Rod si o sobe rad myslel, ze je muz, o ktereho se lide mohou oprit, ale takhle doslova to zase nemyslel.
Kdyz byl Velky Tom jakz takz oziven a odevzdan svym opilym kumpanum, kteri si z nej okamzite zacali utahovat, hoste se v mezich moznosti vratili na sva mista a Rod porad neudelal nic, co by se dalo klasifikovat jako akt pomsty na podnecovateli, zazarila v ocich hostinskeho jiskricka nadeje. Znovu se prisoural k Rodovu stolu, bradu vysunutou a koutky ust mirici k zemi.
Rod se vytrhl z hlubin ponekud cynickeho premysleni o dobrote vrozene lidem a zaostril pohled na postavu pred sebou. „Co chces?“
Hostinsky obtizne polkl. „Kdyby vase lordstvo dovolilo, je tady ta drobna zalezitost s rozbitymi stoly a zidlemi…“
„Tak stoly,“ rekl Rod, aniz hnul brvou. „A zidle.“
Vyskocil a prsty sevrel hostinskeho krk. „Coze, ty maly slizky skrholo! Poslals na mne sveho pohunka, aby mne oloupil, a ted mas tu drzost sem prijit a tvrdit, ze ti dluzim penize?“ Kazde vyslovene slovo zduraznil dukladnym zatresenim hostinskeho krkem a pritom ho pomalu tlacil zpatky ke sloupu. Hostinsky ucinil mistrovsky pokus vysmeknout se, ale jedine, ceho dosahl, byl pevnejsi stisk na jeho hrdle.
„A k tomu ke vsemu mi jeste zteplalo pivo!“ zarval Rod. „Rikas si hostinsky a takto se chovas k cestnym muzum?“
„Odpust, pane, odpust!“ drmolil hostinsky zatinaje prsty do Rodovy paze s pozoruhodnym usilim a negativnim ucinkem. „Nemel jsem v umyslu vasemu lordstvu ublizit, chtel jsem jen — “
„Chtel jsi mne jen oloupit, jiste!“ odfrkl si Rod a vzpouzejiciho se muze pustil na zem. „Priste si dej pozor, nez si zase s nekym z nas zacnes, jinak spatne skoncis. Tak! Pohar svareneho vina, nez napocitam do tri, a mozna upustim od umyslu vytahat ti usi tak, ze si je budes moci zavazat pod bradou. Jedna!“
Napocital do tri s dvousekundovymi odmlkami mezi jednotlivymi cisly a pohar mel v ruce. Hostinsky vycouval s rukama pevne pritisknutyma k usim a Rod se posadil, pomalu upijel vino a premyslel, co to asi ten skrhola je.
Kdyz se rozhledl, zjistil, ze na stole zustala jeste dobra polovina cesnekove klobasy. Vzal ji a uschoval do mesce. Jak to tak vypadalo, byla to jedina dobra vec, ktera ho dnes potkala.
Vstal a krikl: „Hej, hostinsky!“
Vykutaleny hostitel pribehl v hlubokem predklonu.
„Samostatny pokoj a cistou prikryvku!“
„Samostatny pokoj, pane! Okamzite, pane!“ Hostinsky ustupoval, neprestavaje se uklanet. „Cistou prikryvku, pane! Hned, hned to bude, pane!“
Rod vycenil zuby a obratil se ke dverim. Vysel ven a oprel se o sloupek, s hlavou svesenou a ocima zavrenyma.
„Zakon dzungle,“ zamumlal si sam pro sebe. „Kdyz se ukazes byt slaby, tezi z tebe; kdyz jsi silny, klaneji se ti, nechavaji te, abys tezil z nich, doufaje, ze je nepozres.“
„Vsichni lide maji svou hrdost,“ zamumlal hlas za jeho uchem.
Rod vzhledl a zavrcel: „To jsi ty, stary krtku?“
„Klej! Jen si zaklej!“ odpovedel Fess.
Rod ze sebe nechal vytrysknout proud invektiv, ktery by delal cest i namornikovi s kocovinou.
„Citis se lip?“ zeptal se Fess pobavene.
„Neprilis. Kde ma svou hrdost clovek jako ten hostinsky, Fessi? Je po certech jiste, ze ji nikdy nedal najevo. Podlezavost, ano; lakotu, ano; ale sebeuctu? Ne. Nic takoveho jsem u nej nevidel.“
„Hrdost a sebeucta nemusi byt nutne synonymy, Rode.“
Nekdo Roda zatahal za loket. Rychle otocil hlavou, svaly napjate.
Byl to Velky Tom, svych sest stop a pet palcu neprirozene ohnutych v hrdinnem pokusu dostat svou hlavu na uroven Rodovy.
