Rod sebou trhl, zatrasl hlavou a zjistil, ze kocar uz je nejakou dobu z dohledu.
Podival se na temeno Fessovy hlavy: „Co se deje, Fessi?“
„Zajimalo mne, jestli jsi neusnul.“ Cerna hlava se obratila na Roda a velke oci se na nej laskave usmaly.
„Ne.“ Rod se otocil a znovu se podival k rohu, za kterym zmizel kocar.
„Uz zase Sen, Rode?“ Fess vlozil do sveho hlasu maximum shovivavosti.
Rod se zamracil. „Myslel jsem, ze roboti nemaji emoce.“
„Ne. Ale mame instinktivni nechut k nedostatku kvality, coz casto pusobi velice podobne.“
Rod se prinutil k horkemu usmevu. „A, samozrejme, oceneni pro kvalitu se poji s ironii, nebot to vychazi ze zakladu logiky. A ironie s sebou prinasi — “
„- smysl pro humor, ano. A musis pripustit, Rode, ze je neco instinktivne humorneho v tom, jak se clovek honi pres pul galaxie za vyplodem sve vlastni fantazie.“
„No jasne, je to k popukani, samozrejme. Ale nespociva v tomhle rozdil mezi clovekem a robotem, Fessi?“
„V cem? Ve schopnosti tvorit imaginarni konstrukce?“
„Ne, ve schopnosti lpet na nich. Nu coz, podivame se, jestli tu najdeme tichou staj, kde by sis mohl v klidu prezvykavat data.“
Fess se obratil a procvalal branou hospody.
Nez Rod stacil sesednout, ze staje vybehl podomek. Rod mu hodil oprate, rekl: „Nedavej mu prilis mnoho vody,“ a zamiril do senkovny.
Az do dnesniho dne Rod netusil, ze v hospode muze byt nakoureno i bez pouziti tabaku. Stavba kominu na teto planete ocividne patrila mezi marginalni umeni.
Nicmene zakaznikum to nijak nevadilo. Mistnost byla plna smichu, hrubych vtipu a hrubych hlasu vedoucich hlucnou konverzaci. Stalo v ni asi dvacet velkych, ovalnych stolu; bylo tam i nekolik mensich stolku obsazenych lidmi, ktere jejich obleceni radilo do vyssi spolecenske tridy (ale ne tak vysoke, aby bydleli na hrade). Osvetleni zajistovaly borove louce, ktere take svym dilem prispivaly k vytvareni atmosfery, vysoke svice, odkapavajici horky vosk na hosty, a velky krb, ve kterem by se dal upect vul, coz bylo presne to, co se zrovna delo.
Nevelky pocet mladiku a boubelatych venkovskych devcat udrzoval proud jidla a piti mezi kuchyni a stoly; nekteri z nich vykazovali pozoruhodne vlohy pro prekazkovy beh.
Z kuchyne vybehl statny holohlavy muz se zasterou uvazanou kolem blahobytne vyhlizejiciho bricha a nesl velky kourici podnos — majitel, jak bylo mozno soudit. Obchody dnes zrejme sly dobre.
Muz vzhledl, uvidel Roda obleceneho do zlateho a sarlatoveho kabatce, rapir a dyku, autoritu vzbuzujici chovani, slusne naplneny mesec — zejmena ten mesec — a strcil tac nejblizsi cisnici. Cile se rozbehl k Rodovi utiraje si pri tom ruce do zastery.
„Cim mohu poslouziti vam, cteny pane?“
„Korbelem piva, kusem masa tlustym na dva prsty a volnym stolem jen pro mne,“ rekl Rod a usmal se.
Hostinsky vyvalil oci a jeho rty vytvorily okrouhle O — Rod ocividne udelal neco, co nebylo bezne.
Pak muzovy oci dostaly vypocitavy vyraz, jaky Rod uz znal: obvykle byval doprovazen sotto voce pronesenou poznamkou k cisnikovi: 'Je mekkej. Poradne ho oskubej.“
Rod se usmal.
Uz by mohl byt chytrejsi.
Lec nektere chyby se daji lehce odstranit. Roduv usmev plynule presel v zamraceny vyraz.
„K certu, na co jeste cekas?“ vystekl. „Hejbni sebou nebo si ten rizek useknu z tvyho linyho zadku!“
Hostinsky vyskocil, pak se podlezave nahrbil a zacal se rychle klanet.
„Samozrejme, m'lorde, samozrejme! Budu tady co nevidet, milostivy pane, nez by rekl svec!“ Obratil se, aby odbehl.
Rod sevrel jeho rameno. „Ten stul,“ pripomnel mu.
Hostinsky nasucho polkl, odvedl Roda ke stolu u hrube otesane klady, ktera slouzila jako podperny pilir, a odbehl pryc — bezpochyby s tichym klenim.
