Napriklad ta dvojice u tretiho stolu vpravo — at uz si suskali cokoliv, tvarili se pri tom smrtelne vazne. Rod aktivoval kamen na svem prstenu a namiril ho jejich smerem.
„Jenze takova shromazdeni neprinesou nic dobreho, kdyz proti nam kralovna bude porad stvat sve vojaky!“
„Pravdu dis, Adame, cistou pravdu; neslysi nas, nebot cokoliv je receno, ci udelano, nenecha nas k sobe prijit dost blizko, aby nas slysela.“
„Potom musi byt prinucena, aby nas vyslechla!“
„Baze, avsak co dobreho nam to prinese? Jeji slechtici ji nikdy nedovoli, aby nam dala, oc zadame.“
Adam uderil otevrenou dlani do stolu. „My vsak mame pravo byt svobodni, aniz bychom se museli stat zlodeji nebo zebraky! Vezeni pro dluzniky musi byt rozboreno a dane zruseny!“
„Ano, a musi skoncit rezani usi za kradez krajice chleba.“ Dlani si prejel po strane hlavy, kde lide obvykle mivaji sluchove organy. „A musi pro nas sjednat spravedlnost…“
„Ano, musi potrestat sve proradne soudce! Velci panove uz nas nebudou soudit podle sve chuti a zvule.“
„To slechta nikdy nedovoli a ty to vis.“ Muz s jednim uchem se horce usmal a zacal si prstem kreslit na vlhkem stole krouzky.
„Ne, budou v hrdlo lhat, ze vsechno bezpravi pasou z vule kralovniny!“ Adam zabodl nuz do desky stolu. „Copak to Loguire nevidi?!“
„Loguira nech na pokoji!“ Jednouchy se zamracil. „Nebyt jeho, byli bychom porad jen sprosta luza bez vyssiho cile! Loguira nech na pokoji, Adame, protoze bez nej bychom nemeli medaky, abychom mohli sedet v teto hospode, kde jsou kralovnini vojaci stejnymi hosty jako my!“
„Jiste, jiste, dal nas dohromady a udelal z nas zlodeju zase muze. Jenze ted drzi nase muzstvi na uzde a zrazuje nas od boje, na ktery mame pravo!“
Jednouchy oblicej se nepekne zasklebil. „Presprilis naslouchas planym a zavistivym recem Sklebila, Adame!“
„Bojovat musime, zapamatuj si moje slova!“ zvolal Adam a zatal pesti. „Musi byt prolita krev, abychom dostali, co nam patri. Krev musi odpovedet krvi a bude to krev slechticu, jez — “
Neco velkeho narazilo do Roda, srazilo ho to proti stolu a naplnilo mu nos pachem potu, cibule a levneho vina.
Rod se rukou zaprel o stul a odstrcil to ramenem. Tezky predmet se se zafunenim odvalil stranou. Rod vytahl dyku a rychle vypnul prsten.
Nad nim se tycil muz, ktery vypadal, jako by byl nejmin osm stop vysoky a siroky jako selsky vuz.
„Hej, ty!“ zavrcel. „Neumis se se klidit z cesty, kdyz jdu?“
Cepel Rodovy dyky vrhla prasatko do muzova obliceje. „Drz se zpatky, krupane,“ rekl Rod mekce. „Nech poctiveho muze, aby si vypil sve pivo.“
„Prej poctivej muz!“ vybuchl obr. „Kdejaky zoldak by rad sam sebe za poctiveho vydaval!“ Jeho buracivy smich nasel u okolnich stolu priznivou odezvu.
Vsadil bych se, pomyslel si Rod, ze cizinci tu nejsou moc popularni.
Smich nahle ustal. „Poloz tu hracicku,“ rekl obr vaznym hlasem, „a ja ti ukazu, jak vesnicky krupan prepere zoldaka.“
Rodovi neco rikalo, ze to vsechno byla predem smluvena zalezitost. Hostinsky tomu rabijatovi naznacil, ze tu ma nekdo plny mesec…
„Nemam s tebou zadny spor,“ zamumlal Rod. Ze to byla ta nejhorsi vec, kterou mohl rict, zjistil skoro jeste driv, nez se mu ta slova odlepila od jazyka.
Obr se zasklebil a mlsne si ho zmeril. „Zadny spor, rika ted; Nejprve se ubohemu potacejicimu se muzi posadi do cesty, aby do nej musel vrazit. Ale kdyz vidi, ze je to Velky Tom, tak honem knuci zadny spor'!“
Velke masite ruce uchopily Roda za limec a postavily ho na nohy. „Pockej, ja ti ukazu spor,“ zasycel Velky Tom.
Rodova pravice svihla vzduchem, uderila muze do lokte a odskocila od nej. Obrova ruka povolila stisk a docasne paralyzovana mu zustala viset podel tela. Velky Tom se na ni uzasle podival a zatvaril se zrazene.
