„Zrovna jsem te sel resetovat, kdyz me bacili po hlave.“
„Bacili po hlave!“ zvolal Fess zahanbene. „A ja spal! At moje karoserie na veky rezivi na skladce! At me germanium poslou zpatky do konvertoru na pretaveni! At muj — “
„Tak uz toho nech!“ zaupel Rod. „Nebyla to tvoje chyba.“ Odstoupil od kone a protahl si zada. „Stejne jsem vlastne ani ve skutecnem nebezpeci nebyl. Byla to jen trochu rusna noc, to je vsechno.“
„Co se stalo, Rode?“
Rod uz chtel zacit odpovidat, ale pak si to rozmyslel. „Povim ti to rano, Fessi.“
„Preorientoval jsem sve okruhy, aby snasely nesoulad mezi prijatou teorii a probihajicimi udalostmi, Rode. Muzes se mi sverit beze strachu z pretizeni.“
Rod zavrtel hlavou a vykrocil k vychodu ze staje. „Rano, Fessi. Nejspis bys byl schopen verit mi i ted, ale u sebe si tim tak docela jist nejsem.“
Rano Rod zasedl k poradne snidani, ale v porovnani s tim, co mel Velky Tom, to byla ubohoucka dieta. Ten chlap si nechal nanosit neuveritelne mnozstvi jidla.
Neco z toho Rod poznal — vejce, palacinky a sunku. Ackoli palacinky mely lehce nezvyklou vuni a vejce mely na tri prsty zloutku. Na vsech lidmi obyvanych planetach byly nejake obilniny, obvykle potomci pozemske psenice a zita, ale puda jinych planet obcas produkovala nejpodivnejsi mutace. Vzdycky se nasla nejaka ta domaci drubez, ale casteji ano nez ne pochazela z mistni fauny. Prasata byla prirozene vsudypritomna, na terranskych planetach se s nimi bylo mozno setkat jeste casteji nez se psy. Rod mnohdy nevychazel z udivu nad jejich rozlicnymi formami.
Jidlo bylo samozrejme jedle a pravdepodobne i vyzivne: geneticky drift nemohl zmenit lidsky metabolismus prilis. Ale stopove prvky, to bylo neco jineho, a tak Rod radeji spolkl pilulku s plnym spektrem — jen tak pro vsechny pripady.
Velky Tom si toho vsiml. „Co to bylo, pane?“
Rod se prinutil k usmevu. „Jen takove male kouzlo. Toho si nevsimej, Velky Tome.“
Tom vytrestil oci, ale pak se, mumlaje pod vousy kratkou modlitbu, zase sklonil nad talirem. Tresouci se vidlickou zautocil na omeletu.
Po chvili obr promluvil, ale hlas mu selhal. Odkaslal si a zkusil to znovu.
„Co noveho prinese dnesni den, muj dobry pane?“
„Cestu na hrad,“ odpovedel Rod. „Uvidime, jestli je kralovnina armada otevrena pro nove vojaky.“
Tom zakvilel na protest. „Kralovnin zoldner! Ne, pane, to neni zamestnani pro cestneho muze!“
Rod pozvedl oboci. „Pokousis se mi naznacit, ze by jeden z nas dvou mohl byt necestny?“
Velky Tom zmlkl.
Hostinsky mel kone navic, nebo tak alespon usoudil ve chvili, kdyz Rod polozil ruku na jilec sve dyky. Byl to stary kosohrbety sedy valach s trochu delsim krkem a kratsima usima, nez mela standardni terranska zvirata. To bylo zle, protoze to mohlo na Fesse privolat nezadouci pozornost; ale na druhe strane se stejne dalo stezi cekat, ze tak velky cerny hrebec nebude napadny.
Kostelni zvony vyzvanely, kdyz vyjizdeli ze dvora hospody: Rod na Fessovi a Velky Tom na konskem pradedeckovi. Zvoneni Tomovi pripomnelo, jak casna je hodina, a zacal reptat na pana, ktery se probouzi tak nezdrave brzy rano.
Ale veskera rozmrzelost razem zmizela, kdyz vyjeli na stran nad mestem, odkud videli na vychodni obzor tehotny rannim sluncem.
Tom se zhluboka nadechl usvitu a zasklebil se pres rameno na Roda. „Ech, pane! Dnes budeme mit krasny den!“
„A taky chladny,“ rekl Rod a pritahl si tesneji limec pred ostrym vetrem.
„Ano, ano! Copak jsem nerikal, ze bude krasny?“
„Neda se rict, ze bych sdilel tve nadseni pro nizke teploty,“ zavrcel Rod. „A zkus se tvarit trochu ziveji, Tome; uz jsme skoro na hrade.“
„Stujte a ohlaste se!“ krikl zbrojnos na padacim moste.
