nahani vic strachu. Ale ja mam takove lovy rad.“
„Bohate se ti odmenim.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dal pred nim rozvijel svuj plan. „Cim min lidi do toho bude zasveceno, tim lip. Promluvis se vsemi Araukany. Jsou statecni a duvtipni. Vyberes nanejvys pet lidi. Nepujdou-li nasi, poohledni se jinde. Dabel se zdrzuje u brehu. Predevsim musime vypatrat, kde ma svuj pelech. Pak uz ho snadno lapime do siti.“ Zurita a Baltazar se chute pustili do prace. Zurita dal zhotovit dratenou lecku, ktera pripominala velkou kad s odklopenym dnem. Uvnitr natahl konopne site, aby se do nich dabel zapletl jako do pavuciny. Lovcum zaplatili a propustili je. Z posadky Meduzy se Baltazarovi podarilo premluvit jen dva Araukany, aby se zucastnili lovu na dabla. Dalsi tri najal v Buenos Aires.
Rozhodli se, ze po dablovi zacnou patrat v zalivu, kde ho posadka Meduzy poprve spatrila. Aby ho nevyplasili, zakotvili skuner nekolik kilometru od nevelke zatoky. Zurita se svymi spolecniky se hodne zabyvali rybolovem, jako by sem prisli jen proto. Pritom vsak se stridave ve trojicich skryvali za pobreznimi skalami a bystre patrali, co se deje na hladine zalivu. Uz mijel druhy tyden, ale po dablovi nebylo ani stopy.
Baltazar navazal znamost s obyvateli pobrezi, indianskymi farmari, prodaval jim ryby za babku, rozpravel s nimi o vselijakych vecech a nenapadne zavadel rec na morskeho dabla. Stary Indian se pritom dovedel, ze si vybrali pro lov spravne misto; mnozi Indiani, kteri zili blizko zalivu, slychali zvuk rohu a vidali stopy nohou v pisku. Tvrdili, ze dabel ma lidskou patu, ale prsty znacne protahle. Obcas zpozorovali dulek vytlaceny zady: dabel lehaval na brehu.
Pobreznim obyvatelum nedelal dabel nic zleho a oni si prestali vsimat jeho stop, kterymi na sebe obcas upozornoval. Avsak nikdo z nich ho dosud nespatril.
Dva tydny kotvila Meduza v zalivu, zdanlive kvuli rybolovu. Dva tydny Zurita a Baltazar s najatymi Indiany vytrvale pozorovali morskou hladinu, ale morsky dabel se neukazoval. Zurita se zacal znepokojovat. Byl nedockavy a lakomy. Kazdy den ho stoji penize a ten dabel na sebe dava cekat. Pedra se zacaly zmocnovat pochybnosti. Jestlize je dabel nadprirozena bytost, zadnymi sitemi ho nepolapi. A k tomu je nebezpecne zapletat se s takovym netvorem. Zurita byl povercivy. Pozvat pro vsechny pripady na Meduzu kneze s krizem, chlebem a vinem? Zase nove vydani. Ale treba morsky dabel vubec neni dabel, nybrz nejaky sprymar, dobry plavec, ktery si hraje na dabla, aby strasil lidi? Nebo delfin? Ale ten by se dal jako zvire ochocit a vychovat. Nemel by snad cele te veci nechat?
Zurita vyhlasil odmenu tomu, kdo prvni spatri dabla, a rozhodl se, ze pocka jeste nekolik dni. Koncem tretiho tydne zacal k jeho radosti projevovat dabel znamky zivota. Po celodennim rybolovu zanechal Baltazar u brehu lodku plnou ryb. Brzy rano si meli pro ryby prijit kupci. Baltazar odesel na farmu navstivit znameho Indiana, a kdyz se vratil na breh, byla lodka prazdna. Hned usoudil, ze je to dilo dablovo. „Snad nesezral tolik ryb?“ divil se Baltazar.
Teze noci slysel jeden z Indianu, ktery mel hlidku, zvuk rohu jizne od zalivu. A po dvou dnech brzy rano mlady Araukan hlasil, ze konecne prisel dablovi na stopu. Priplul na delfinovi. Tentokrat mu nesedel na hrbete, ale plul vedle neho a drzel se rukou za siroky kozeny obojek. V zalivu dabel sundal delfinovi obojek, poplacal ho po hrbete a skryl se v hloubi zatoky, pri upati strme skaly. Delfin vyplul na hladinu a zmizel. Kdyz Zurita Araukana vyslechl, podekoval mu, slibil mu odmenu a rekl:
„Dnes ve dne dabel sotva opusti svuj utulek. Musime proto propatrat dno zatoky. Kdo to provede?“
Ale nikomu se nechtelo spustit se na morske dno a vystavit se moznemu setkani tvari v tvar s neznamou obludou.
Baltazar vystoupil kupredu. „Tak tedy ja!“ rekl strucne.
Meduza stale jeste kotvila v zalivu. Vsichni krome hlidky vystoupili na breh a vydali se ke strme skale u zatoky.
Baltazar se opasal provazem, aby ho mohli vytahnout, kdyby byl snad ranen, vzal nuz, stiskl mezi nohy kamen a spustil se ke dnu.