„'Bry vecir, pane.“
Rod na nej chvili hledel beze slova.“'Bry vecir,“ odpovedel peclive neutralnim hlasem. „Co pro tebe mohu udelat?“
Velky Tom se jeste vic nahrbil a poskrabal se na temeni lebky. „Ech, pane,“ postezoval si, „pred chvili jsi ze mne udelal peknyho hlupaka.“
„Ano?“ Rod pozvedl oboci. „Nerikej!“
„Ano,“ pokracoval obr, „a… no…“ Strhl si z hlavy klobouk a zacal ho mackat ve svych velkych dlanich. „Vypada to… vis, pane, vyridil jsi me tady, to je jasny jako evangelium.“
Rod citil, jak se mu krev hrne do hlavy. „A predpokladam, ze bych to mel nejak napravit, ze? Nahradit ti skodu, predpokladam!“
„Ach ne, pane!“ Velky Tom zdesene ustoupil. „Tak to neni, to vubec ne, tak jsem to nemyslel! Ja jenom… no… zajimalo by me, jestli, jestli bys moh'… chci rict… ja…“
Nervozne stvoril ze sveho klobouku utvar, ktery by zajimal topology; a nahle z nej slova vytryskla jako prival. „Zajimalo by mne, jestli bys nepotreboval sluhu, hm — neco jako panose a lokaje a…“ Hlas ho opet zradil. Podival se na Roda s nadeji i obavami v ocich.
Rod mel pocit, jako kdyz do nej uhodi hrom. Nevericne si prohledl muzovu otevrenou, skoro oddanou tvar.
Zalozil si ruce na prsou a znovu se oprel o sloupek. „Jak tomu mam rozumet, Velky Tome? Neni to ani pul hodiny, co ses mne pokousel oloupit! A ted bych ti mel verit natolik, abych z tebe udelal sveho panose?“
Velky Tom se kousl do rtu a zamracil se. „Zni to trochu divne, pane, ja vim, ale — “ Neurcite machl rukou. „No, pravda je, ze jste jedinej muz, na kteryho jsem kdy vztah' ruku, a kterej mne porazil, a…“
Hlas mu preskocil a zmlkl. Rod pomalu prikyvl, oci stale uprene na Velkeho Toma.
„A tak mi musis slouzit.“
Tom ohrnul spodni ret. „Nemusim, pane — ale chtel bych.“
„Lupic,“ rekl Rod. „Chmatak. A ja ti mam verit.“
Velky Tom se znovu jal rozpacite mackat klobouk.
„Mas poctivy oblicej,“ zamumlal Rod. „Nemyslim, ze bys dokazal predstirat city.“
Velky Tom se siroce usmal a horlive prikyvl.
„Coz samozrejme vubec nic neznamena,“ pokracoval Rod. „Znal jsem par na prvni pohled skvelych devcat, ze kterych se casem vyklubaly prvotridni devky.“
Tomuv oblicej se prodlouzil.
„Takze muzes byt cestny muz — nebo muzes byt zatvrzely lump. To je Fesscinujici dilema.“
Hlas za jeho uchem zamumlal: „Predbezne zhodnoceni dosazitelnych udaju indikuje bazalni simplicitu struktury osobnosti. Pravdepodobnost osobniho sluhy jako spolehliveho zdroje informaci o mistnich socialnich promenach prevysuje pravdepodobnost vzniku vaznych problemu.“
Rod pomalu kyvl. Bral by i rovne sance.
Vylovil z mesce kousek stribra — byl lehce citit po cesneku — a vlozil ho do muzovy velke tlapy.
Tom vytrestil oci na stribro ve sve dlani, pak na Roda a pak zase na platidlo.
Nahle sevrel ruku v pest, ktera se lehce chvela. Jeho vytrestene oci se uprely opet vylucne ha Roda.
„Prijal jsi me stribro,“ rekl Rod. „Jsi muj clovek.“
Na tvari Velkeho Toma se roztahl usmev od ucha k uchu. Udelal hlavou pohyb, ktery mel bezpochyby predstavovat poklonu. „Ano, pane! Dekuji mockrat, pane! Naveky ti budu vdecny, pane! Ja — “
„Mam poslani.“ Rod se nerad dival na to, jak se dospely muz ponizuje. „Tva sluzba zacina ihned. Povez mi, jakou mam sanci ziskat misto v kralovnine vojsku?“
„Ach, tu nejskvelejsi, mistre!“ Velky Tom se zasklebil. „Vzdycky potrebuji nove zoldaky.“
Spatne znameni, usoudil Rod.
„Dobre,“ rekl nahlas. „Bez dovnitr, zeptej se, ktery pokoj je muj, a zjisti, jestli nemam pod posteli hrdlorezy.“
„Ano, pane! Hned, pane!“ Velky Tom zacouval do nitra hospody.
Rod se usmal, zavrel oci a oprel se hlavou o sloupek. Pomalu ji prevaloval ze strany na stranu a tise se pri tom smal. Nikdy neprestane zasnout nad tyranii psychologie; jak muze muz prejit v deseti minutach od arogance k servilite, to nikdy nepochopi.