„Ach boze!“ Rod obratil oci v sloup.
„Vase jmena a duvod, ktery vas privadi na kralovnin hrad.“
„Nejsi trochu prilis horlivy?“ Rod si strazneho zmeril pohrdavym pohledem.
Zbrojnosova usta se v koutcich ostre prohnula dolu. „Davej si pozor na jazyk,“ vystekl. „Jsem kralovnin muz a budes se mnou mluvit s uctou!“
„To sotva,“ opacil Rod a shovivave se usmal. „Jmenuji se Rod Gallowglass.“
„Gallowglass?“ Zbrojnos se zamracil. „Marnis cas, kralovna uz saska ma.“
„Jak se tak na te divam, vojaku, rekl bych, ze jich ma vic.“ Rod si odplivl. „Ma prace je vojanceni a stejne tak i meho sluhy. Zavolej sveho velitele, at mne zapise.“
Zbrojnos vybuchl: „Neni tak snadne zapsat se do kralovnina vojska.“
„Ted uz toho mam dost!“ vybuchl Rod. „Musim ti dokazat, ze jsem skutecne vojak?“ Seskocil z kone a dopadl pouhy yard od zbrojnose.
„Pokud jsi vojak, pak velice spatny,“ rekl strazny a pohrdave si odfrkl, „jinak bys sveho kone nenechal neuvazaneho.“
Rod mu venoval sacharinovy usmev a pak zavolal: „Fessi, couvni o ctyri kroky, pak pul kroku vlevo, ctyri a pul dopredu a zustan stat, dokud ti nereknu.“
Zbrojnos civel s usty dokoran, jak Fess vykonal manevr se strojovou presnosti.
„Jsem vojak,“ rekl Rod, „a dobry vojak.“
Zbrojnosova usta se otevrela a zase zavrela, jako kapri tlamicka. Jeho oci se jeste vic vypoulily, kdyz je uprel na Rodovu hubenou postavu, ruku v cerne rukavici na jilci mece.
„Vis,“ vysvetlil mu Rod, „kdyz sveho kone potrebuji, proste mu prikazu, aby ke mne prisel.“
Jeho pravice vyrazila v predstiranem utoku. Vojak prekvapene vyjekl a ucouvl, kdyz vtom ho spicka Rodovy nohy zasahla do kotniku. Zbrojnos se s rincenim brneni slozil na zem.
Rod mu pri tom z ruky vyskubl piku a prehodil ji pres padaci mriz.
„Tak,“ rekl, „nechces si to zopakovat, ze ne?“
„Dobre provedeno, ach! Dobre provedeno, muj pane!“ jasal Velky Tom, sklebici se od ucha k uchu.
Zbrojnos se vravorave postavil na nohy a zajecel: „Pomoc! Posila!“
„Ale ne!“ Rod si priplacl dlan na celo. „To nemyslis vazne!“ zavrtel hlavou.
Oprel se zady o Fesse a zalozil si ruce. Z brany vybehli tri zbrojnosi s naprazenymi pikami. Jejich velitel se podival z Roda na strazneho, zpatky na Roda a pak zpatky na strazneho. Zamracil se. „K cemu potrebujes posilu?“
Strazny mavl rukou smerem, kde stal Rod. „Ten chlap…“
„Ano?“ Rod se usmal.
„Srazil mne k zemi, to udelal, pane, a taky mi sebral piku!“
„Moc bych se tim nechlubil, byt tebou,“ zamumlal Rod. Velky Tom se sklonil nad siji sveho kone a dusil se tlumenym smichem.
„Je to pravda, chlape?“ Velitel si Roda zmeril.
„Pravda.“ Rod se uklonil.
„Aha.“ Velitel se naprimil, oprel se pestmi v bok a zamracil se.
„Aha co?“ Rod pozvedl oboci.
Serzant zacal rudnout. „Jaky jsi k tomu mel duvod?“
„Chtel jsem se nechat zapsat do kralovnina vojska. Tenhle zbrojnos mi naznacil, ze bych se mel nejprve predstavit.“
Serzant se podival na schlipleho strazneho, pak zpatky na Roda a kyvl. „Dostanes svou prilezitost,“ rekl. „Pojd.“
Prilezitost sestavala z mohutneho serzanta vybaveneho sirokym mecem a stitem.
„Ty si nevezmes stit, clovece?“ zamracil se stary rytir, ktery byl vrchnim velitelem strazi.
„Ne, dekuji.“ Rod vytahl z pochvy svou dyku. „Tohle mi docela postaci.“
„Vypada nebezpecne, ale uder mece se da zachytit zase jen mecem nebo stitem!“ Sir Maris smutne potrasl
