ustum dosly az do Buenos Aires. Morsky dabel byl pak po nekolik tydnu oblibenym nametem dopisovatelu a kronikaru bulvarniho tisku. Jestlize se z neznamych duvodu potopil skuner ci rybarsky clun, potrhaly se rybarske site nebo ztratily nalovene ryby, pak se to vsechno pricitalo morskemu dablu. Jinde se zas vypravelo, ze dabel hazi rybarum do clunu ryby, a jednou pry dokonce zachranil tonouciho. Jakysi muz, ktery se onehdy topil, alespon ujistoval, ze kdyz uz klesal do hlubin, kdosi ho zachytil zespodu za zada, doplaval s nim az ke brehu a ve chvili, kdy zachraneny stanul na pisku, skryl se neznamy opet v priboji.
Nejpodivnejsi vsak bylo, ze dabla jeste vubec nikdo nespatril. Nikdo nemohl popsat zevnejsek teto tajemne bytosti. Ovsemze se naskytli svedkove, kteri dabla prizdobili rohatou hlavou, kozli bradou, lvimi tlapami a rybim ocasem, nebo ho vypodobnovali jako velikanskou rohatou zabu s lidskyma nohama.
Vladni urednici v Buenos Aires zpocatku onem povidackam a clankum nevenovali pozornost, nebot je pokladali za ciry vymysl.
Avsak rozruch se ustavicne vzmahal, hlavne mezi rybari. Mnozi se jiz neodvazovali vyplout na more. Rybolov upadal a obyvatelstvo pocitovalo nedostatek ryb. Teprve tehdy se mistni urady rozhodly vec objasnit. Vyslaly na pobrezi nekolik parnich a motorovych clunu pobrezni policie s prikazem „zadrzet neznamou osobu, ktera rozseva paniku a zmatek mezi pobrezni obyvatelstvo“.
Policie slidila v Laplatskem zalivu a podel brehu po dva tydny, zadrzela nekolik Indianu jako zlolajne siritele lzivych povidacek zasevajici neklid, ale dabel byl nepolapitelny. Policejni nacelnik vydal oficialni prohlaseni, ktere konstatovalo, ze dabel proste neni, ze to vsechno jsou vymysly hloupych lidi, kteri uz jsou zajisteni a budou patricne potrestani, a premlouvala rybare, aby neverili povidackam a vypluli na lov. Na kratky cas to pomohlo. Dablovy zertiky vsak neustavaly.
Jednou v noci se probudili rybari, kteri vypluli dosti daleko na sire more, mekotem kuzlete, jez se jakymsi zazrakem octlo na jejich barce. Jinym rybarum kdosi rozrezal vytazene site. Novinari poteseni skutecnosti, ze se dabel znovu objevil, cekali nyni na vyjadreni vedeckych kruhu.
Vedci prispechali se svym vysvetlenim.
Domnivali se, ze v oceanu nemuze prebyvat morska obluda vedecky nezjistena, ktera by si pocinala jako clovek. „Neco jineho by bylo,“ psali ucenci, „kdyby se takovy tvor vyskytl v neprilis probadanych hlubinach oceanu.“ Ale ani pak vedci nepripousteli, ze by si takovy tvor mohl vest uvedomele. Ve shode s nacelnikem pobrezni policie dosli k usudku, ze je to vsechno dilo nejakeho vytrznika. Ve vedeckych kruzich se vsak vyskytly i jine nazory.
Nekteri ucenci se odvolavali na prosluleho svycarskeho prirodovedce Gesnera, jenz psal o morske panne, morskem dablu, morskem mnichu a morskem biskupovi. „Koneckoncu mnohe z toho, o cem psali staroveci a stredoveci ucenci, se ukazalo pravdive, prestoze soucasna veda tyto stare ucence neuznava, Bozska tvorivost je nevypocitatelna a nam vedcum prislusi skromnost a opatrnost v zaverech vic nez komu jinemu,“ psali nekteri starsi vedci.
Ostatne bylo tezko pokladat tyto skromne a opatrne muze za vedce. Vic nez ve vedu verili v zazraky a jejich prednasky se spis podobaly kazani.
Aby spor nejak vyresili, usporadali nakonec vedeckou vypravu.
Clenum vypravy se nepostestilo setkat se s morskym dablem. Zato se dovedeli o cetnych novych kouscich neznameho tvora (stari ucenci nalehali, aby slovo tvor bylo zameneno slovem bytost).
Ve zprave uverejnene v novinach psali clenove vypravy:
1. Na nekolika mistech v pisecnych melcinach jsme zpozorovali otisky lidskych chodidel. Stopy vedly od more a opet zpatky k mori. Takove stopy vsak mohl po sobe zustavit i clovek, ktery priplul na clunu.
2. Site, ktere jsme prohledli, vypadaji, jako by byly rozrezany ostrym predmetem. Je vsak mozne, ze se zachytily za ostre vybezky skal pod vodou nebo za zelezne trosky potopenych lodi a tak se roztrhaly.
3. Podle vypraveni ocitych svedku byl delfin, vyhozeny bouri na breh znacne daleko od more, stazen kymsi v noci do more zpet a zaroven se na pisku objevily stopy nohou a jakoby dlouhych drapu. Je pravdepodobne, ze jakysi soucitny rybar odtahl delfina do more.
Vime, ze delfini v honbe za rybami prospivaji rybarum tim, ze zahaneji ryby k melcinam. Proto rybari casto pomahaji delfinum z nouze. Otisky drapu mohly zanechat i lidske prsty. Fantazie dodala otiskum vzhled drapu.
