se tam prihodilo? Huron pohledl na sveho spolecnika, ten vsak lezel nehybne na zadech, dokoran otevrenymi usty lapal po vzduchu a tupe hledel do nebe. Indian se chopil vesel a spesne odvazel ochuraveleho kamarada na palubu Meduzy.
Konecne se potapec vzpamatoval, ale jako by ztratil dar reci, mecel, pohazoval hlavou a odfukoval, ohrnuje rty.
Lovci na skuneru obklopili potapece a netrpelive cekali na jeho vysvetleni.
„Mluv!“ zvolal nakonec mlady Indian a zatrasl potapecem. „Mluv, nechces-li, aby tva zbabela duse opustila telo.“
Potapec zavrtel hlavou a rekl ochraptelym hlasem:
„Videl jsem morskeho dabla.“
„Koho?“
„Tak mluv, mluv!“ kriceli lovci nedockave.
„Koukam. zralok. Plave rovnou na me. Veliky, cerny, tlamu dokoran, za chvili me spolkne.
Koukam. a tam plave jeste neco.“
„Druhy zralok?“
„Ne, dabel!“
„Jak vypada? Ma hlavu?“
„Hlavu? Zda se, ze ano. Oci ma jako sklenice.“
„Ma-li oci, musi mit i hlavu,“ s jistotou prohlasil mlady Indian. „Oci musi byt do neceho vsazeny. A ma pazoury?“
„Pazoury ma jako zaba. Dlouhe zelene prsty s drapy a blanami. Cely se leskne jako supinata ryba. Priplaval ke zralokovi, blyskl sparem — a zralokovi vychlistla z bricha krev.“
„A jake ma nohy?“ zeptal se jeden z lovcu.
„Nohy?“ rozpominal se potapec. „Nema je vubec. Ma obrovsky ocas. A na konci ocasu dva hady.“
„Koho ses vic lekl? Zraloka nebo obludy?“
„Obludy,“ odpovedel Indian bez vahani. „I kdyz mi zachranila zivot. Byl to on.“
„Ano, byl to on.“
„Morsky dabel,“ rekl Indian.
„Morsky buh, ktery pomaha lidem v nouzi,“ opravil ho stary Indian.
Tato novinka se rychle roznesla po clunech plujicich v zalivu. Lovci pospisili ke skuneru a zvedli lodky na palubu.
Vsichni obklopili potapece zachraneneho morskym dablem. Opakoval svuj pribeh a pridaval k nemu stale nove a nove podrobnosti. Vzpomnel si, ze obluda chrlila ze svych nozder rude plameny, ze mela zuby ostre a dlouhe nejmin jako prst. Strihala usima, na bocich mela zabry a vzadu ocas, kterym kormidlovala. Pedro Zurita, po pas svleceny, v kratkych bilych kalhotach a strevicich naboso, na hlave vysoky slameny klobouk se sirokym okrajem, soupaje strevici prechazel po palube a naslouchal rozhovorum. Cim vic se lovec daval unaset svym vypravenim, tim vetsi mel Pedro jistotu, ze si to Indian polekany blizkosti zraloka vsechno vymyslel.
Ostatne, mozna ze to neni pouha smyslenka. Nekdo prece rozparal zralokovi bricho a voda v zalivu zruzovela. Indian lze, ale je v tom i kousicek pravdy. K certu, to je ale podivna historie! Vtom prerusil Zuritovy uvahy zvuk rohu, ktery se znenadani ozval za skalou. Tento zvuk ohromil posadku Meduzy jako uder hromu. Hovor razem ustal, tvare pobledly. Lovci s povercivou hruzou pokukovali po skale, odkud se ozvalo zatroubeni. Pobliz skaly se hemzilo na hladine oceanu stado delfinu. Jeden z nich se odloucil od stada, hlucne zafrkal, jako by odpovidal na troubeni, rychle odplul ke skale a skryl se za utesy. Uplynula nova chvilka napjateho ocekavani. Nahle lovci videli, ze za skalou vyplul delfin. Na hrbete mu sedel jako na koni podivny tvor, zrejme dabel, o kterem prve vypraveli potapeci. Obluda mela lidske telo, a v obliceji se ji v zari zapadajiciho slunce leskly oci obrovske jako starodavne „cibule“ pripominajici automobilove svitilny. Dablova plet svitila neznym, modrave stribrnym svitem a jeho ruce, tmavozelene, s dlouhymi prsty spojenymi blanami, se podobaly zabim noham. Nohy mel po kolena ve vode. Zda vybihaly do ocasu ci to byly obycejne lidske nohy, zustavalo tajemstvim. Podivny tvor drzel v ruce dlouhou zavinutou lasturu. Znovu na ni zatroubil, zasmal se veselym lidskym smichem a nahle zvolal cistou spanelstinou: „Hola, Leadingu, kupredu!“ Poklepal zabi rukou delfinovi po trpytnem hrbetu a stiskl mu koleny boky. A delfin bystre vyrazil jako dobry kun. Lovci bezdecne vykrikli.
