nedelaji,“ vykladal. „To jsou stare araukanske noze, jakymi kdysi mi pradedeckove parali bricha bilym — vasim pradedeckum.“ Zuritovi se nezamlouvalo to historicke pouceni, ale noze pochvalil. „Jsi proziravy, Baltazare.“
Nazitri na usvitu, pres silne vlnobiti, vklouzli Zurita s Baltazarem do potapecskych obleku a spustili se na morske dno. S nemalou namahou rozmotali site prehrazujici vchod do podmorske jeskyne a vlezli do uzkeho pruchodu. Obklopila je husta tma. Potapeci se naprimili, vytahli noze a rozsvitili svitilny. Drobne rybky polekane svetlem uhnuly stranou, ale po chvili pripluly k svetlu a hemzily se v jeho modravych paprscich jako roj musek. Zurita je odehnal rukou; oslnovaly ho trpytem svych supin. Byla to dost velka jeskyne, prinejmensim ctyri metry vysoka a pet sest metru siroka. Potapeci probadali vsechny kouty. Byla prazdna a neobyvana. Pouze hejna drobnych ryb se tu zrejme skryvala pred vlnobitim a pred dravci.
Zurita a Baltazar opatrne postupovali kupredu. Jeskyne se postupne zuzovala. Nahle se Zurita prekvapene zastavil. Svitilna ozarila silnou mriz, ktera jim branila v dalsi ceste. Zurita neveril ocim. Stiskl tyce a cloumal s nimi ve snaze odstranit zeleznou prekazku. Ale mriz se nepoddavala. Zurita si na ni zblizka posvitil a zjistil, ze je pevne zasazena do otesanych sten jeskyne a ma zavesy i vnitrni zamek. Stali pred novou zahadou. Morsky dabel je tedy nejen rozumna, ale i vyjimecne nadana bytost. Umel si ochocit delfina, vyzna se i v obrabeni kovu. Nakonec dokazal vybudovat na morskem dne zelezne prehrady, ktere chrani jeho obydli. Ale to je prece neuveritelne! Nemohl prece kovat zelezo pod vodou. To znamena, ze nezije ve vode nebo ze prinejmensim vychazi na dlouhou dobu z vody na pevninu.
Zuritovi busilo ve spancich, jako by mel v potapecske helme nedostatek kysliku, prestoze stravil pod vodou teprve nekolik minut.
Dal znameni Baltazarovi a vysli z podmorske jeskyne; nemeli tu uz nic na praci, vynorili se tedy na hladinu.
Araukani, kteri je netrpelive ocekavali, meli velikou radost, kdyz uvideli potapece zive a zdrave.
Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se: „Co tomu rikas, Baltazare?“ Araukan pokrcil rameny:
„Rekl bych, ze si tu posedime hezky dlouho. Dabel se asi zivi rybami a tech je tam dole dost. Hladem ho z jeskyne nevylakame. Nakonec abychom vylomili mriz dynamitem.“ „A nemyslis, Baltazare, ze jeskyne muze mit dva vychody, jeden ze zalivu a druhy z pevniny?“
„Tohle me nenapadlo.“
„A melo te to napadnout. Jak to, ze jsme se uz davno nerozhodli propatrat okoli?“ Jali se patrat po pobrezi.
Jednou Zurita narazil na vysokou zed z bileho kamene, ktera ohrazovala veliky pozemek aspon desetihektarovy. Zurita zed obesel. Nasel pouze jednu branu, zhotovenou ze silnych platu zeleza. V brane byla mala zelezna dvirka a v nich z vnitrni strany uzavrena spehyrka.
To je hotova veznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivna vec. Farmari nestaveji takove silne a vysoke zdi. Ve zdi neni ani skvira, ani skulinka, kterou by se clovek podival dovnitr. Kolem byla divoka pustina, hole skaly tu a tam porostly pichlavym krovim a kaktusy. Dole byl zaliv.
Zurita bloumal nekolik dni kolem zdi a vytrvale hlidal zeleznou branu. Ale ta se neotvirala, nikoho nevypoustela ven a nikoho nevpoustela dovnitr. Za ni bylo uplne ticho. Kdyz se Zurita vratil na palubu Meduzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho: „Vis, kdo bydli v pevnosti nad zalivem?“
„Vim, ptal jsem se uz na to Indianu, kteri pracuji na farmach. Bydli tam Salvator.“
„Kdo je to, ten Salvator?“
„Buh,“ odpovedel Baltazar.
Zurita udivene povytahl sve huste cerne oboci.
„Zertujes, Baltazare?“
Indian se nepatrne pousmal.