Rod stiskl rty a zastrcil dyku do pochvy. Pak o krok ucouvl, pokrcil se v kolenou a promnul si pravou pest levou dlani. Chasnik byl velky, ale pravdepodobne nemel ani potuchy o boxu.
Do Tomovy ruky se pomalu vratil zivot a spolu s nim se ozvala bolest. Obr zarval vzteky, ruce sevrel v pesti a rozehnal se po nem sirokym obloukem silou schopnou smest vse, co by se mu postavilo do cesty.
Ale Rod uhnul dolu a do strany, a kdyz Tomova pest prosvistela kolem nej, zasadil mu kratky ostry uder do ramene, ktery jeste zesilil moment vytvoreny jeho svihem.
Velky Tom se otocil kolem sve osy; Rod zachytil jeho pravici za zapesti a zkroutil mu ji za zada. Pak trhl zapestim nahoru a obr zavyl. Zatimco zapasil s bolesti, vklouzl Rod rukou do jeho podpazi, zachytil ho za siji a nasadil mu polovicniho nelsona.
Neni to spatne, pomyslel si Rod. Mozna, ze nakonec box ani nebude treba.
Rod se kolenem oprel o Tomovo pozadi a povolil stisk; obr vravorave proletel otevrenym prostorem pred krbem, snaze se rukama zachytit nejake opory, coz se mu nepodarilo. Prevrzene stoly se kacely a rachotily, jak zakaznici spesne ustupovali vic nez jen ochotni prenechat misto u ohne Velkemu Tomovi.
Tom se postavil na vsechny ctyri, potrasl divoce hlavou a podival se na Roda, ktery stal v boxerskem postoji pred nim, zlovestne se usmival a obema rukama mu kynul, aby vstal. Zavrcel a oprel se nohou o podezdivku krbu.
Pak se vrhl proti Rodovi hlavou napred jako divoky byk.
Rod uskocil stranou a nastavil mu nohu. Velky Tom dopadl mavaje rukama jako vetrny mlyn na nejblizsi radu stolu. Rod soucitne zavrel oci a stiskl zuby.
Ozval se rachot, jako kdyz koule zasahne najednou vsechny kuzelky. Rod sebou trhl. Otevrel oci a prinutil se podivat.
Hlava Velkeho Toma se vynorila ze zmeti, oci vyvalene a celist ochablou.
Rod smutne potrasl hlavou a mlaskl jazykem. „Mel jsi pernou noc, Velky Tome. Proc nejdes domu a nevyspis se z toho?“
Tom se zacal sbirat, holen, zapestni kosti a klicni kosti, dal se dohromady a provedl letmou inventuru. Spokojeny, ze nic nechybi, vyskrabal se na nohy, oprel si pesti v bok a podival se na Roda.
„Poslys, clovece,“ postezoval si, „takhle poctivi gentlemani nezapasi!“
„Gentlemani asi ne,“ souhlasil s nim Rod. „Co kdybychom si dali jeste jedno kolo, Tome? Dvojnasobek nebo nic!“
Velky Tom se podival na sve mohutne telo, jako by pochyboval o jeho odolnosti. Zkusmo nakopl pozustatky duboveho stolu, uhodil se pesti do vlastniho, jako strom tlusteho bicepsu, a prikyvl. „Zda se, ze jsem docela v poradku,“ rekl. „Tak do toho, skrcku.“
Vstoupil do volneho pulkruhu pred krbem a opatrne zacal Roda obchazet, neustale ho pozoruje jednim krvi podlitym okem.
„Nas dobry hostinsky ti rekl, ze mam v mesci stribro, co?“ rekl Rod a mrkl na nej.
Velky Tom neodpovedel.
„Taky ti rekl, ze se mnou bude lehka prace,“ pokracoval Rod. „Nu coz, spletl se v obou pripadech.“
Velky Tom vytrestil oci. Znicene zarval: „Coze, ty nemas stribro?“
Rod kyvl. „Myslel jsem si, ze ti to rekl.“ Strelil ocima po hostinskem, ktery se sedy jako popel trasl za sloupem.
Kdyz se podival zpatky, uvidel, jak noha Velkeho Toma miri primo na stred jeho tela.
Rod uskocil, obema rukama uchopil Velkeho Toma za patu a skubl mu nohou nahoru.
Tomova noha opsala uhledny oblouk. Na okamzik jako by visel ve vzduchu, ruce rozprazene; pak s hromovym zadunenim dopadl na zem.
Rodovy oci se naplnily bolesti, kdyz videl, jak se jeho protivnik sviji na zemi a lapa po vyrazenem dechu. Pristoupil k nemu, chytil ho vpredu za kazajku, oprel svou nohu o jeho a pak prenesl celou svou vahu dozadu, staveje obra zpatky na nohy. Tom se okamzite prevazil dopredu, ale Rod mu strcil rameno pod pazi a podeprel ho ve svisle poloze.
„Hej, hostinsky!“ krikl. „Konak — a rychle!“