Podivny jezdec se obratil. Kdyz uvidel lidi, sklouzl z delfina a skryl se za nim. Za delfinovym hrbetem se objevila zelena ruka, ktera zvire placla do hrbetu. Delfin se poslusne pohrouzil i s obludou pod vodu.
Zvlastni dvojice opsala pod vodou pulkruh a skryla se za podmorskou skalou. Cely ten neobvykly odjezd netrval dele nez minutu, ale divaci se dlouho nemohli vzpamatovat z uzasu. Lovci kriceli, pobihali po palube, chytali se za hlavy. Indiani padli na kolena a prosili boha more o slitovani. Mlady Mexican vylezl strachy na stozar a kricel. Cernosi se skutaleli do podpalubi a stulili se v koute.
Na lov uz nebylo ani pomysleni. Pedro a Baltazar jen s namahou obnovili poradek. Meduza zvedla kotvy a zamirila na sever.
ZURITUV NEZDAR
Kapitan Meduzy sestoupil do podpalubi do sve kajuty, aby si promyslel, co se prihodilo. Je to k zblazneni, rekl si Zurita, vylevaje si na hlavu dzban teple vody. Morska obluda mluvi nejcistsi kastilstinou! Co to ma znamenat? Nejakou certovinu? Silenstvi? Ale to nemuze najednou zachvatit cele muzstvo. Ba ani dva ruzni lide nemohou mit stejny sen. Ale my jsme videli morskeho certa vsichni. To je nesporne. Tedy prece existuje, i kdyz je to sebeneuveritelnejsi. Znovu si polil hlavu vodou a vyhledl okenkem, aby se osvezil. Tak ci onak, pokracoval v uvahach ponekud uklidnen, obluda ma lidsky rozum a umi si rozumne pocinat. Zrejme se ji dari stejne dobre ve vode jako na sousi. A umi spanelsky, je tedy mozno se s ni dohovorit. Coz ji takhle. polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jedina takova zaba schopna zit ve vode muze nahradit cely oddil lovcu. A potom, ta vyhoda! Kazdemu lovci perel musis chtej nechtej dat ctvrtinu ulovku. A tahle zaba by to delala zadarmo. Tim zpusobem by se daly v nejkratsi lhute nashromazdit statisice, miliony peset! Zurita se zasnil. Az dosud se snazil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi jeste nikdo nevydaval. Persky zaliv, zapadni breh Ceylonu, Rude more, australske vody — vsechna tato loviste perel jsou velmi daleko a lide tam po nich patraji jiz davno. Vydat se do Mexickeho ci Kalifornskeho zalivu, k ostrovum sv. Tomase nebo Margarity? K venezuelskym brehum, kde se vyskytuji nejlepsi americke perly, Zurita plout nemohl. Jeho skuner byl prilis chatrny a take mel malo lovcu, zkratka takovy podnik by vyzadoval solidni zakladnu. A Zurita mel malo penez. Proto se drzel argentinskych brehu. Ale ted? Ted mohl zbohatnout behem roku, jen kdyby se mu podarilo polapit morskeho dabla.
Bude nejbohatsim clovekem v Argentine, mozna dokonce i v Americe. Penize mu daji moc. Jmeno Pedra Zurity poleti od ust k ustum. Musi vsak byt velmi opatrny. Hlavne mlcet. Zurita vysel na palubu, svolal celou posadku i s kucharem a rekl:
„Vite, jaky osud postihl ty, kteri rozsirovali povidacky o morskem dablu? Byli zatceni a sedi za mrizemi. Musim vas upozornit, ze totez ceka kazdeho z vas, kdo by se jedinym sluvkem podrekl, ze spatril morskeho dabla. Shnijete v zalari. Rozumite? Proto, je-li vam zivot drahy, nikomu o dablovi ani slovo.“
Stejne by jim nikdo neveril, vypada to vsechno spis jako bachorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedine jeho zasvetil do sveho planu. Baltazar sefa pozorne vyslechl a po kraticke uvaze odpovedel:
„Ano, spravne. Morsky dabel ma cenu sta a sta lovcu. Bylo by dobre pouzit dabla k lovu. Ale jak ho polapit?“
„Do site,“ odpovedel Zurita.
„Rozreze si sit, zrovna jako rozparal zralokovi bricho.“ „Muzeme si dat zhotovit ocelovou sit.“
„Ale kdo na neho pujde? Vyslovis-li pred nasimi potapeci slovo dabel, podlomi se jim kolena. Nesli by ani za pytel zlata.“ „A coz ty, Baltazare?“ Indian pokrcil rameny:
„Morskeho dabla jsem jeste nikdy nelovil. Tezko se da, myslim, vycihat, ale zabit ho, jestli je ovsem z masa a krve, neda moc prace. Jenze vy ho potrebujete ziveho.“
„Nebojis se ho, Baltazare? Co si vubec myslis o morskem dablovi?“
„Co si myslim o jaguaru, ktery lita nad morem, o zraloku, co leze po stromech? Nezname zvire nam vzdycky