4. Kuzle mohl privezt na clunu nejaky sprymar a vpasovat je na lod.
Vedci vymysleli i jine nemene proste priciny vzniku stop, ktere po sobe zanechal dabel. A tak dosly vedecke kruhy k nazoru, ze zadna morska obluda by se nemohla dopustit tolika slozitych kousku.
Ani toto vysvetleni vsak neuspokojilo vsechny. I mezi ucenci se nasli pochybovaci. Jak by mohl i ten nejobratnejsi sprymar provadet takove veci, aniz ho nekdo videl? A hlavne vedci ve sve zprave pomlceli o tom, ze podle zjisteni provadel dabel sve kousky behem kratke doby na nejruznejsich mistech znacne od sebe vzdalenych. Bud umel neslychane rychle plavat, anebo mel jakesi zvlastni pomucky ci snad nakonec nebyl sam a mel pomocniky. Ale pak byly vsechny ty kousky jeste nepochopitelnejsi a zlovestnejsi. Kdyz Pedro Zurita vytrvale prechazel po kajute, znovu v mysli probiral tu zahadnou historii.Nevsiml si, jak se rozednilo a jak okenkem dopada ruzovy paprsek. Zhasl lampu a zacal se myt.
Zrovna kdyz si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekane vykriky, ktere sem dolehaly z paluby. Zurita nechal myti a rychle vybehl po schudcich nahoru. Nazi lovci s platenymi prevazy na bocich stali u zabradli, mavali rukama a zmatene pokrikovali. Pedro se podival dolu a videl, ze lodky zanechane pres noc ve vode nekdo odvazal. Nocni odliv je odnesl dosti daleko na volne more. Ranni priliv je ted zvolna hnal zpatky ke brehu. Vesla clunu pohazena na hladine plavala v zalivu.
Zurita prikazal lovcum, aby uklidili cluny. Nikdo se vsak neodvazil seskocit z paluby. Zurita opakoval svuj prikaz.
„Vlez si dablovi do drapu sam,“ odpovedel kdosi.
Zurita sahl na pouzdro revolveru. Hloucek lovcu se rozptylil a opet shlukl opodal stozaru. Hledeli na Zuritu nepratelsky. Srazka se zdala nevyhnutelna. Ale tu se do veci vlozil Baltazar. „Araukan se nezalekne niceho,“ rekl, „uz jednou me zralok vyplivl a dabel se taky udavi starymi kostmi.“ Sepjal ruce nad hlavou, seskocil se zabradli do vody a plaval k nejblizsi lodce. Lovci pristoupili k zabradli a ustrasene se divali za Baltazarem. Pres sve stari a pohmozdenou nohu plaval vyborne. Po nekolika tempech se octl u lodky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitr.
„Provaz je prerezan nozem,“ zavolal, „a pekne! Nuz byl ostry jako britva.“ Kdyz rybari videli, ze se Baltazarovi nestalo nic zleho, nasledovali jeho prikladu.
NA HRBETE DELFINA
Slunce sotva vyslo, ale uz nemilosrdne prazilo. Stribrite modre nebe bylo jako vymetene, more nehybne. Meduza kotvila ted dvacet kilometru jizneji od Buenos Aires. Na Baltazarovu radu zakotvili v nevelke zatoce u skalnateho pobrezi, ktere vycnivalo z vody dvema vybezky. Lodky se rozptylily po zalivu. Na kazde byli jako obvykle dva lovci, jeden se potapel a hledal a druhy ho vytahoval z vody.
Jeden clun priplul dosti blizko ke brehu. Potapec, privazany na konci provazu, se zachytil nohama o velky ulomek koraloveho utesu a rychle se spustil na dno. Voda byla velmi tepla a pruzracna, na dne bylo zretelne videt kazdy kamen. Bliz brehu se zvedaly ze dna koralove utesy, nehybne trcici kere podmorskych sadu. Mezi nimi klouzaly drobne leskle rybky s menavymi hrbitky.
Potapec se spustil ke dnu a sklonen zacal sbirat musle a klast je do sacku pripevneneho k remeni na boku. Jeho spolecnik, huronsky Indian, drzel v ruce druhy konec provazu a nachylen pres zabradli lodky, hledel do vody.
Najednou spatril, jak se potapec bleskurychle vztycil, zamaval rukama, chytil se provazu a skubl jim tak prudce, ze Hurona div nestrhl do vody. Clun se rozhoupal. Huron kvapne vytahl sveho spolecnika z vody a pomohl mu do clunu. Potapec s usty dokoran tezce oddychoval, oci mel vytrestene. Jeho bronzova tvar leknutim zesedla. „Zralok?“ Ale potapec se mlcky zhroutil na dno clunu.
Co ho na morskem dne tak vydesilo? Huron se nahnul pres okraj lodky a zahledel se do vody. Ano, delo se tam neco nekaleho. Male rybky se chvatne skryvaly v houstinach podmorskych lesu jako ptaci pred utokem jestraba.
Najednou Huron uvidel, ze za vystupkem podmorske skaly se objevilo neco jako sarlatovy kour. Pomalu se rozlezal na vsechny strany a barvil vodu na ruzovo. A tu se objevilo cosi tmaveho. Bylo to telo zraloka. Pomalu se obratilo a zmizelo za vybezkem skaly. Sarlatovy podmorsky kour mohla byt jedine krev prolita na dne oceanu. Co
