NEMOCNA VNUCKA
Slunce nemilosrdne prazilo. Zaprasenou cestou podel zirnych psenicnych, kukuricnych a ovesnych poli kracel stary, udreny Indian. Saty mel potrhane. Na rukou nesl nemocne dite zakryte pred slunecnimi paprsky vetchou prikryvkou. Decko melo privrene oci. Na krku melo obrovsky otok. Chvilemi, kdyz starec chybne slapl, chraptive stenalo a zvedalo vicka. Starec se zastavoval a starostlive foukal decku do tvare, aby je osvezil. „Jen abych te tam donesl zivou,“ septal a pridal do kroku.
Kdyz dosel k zeleznym vratum, prendal dite na levou ruku a pravou ctyrikrat zabouchal na dvere.
Spehyrka v brane se pootevrela, v otvoru se kmitlo cisi oko, zavory zaskripaly a dvere se otevrely.
Indian nesmele prekrocil prah. Pred nim stal stary cernoch v bilem rouchu s uplne bilymi kudrnatymi vlasy.
„Jdu k doktorovi, dite stune,“ rekl Indian.
Cernoch mlcky prikyvl, zavrel dvere a dal Indianovi znameni, aby ho nasledoval. Indian se rozhlizel. Byli na nevelkem nadvori vydlazdenem sirokymi kvadry. Dvur byl z jedne strany obehnan vysokou vnejsi hradbou, z druhe nizsi zdi, ktera ho ohrazovala od vnitrni casti usedlosti. Ani travicka, ani kousek zelene, pravy vezensky dvur. V rohu, u vnejsich vrat, stal bily dum s velikymi, sirokymi okny. Pred domem se na zemi utaborili Indiani, muzi i zeny. Mnozi meli s sebou deti.
Temer vsechny deti vypadaly naprosto zdrave. Nektere si hraly s muslemi na „suda nebo licha“, jine se tise praly; stary cernoch s bilymi vlasy prisne dohlizel, aby nehlucely.
Stary Indian pokorne usedl na zemi ve stinu domu a zacal foukat do nehybne, promodrale tvare ditete. Vedle neho sedela stara Indianka s oteklou nohou.Podivala se na dite spocivajici starci na kolenou a zeptala se: „Dcera?“
„Vnucka,“ odpovedel Indian. Starena zakyvala hlavou a rekla:
„Duch bazin vstoupil do tve vnucky. Ale on je silnejsi nez zli duchove. On vyzene ducha bazin a tva vnucka se uzdravi.“ Indian souhlasne prikyvl.
Cernoch v bilem rouchu obesel nemocne, podival se na starcovo dite a ukazal na vchod do domu.
Indian vkrocil do velke mistnosti s podlahou z kamennych desek. Uprostred mistnosti stal uzky dlouhy stul pokryty bilym prosteradlem. Otevrely se druhe dvere s vyplnemi z matneho skla a do mistnosti vesel doktor Salvator v bilem plasti, vysoky, ramenaty, snedy. Krome cernych ras a oboci nemel Salvator na hlave ani vlasku. Zrejme se ustavicne holil, nebot mel kuzi na lebce stejne snedou jako tvar. Dosti veliky nos s hrbolkem, ponekud vycnela ostra brada a pevne sevrene rty dodavaly tvari hruby, ba dravy vyraz. Pohled hnedych oci byl chladny. Indianovi se pri nem udelalo nevolno.
Starec se hluboce uklonil a podal lekari dite. Salvator rychlym, jistym a zaroven opatrnym pohybem prevzal dite, rozbalil hadry, do kterych bylo zavinuto, a obratne je hodil do kose v koute pokoje. Indian se belhal ke kosi v umyslu vzit odtamtud hadry, ale Salvator ho prisne zarazil:
„Stuj, nedotykej se toho!“
Potom polozil devcatko na stul a sklonil se nad nim. Byl ted k Indianovi obracen profilem. A starci se najednou zdalo, ze nevidi doktora, ale jestraba, ktery se sklani nad malym ptackem. Salvator prohmataval otok na krcku ditete. Indiana prekvapily i jeho prsty. Byly dlouhe, neobycejne pohyblive. Jako by se mohly ohybat v kloubech nejen dolu, nybrz i stranou, ba i vzhuru. Indian, jenz mel pro strach udelano, premahal bazen, kterou v nem vzbuzoval ten zahadny clovek.
„Vyborne. Skvele,“ povidal Salvator, jako by mel z otoku radost, a vytrvale ho prohmataval.
Kdyz skoncil prohlidku, obratil tvar k Indianovi a rekl:
„Ted je novoluni. Prijd za mesic v pristim novoluni a dostanes decko zdrave.“
Odnesl dite za sklenene dvere, kde byla koupelna, operacni sin a nemocnicni saly.
A cernoch uz privadel do prijimaci mistnosti novou pacientku, starenu s bolavou nohou.