„Povidam, co jsem slysel. Mnozi Indiani nazyvaji Salvatora bohem, spasitelem.“ „Pred cim je spasil?“
„Pred smrti. Rikaji, ze je vsemohouci. Salvator umi delat zazraky. Ma ve svych rukou zivot a smrt. Chromym udela nove, zive nohy, slepym da oci bystre jako sokoli a dokonce krisi mrtve.“
„Zatracene!“ brucel Zurita, potahuje si hebke vousy. „V zalivu je morsky dabel, nad zalivem buh. Nemyslis, Baltazare, ze si dabel a buh muzou navzajem pomahat?“
„Myslim, ze bychom meli co nejdriv opustit tato mista, aby se nam mozek ze vsech tech zazraku nesrazil jako syrovatka.“
„Videl jsi nejake lidi, ktere Salvator uzdravil?“
„Ano, videl, Ukazovali mi cloveka se zlomenou nohou. Pobyl nejakou dobu u Salvatora a ted beha jako mustang. Pak jsem videl Indiana, ktereho Salvator vzkrisil. Cela vesnice vypravi, ze kdyz ho nesli k Salvatorovi, byl studeny jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhrezly. A od Salvatora se vratil zivy a vesely. Po smrti se ozenil. Vzal si hezke devce. A jeste jsem videl indianske deti.“ „Salvator tedy prijima cizi lidi?“
„Jenom Indiany. A oni k nemu prichazeji odevsad: z Ohnove zeme, z Amazonky, z pouste Atacamy i z Asuncionu.“
Kdyz se Zurita dovedel od Baltazara tyto podrobnosti, rozhodl se, ze zajede do Buenos Aires. Tam si zjistil, ze Salvator leci Indiany a oni ho pokladaji za divotvorce. Lekari mu rekli, ze Salvator je nadany, ba genialni chirurg a veliky podivin jako mnozi vynikajici lide. Salvatorovo jmeno bylo dobre znamo ve vedeckych kruzich Stareho a Noveho sveta. V Americe se proslavil svymi odvaznymi chirurgickymi operacemi. Kdyz byl stav nemocnych pokladan za beznadejny a lekari je odmitli operovat, volali Salvatora. Neodrekl nikdy. Jeho odvaha a vynalezavost neznaly mezi. Za prvni svetove valky byl na francouzske fronte, kde se prevazne zabyval lebecnimi operacemi. Tisice lidi mu dekuje za svou zachranu. Po uzavreni miru odjel do sve vlasti, do Argentiny. Lekarska praxe a uspesne pozemkove spekulace vynesly Salvatorovi obrovske jmeni. Koupil veliky pozemek nedaleko Buenos Aires, obehnal ho obrovskou zdi, snad z jakehosi podivinstvi, a kdyz se tam usadil, prestal vubec provozovat lekarskou praxi. Venoval se vylucne vedecke praci a sve laboratori. A ted leci a prijima Indiany, kteri ho nazyvaji bohem, jenz sestoupil na zemi.
Zurita se dovedel jeste jednu podrobnost tykajici se Salvatorova zivota. Tam, kde se ted prostiraji rozsahle Salvatorovy pozemky, stal za valky maly dum obklopeny sadem a take obehnany kamennou zdi. Po tu dobu, co byl Salvator na fronte, hlidal dum cernoch a nekolik obrovskych psu. Tito neuplatni strazci nepustili dovnitr jedineho cloveka.
V posledni dobe se Salvator obklopil jeste vetsi tajemnosti. Neprijima uz doma ani byvale kamarady.
Kdyz se to Zurita dovedel, usoudil:
„Jestlize je Salvator lekar, nema pravo odmitnout nemocneho. Proc bych nemohl onemocnet? Proniknu k Salvatorovi jako nemocny a pak se uvidi.“
Vydal se k zeleznym vratum, ktera strezila Salvatorovo panstvi, a zacal klepat. Klepal dlouho a vytrvale, ale nikdo mu nesel otevrit. Rozzureny Zurita zvedl kamen a zacal jim mlatit do dveri; zpusobil takovy hluk, ktery by vzbudil i mrtve.
V dalce za zdi se rozstekali psi a konecne se spehyrka v brane pootevrela. „Co chcete?“ zeptal se kdosi lamanou spanelstinou.
„Jsem nemocny, rychle otevrete,“ odpovedel Zurita.
„Takhle neklepa nemocny,“ namitl klidne tyz hlas a ve spehyrce se objevilo cisi oko. „Doktor neprijima.“
„Nesmi odeprit pomoc nemocnemu,“ rozhorloval se Zurita.
Spehyrka se zavrela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale stekali dal.
Kdyz Zurita vycerpal vsechny zasoby nadavek, vratil se na skuner.
Ma si na Salvatora stezovat v Buenos Aires? Nebude to k nicemu. Zurita se trasl hnevem.
Jeho hebkym cernym vousum hrozilo vazne nebezpeci, nebot je v rozcileni neustale potahoval dolu, az visely schliple jako rucicka barometru, ktera ukazuje nizky tlak.
Posleze se uklidnil a zacal uvazovat, co by mel podniknout dal.
Cim dele premyslel, tim uporneji nakrucoval skoricove opalenymi prsty rozcuchany vous zase vzhuru. Barometr stoupal.
Nakonec vysel na palubu a k vseobecnemu prekvapeni dal rozkaz zvednout kotvy. Meduza vyplula do Buenos Aires.
„To je dobre,“ rekl Baltazar. „Uz jsme tu promarnili moc casu. Aby cert vzal toho dabla i s bohem!“
