Odhodil svuj sedy plast; cele jeho telo bylo pokryto stribritou srsti; nohy se mu zmenily na tlapy.
Klesl na vsechny ctyri. Nadlokti se mu zkratila a predlokti prodlouzila, ruce se promenily v pracky. Z beder mu vyrostl dlouhy chundelaty ocas.
Stribrny vlk se prikrcil k zemi, mrazive, hrdelne zavrcel a skocil.
Rod se vrhl stranou, ale vlk stacil zmenit smer za letu a jeho zuby roztrhly Rodovu pazi od lokte k zapesti.
Vlk pristal na zemi a s potesenym zavytim se otocil, v ustech se mu na okamzik objevil ruzovy jazyk a pak skocil znovu.
Rod se sehnul a poklesl na jedno koleno, ale vlk se znovu zarazil ve skoku a pristal primo na nem. Jeho drapy se Rodovi zataly do zad, velke celisti ho ovanuly horkym dechem a sevrely se mu kolem patere.
Rod se namahave postavil na nohy, sehnul se a vsi silou dopadl na vlkovo bricho. Vlk se pustil, ale predtim stacil Rodovi rozdrasat cela zada.
Tvrde dopadl na zada a zavyl bolesti. Pak se znovu postavil na nohy, zacal se v kruhu plizit kolem Roda a vrcel touhou po krvi.
Rod se vzprimil a tocil se za vlkem. Jak se vyporadat s vlkodlakem? Fess by to urcite vedel, ale Fess byl porad jeste mimo provoz.
Vlk vycenil zuby a skocil Rodovi po hrdle.
Rod se prikrcil a obema rukama vyrazil dopredu. Zasahl vlka primo na solar plexus.
Rod se zapotacel a prepadl dozadu. Vlk dopadl kousek od nej a zacal se svijet, lapaje po dechu. Tentokrat to byl Rod, kdo byl prvni na nohou a zacal obchazet kolem sveho soka.
Jak bojovat s vlkodlakem?
Omej vlci mor, samozrejme.
Ale Rod by bez botanickeho klice nerozeznal omej ani — napriklad — od jedovateho brectanu.
Vlk tezce zafunel a postavil se na vsechny ctyri. Odfrkl si a zacal se plizit v sirsim kruhu kolem Roda, hledaje jeho slabe misto.
Tolik ke krouzeni, pomyslel si Rod a zmenil smer. Zacal krouzit po smeru hodinovych rucicek, pokouseje se dostat za vlka.
Vlk skocil.
Rod uskocil a zautocil pravici na vlkovu spodni celist, ale vlk zachytil jeho pest zuby.
Rod zarval bolesti a kopl vlka do bricha. Stisk na okamzik povolil, jak vlk znovu zalapal po dechu, a Rod toho vyuzil k uvolneni ruky.
Stribrne kulky. Ale chemicke rucni zbrane byly uz tisic let z mody a stribrny standard zrusilo DDT jeste o nejaky ten rok driv.
Kriz. Rod se pevne rozhodl, ze se da na viru. Stejne potreboval nejakeho konicka.
Jeho chlupaty pritel se mezitim uz zase vyhrabal na nohy. Prirbil se a skocil.
Rod udelal krok stranou, ale vlk s tim zjevne pocital. Pristal Rodovi na prsou a jeho zubate celisti chnaply po jeho krcni zile.
Rod se svalil na zada. Pokrcil nohy v kolenou, podsunul je pod vlkovo telo a mocnym kopancem ho katapultoval do vzduchu. Vlk dopadl tvrde na zem a zaknucel, jak se mu vlastni nohy pripletly pod telo.
Co jineho vlkodlaci nesnaseji?
Cesnek.
Znovu zacal krouzit kolem vlka, hledaje pri tom ve svem mesci cesnekovou klobasu, kterou si schoval od vecere.
Vlk otevrel celisti a namahave se rozkaslal.
Rod si ukousl klobasy a zacal ji rychle zvykat.
Vlk se postavil na vsechny ctyri, hrozive, velice odhodlane zavyl a skocil.