Rodovi se podobne chovani prilis nezamlouvalo, ale chapal, ze chce-li se vydavat za namezdniho vojaka, musi se prizpusobit jejich spolecenskym standardum. Co take mohl delat? Jako agent SPORTu byl povinen vyhybat se podezrelemu chovani a dobrosrdecny zoldner nebyl ve stredoveku prilis castym zjevem.
Kdyz hostinsky rekl hned, myslel to vazne. Kus masa a pivo se pred Rodem objevilo skoro driv, nez stacil usednout. Hostinsky pred nim zustal stat, utiral si ruce do zastery a vypadal velice ustarane. Pravdepodobne cekal, az Rod vyjadri svuj souhlas s jidlem.
Rod otevrel usta, aby muze uklidnil, ale zarazil se driv, nez mu slova prosla hrtanem. Spicka jeho nosu se nakrcila a na tvari se mu rozlil spokojeny usmev. Vzhledl a podival se na hostinskeho.
„Necitim tady cesnekove klobasy?“
„Ach ano, vase lordstvo!“ Hostinsky se znovu zacal uklanet. „Cesnekove klobasy to jsou, vase lordstvo, a velice dobre cesnekove klobasy, smim-li to tak rict. Pokud by vase lordstvo racilo…“
„Moje lordstvo by racilo,“ prerusil ho Rod. „A presto allegro, rrrabe!“
Hostinsky sebou trhl, pripominaje tak Rodovi Fessovu precitlivelost na sylogismy, a pak odbehl.
Takhle je to spravne? pomyslel si Rod. Musi to byt ve zpusobu, jak mluvi. Na toho raba byl patricne hrdy…
Okusil maso a prave ho splachoval hltem piva, kdyz pred nim na stole pristal talir klobas.
„Velice dobre,“ rekl Rod. „A ten rizek se taky da jist.“
Na hostinskeho tvari se rozlil ulehceny usmev, obratil se, aby odesel, zavahal a pak se obratil zpatky.
„No, copak je?“ zeptal se Rod s plnou pusou klobasy.
Hostinsky si opet nervozne otiral ruce do zastery. „Prosim za prominuti, muj pane, ale…“ Rty se mu nekolikrat zachvely naprazdno a pak ze sebe vyrazil slova s takovou prudkosti, jako by se jimi dusil: „Racite byt cernokneznikem, pane?“
„Kdo, ja? Cernokneznikem? Smesne!“ Aby sva slova zduraznil, ucinil Rod vypad kuchynskym nozem v obecnem smeru, kde stal hostinsky. Jeho obrovske bricho se poplasene stahlo, pak ucouvlo, bera sveho majitele s sebou.
Jak ho, k certu, napadlo, ze jsem cernokneznikem? uvazoval Rod, zatimco zvykal sousto masa.
Lepsi rizek jsem jeste nejedl, rozhodl se. Zrejme je uzeny. Zajimalo by mne, jake k tomu pouzivaji drevo.
Zrejme to bylo tim presto allegro. Asi to povazoval za nejake zaklinadlo…
Pripadalo mu, ze divy delaji spis oni.
Rod si ukousl kus klobasy a zapil ji pivem.
On a cernokneznik? Nikdy! Je sice druhy syn druheho syna, ale takhle zoufaly jeste neni.
Krome toho, aby se clovek stal cernokneznikem, musi podepsat smlouvu vlastni krvi a Rod nemel krve nazmar. Porad o nejakou prichazel na tech nejpodivnejsich mistech…
Vyprazdnil korbel a odlozil ho s hlasitym bouchnutim. Okamzite se pred nim zhmotnil hostinsky se dzbanem a dolil mu. Rod se na nej uz uz chtel vdecne usmat, ale vcas si vzpomnel na svuj status a zmenil usmev v zavrceni. Sahl do sveho mesce, nahmatal nepravidelny tvar zlateho nuggetu — ve stredoveke spolecnosti bezne prijimaneho platidla — pak si pripomnel rychlost, s jakou se v tomto dome tresta stedrost, a misto nuggetu vytahl maly kousek stribra.
Hostinsky se podival na lesklou tycinku na sve dlani a jeho oci podnikly hrdinny pokus zmenit se v pingpongove micky. Z hrdla se mu vydral klokotavy zvuk, nekolikrat kvetnate podekoval a odklanel se pryc.
Rod se rozzlobene kousl do rtu. Zjevne i tak maly kousek stribra tady stacil, aby se kolem nej strhl rozruch.
Ale pocit rozmrzelosti se rychle ztratil; libra nebo dve hoveziho v zaludku ma tendenci delat svet lepsim. Rod si rozkosnicky natahl nohy, oprel si je o trnoz a uvelebil se na zidli co nejpohodlneji, aby se venoval stourani kuchynskym nozem mezi zuby.
V mistnosti nebylo neco podivnym zpusobem v poradku. Veseli, ktere tu vladlo, bylo prilis okazale — hlasy znely moc hlasite, smich kapanek nucene a s temnou ozvenou. Smutek, na druhe strane, byl skutecny smutek; tvare, ze kterych cisel, si ve svrastelosti nezadaly s vlasskymi orechy.
Strach.