Indian se nizko poklonil ke sklenenym dverim, ktere se zavrely za Salvatorem, a vysel.
Presne za osmadvacet dni se sklenene dvere opet otevrely.
Ve dverich stalo devcatko v novych sateckach, zdrave, cervene. Ustrasene hledelo na dedecka. Indian rychle pristoupil k diteti, vzal je do naruce, zlibal, prohlizel mu krcek. Po otoku nebylo ani pamatky. Jen maly zarudly prouzek svedcil o operaci. Divenka dedecka odstrkovala a dokonce vykrikla, kdyz ji pri libani popichal davno neholenou bradou. Hned za ditetem vkrocil Salvator. Ted se doktor uz usmival, pohladil holcicku po vlasech a rekl:
„Tak si vezmi sve devcatko. Prinesl jsi ji jeste vcas. Za nekolik hodin bych ji ani ja nebyl dokazal vratit zivot.“
Tvar stareho Indiana se pokryla vraskami, rty se mu zachvely a z oci vytryskly slzy. Znovu zvedl decko, pritiskl je k prsum, klesl pred Salvatorem na kolena a hlasem preryvanym placem pravil:
„Zachranil jste me vnucce zivot. Co vam muze nabidnout chudy Indian krome sveho zivota?“ „K cemu by mi byl tvuj zivot,“ podivil se Salvator.
„Jsem stary, ale mam jeste dost sily,“ pokracoval Indian nezvedaje se z podlahy. „Odnesu vnucku k jeji matce, me dceri, a vratim se k vam. Chci vam dat cely zbytek sveho zivota za dobro, ktere jste mi prokazal. Budu vam slouzit jako pes. Prosim, prijmete me sluzby.“ Salvator se zamyslil.
Velmi nerad a opatrne prijimal lidi do sluzeb. Ackoli prace by se nasla. Ano, prace bylo dost. Jim nestaci na cely sad. A tento Indian se zda byt spolehlivy, trebaze doktor by dal prednost cernochovi.
„Nabizis mi svuj zivot a prosis jako o milost, abych prijal tvuj dar. Dobra. Budiz. Kdy muzes prijit?“
„Vratim se driv, nez skonci prvni ctvrt mesice,“ rekl Indian libaje lem Salvatorova plaste.
„Jak se jmenujes?“
„Ja?. Kristo. Christofor.“
„Jdi, Kristo. Budu te ocekavat.“
„Pojd, dite!“ obratil se Kristo k devcatku a znovu je zvedl do naruce. Devcatko zaplakalo. Kristo spesne odchazel.
CAROVNY SAD
Kdyz se Kristo za tyden vratil, zadival se mu doktor Salvator uprene do oci a rekl: „Vyslechni me pozorne, Kristo. Prijimam te do svych sluzeb. Budes dostavat stravu a pekny plat.“
Kristo odmitave zamaval rukama:
„Nic nechci, jen abych vam mohl slouzit.“
„Mlc a poslouchej,“ pokracoval Salvator. „Budes mit vsechno. Ale zadam od tebe jedno: musis mlcet o vsem, co tu uvidis.“
„Radeji si vyriznu jazyk a hodim ho psum, nez abych rekl jedine slovo.“
„Dej pozor, aby se ti to nestalo,“ varoval ho Salvator. Zavolal na cernocha v bilem rouchu a prikazal mu: „Zaved ho do sadu a sver ho Jimovi.“
Cernoch se mlcky uklonil, vyvedl Indiana z bileho domu, provedl ho nadvorim, ktere jiz Kristo znal, a zaklepal na zeleznou branku ve druhe zdi.
Za zdi se ozval stekot psu, branka vrzla a pomalu se otevrela, cernoch postrcil Krista do sadu, cosi vykrikl hrdelnim hlasem na jineho cernocha a odesel.
Kristo se polekane pritiskl ke zdi: se stekotem podobnym revu hnala se k nemu neznama zvirata zlutocervene barvy s tmavymi skvrnami. Kdyby se s nimi sesel Kristo v pampach, okamzite by v nich poznal jaguary. Ale zvirata, ktera se k nemu hnala, stekala jako psi. V tu chvili bylo Kristovi jedno, jaka zvirata se k nemu zenou. Vrhl se k nejblizsimu stromu a s necekanou rychlosti se vysplhal do vetvi. Cernoch zasycel na psy jako rozzurena kobra. Ti se razem uklidnili. Prestali stekat, ulehli na zem, polozili hlavy na natazene pracky a ukosem ho pozorovali.
Cernoch opet zasycel, obraceje se tentokrat na Krista, ktery sedel na strome, a zamaval rukama; naznacoval mu, aby slezl.
„Proc sycis jako had,“ rekl Kristo, neopousteje svuj utulek. „Spolkl jsi jazyk?“ Cernoch jen zlostne