Araukani netrpelive cekali na jeho navrat a uprene pozorovali skvrnu, ktera se kmitala v namodrale vode zatoky stisnene skalami. Uplynulo ctyricet vterin, padesat, minuta a Baltazar se nevracel. Konecne skubl provazem. Vytahli ho na hladinu. Kdyz se nadychal vzduchu, rekl:
„Je tam podzemni jeskyne, do ktere vede uzky vchod a v ni je tma jako v brise zraloka. Morsky dabel se nemohl ukryt nikde jinde nez v te jeskyni. Kolem ni je hladka stena.“
„Vyborne!“ zvolal Zurita. „Tim lip, ze je tam tma! Rozlozime nase site a rybka v nich uvazne.“
Brzy po zapadu slunce spustili Indiani do vody dratene site na silnych lanech primo pred vchod do jeskyne. Konce lan upevnili na brehu. Baltazar k nim privazal zvonecky, ktere se rozcinkaji pri nejmensim dotyku site.
Zurita, Baltazar a pet Araukanu usedlo na brehu a mlcky cekali. Na clunu nezustal nikdo. Tma rychle houstla. Vysel mesic a jeho svetlo se odrazelo na hladine oceanu. Bylo ticho. Vsech se zmocnilo vzruseni. Mozna ze za okamzik spatri onu zvlastni bytost, ktera desi rybare a lovce perel.
Noc plynula pomalu. Lovci zacinali drimat.
Najednou se zvonky rozeznely. Lide vyskocili, vrhli se k provazum a zacali vytahovat sit. Byla tezka. Provazy se chvely. Kdosi se v ni zmital.
A tu se sit objevila na hladine a v bledem mesicnim svetle se v ni zmitalo telo zpola lidske, zpola zvireci. V mesicnim svetle zarily obrovske oci a stribrne supiny. Dabel vynalozil neuveritelne usili, aby vyprostil ruku, jez se mu zapletala do site. Konecne se mu to podarilo. Vytahl nuz, ktery mel zaveseny u pasu na tenkem reminku, a zacal rozrezavat sit. „To se ti nepodari, hlupaku,“ rekl tise Baltazar v loveckem zapalu.
Ale k jeho uzasu nuz dratenou prekazku zdolal. Dabel obratnymi pohyby rozsiril otvor a lovci se chvatne snazili vytahnout sit na breh. „Tahnete! Rychle!“ kricel Baltazar.
Ale ve chvili, kdy uz se zdalo, ze maji korist na dosah ruky, protahl se dabel prorezanym otvorem. Padl do vody, zviril vodotrysk trpytnych krupeji a zmizel v hlubine. Lovci zoufale pustili sit.
„Skvely nuz! Reze i drat!“ nadsene rekl Baltazar. „Ti podmorsti kovari jsou lepsi nez nasi.“ Zurita sklopil hlavu a dival se do vody s takovym vyrazem, jako by v ni utonulo cele jeho jmeni.
„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spis zajdes ve sve podmorske jeskyni, nez ja bych ustoupil. Nebudu litovat penez, i potapece si zjednam, cely zaliv pokryju sitemi a pastmi, ale ty mi neujdes!“ Byl smely, vytrvaly a umineny. V zilach Pedra Zurity neproudila marne krev spanelskych dobyvatelu. A mel take proc bojovat.
Morsky dabel nebyl tedy nadprirozenou vsemohouci bytosti. Zrejme byl z masa a kosti, jak rekl Baltazar. Je tedy mozno ho polapit, pripoutat na retez, a donutit, aby pro Zuritu dobyval bohatstvi z morskeho dna. Baltazar se morskeho dabla zmocni, i kdyby ho chranil sam buh more Neptun se svym trojzubcem.
DOKTOR SALVATOR
Zurita splnil svou hrozbu. Natahl na dne zalivu spoustu dratenych zatarasu, napjal vsemi smery site, nalicil pasti. Ale dosud byly jeho obeti jen ryby, morsky dabel jako by se do zeme propadl. Uz se neukazal a nedaval o sobe nijak vedet. Nadarmo se kazdy den objevoval v zalivu ochoceny delfin, potapel se a frkal, jako by zval sveho pritele na projizdku. Po priteli vsak nebylo ani stopy, a tak delfin jeste naposledy zlostne zafrkal a odplul na sire more. Pocasi se zhorsilo. Vychodni vitr rozvlnil hladinu oceanu; voda v zalivu se zkalila piskem, ktery se zvedal ze dna. Zpenene hrebeny vln skryvaly dno. Nedalo se rozeznat, co se deje pod vodou.
Zurita vydrzel cele hodiny stat na brehu a divat se na vysoke hrebeny vln. Valily se jedna za druhou, ritily se v hucicich vodopadech a spodni vrstvy vody se sycive rozlevaly po vlhkem pisku, vyhazujice Zuritovi k noham oblazky a skeble.
Ne, takhle to dal nejde, uvazoval Zurita. Musime vymyslet neco jineho. Dabel je na dne a ani ho nenapadne, aby vylezl ze sveho doupete. Chceme-li ho chytit, musime jit za nim, sestoupit na dno. Tak je to! A rekl Baltazarovi, ktery zrovna vyrabel novou, slozitou past:
„Rozjed se hned do Buenos Aires a privez dva potapecske skafandry s kyslikovymi pristroji.
Obycejny skafandr s hadici na vhaneni vzduchu se nam nehodi. Dabel by nam ji mohl preriznout a mozna ze budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomen vzit elektricke svitilny.“
„Vy chcete navstivit dabla?“ ptal se Baltazar.
„Pujdeme tam spolu, stary.“
Baltazar kyvl a vydal se na cestu.
Privezl nejen skafandry a svitilny, ale i dva dlouhe, dumyslne zakrivene bronzove noze. „Takove uz se dnes