Rod chytil zvire za predni tlapy, zavravoral pod tihou jeho tela a pak mu z plnych plic dychl do tvare. Odhodil vlka od sebe a uskocil.
Vlk se zacal svijet, prskat a kaslat, pak naposledy zalapal po dechu a svalil se na bok. Jeho telo se napjalo, uvolnilo a znovu napjalo — nahle lezel misto nej v trave vysoky slachovity muz, uplne nahy a uplne nehybny.
Rod klesl na kolena. Byl zachranen cesnekovou klobasou!
Trava u jeho kolen zaseptala; podival se primo do smejicich se oci sotka Puka.
„Vrat se s nami, chces-li, Rode Gallowglassi, nebot tve cesty jsou nasimi cestami a muzes ted po nich kracet bez obav.“
Rod se unavene usmal. „Mohl me zabit,“ rekl a kyvl hlavou smerem k bezvedomemu vlkodlakovi.
Puk zavrtel hlavou. „Pozorovali jsme vas a zabranili bychom smrti vcas; a co se tvych ran tyce, nedelej si starosti! Vylecime je, nez se nadejes.“
Rod se zvedl, nevericne kroute hlavou.
„A potom,“ dodal Puk, „vedeli jsme, ze jsi tak mocny carodej, ze se mu snadno ubranis… Pokud bys byl carodej bile magie.“
„Ano?“ Rod pozvedl oboci. „A co kdybych nebyl? Co kdybych byl cernokneznik?“
„Potom,“ zasklebil se Puk, „by ses s nim spojil a hledal, jak se dostat z naseho vezeni.“
„Aha.“ Rod ohrnul dolni ret.;,Nepostavilo by vas to do ponekud delikatni pozice?“
„Nikolvek.“ Puk se znovu zasklebil. „Magie dvacitky elfu nemuze byt prekonana dvema carodeji.“
„Aha.“ Rod si zamnul bradu. „Pojistili jste se, co? A rict jste mi to samozrejme nemohli. Takze to, ze jsem porazil vlkodlaka, prokazalo, ze stojim na te spravne strane?“
„Castecne.“
„Ano? A co byla ta druha cast?“
„Copak to nechapes, Rode Gallowglassi, nekolikrat jsi ucinil vlkodlaka bezmocnym, ale pritom jsi ho nezabil.“
„Cimz jsem ukazal, ze mam dobre srdce.“
„Ano,“ prikyvl Puk, „ale take to dokazalo, ze jsi si svou moci natolik jist, ze si muzes dovolit byt velkorysy. A tohle dokazuje, ze jsi bily a nade vsi pochybnost mocny carodej.“
Rod krecovite zavrel oci. S prehnanou trpelivosti rekl: „Samozrejme by to taky mohlo znamenat, ze jsem dobry bojovnik.“
„Mohlo,“ pripustil Puk, „ale nakonec jsi ho premohl kouzlem.“
Rod se zhluboka nadechl. „Podivej se,“ rekl trpelive „ja nejsem carodej. Nikdy jsem carodej nebyl. A nestojim o to stat se carodejem ani v budoucnu. Jsem jen potulny zoldner, ktery se naucil nejaky ten trik.“
„Samozrejme, mistre carodeji,“ rekl Puk srdecne. „Vratis se ted s nami do jeskyne? Odvedeme te do tve hospody.“
„No dobre,“ povzdechl si Rod.
Ale pak se obratil a podival se na ubohou hromadku kosti a modrin, jez byla spicim vlkodlakem, lezicim ve stredu mytiny.
„Mistre Gallowglassi?“ Pukuv hlas znel zmatene. „Trapi te neco?“
Rod potrasl hlavou a vykrocil za nim. „Nic,“ rekl. „Jen me tak napadlo…“
„Co, carodeji?“
„Kdyz jsem chodil do skoly, prezdivali mne 'osamely vlk'… Na tom nezalezi. Kudy jsi rikal, ze se jde do te vasi jeskyne?“
Hvezdy uz bledly usvitem, kdyz Rod unavene doklopytal pres hospodsky dvur do staje.
Jedina lucerna osvetlovala radu stani a vlastne jen prohlubovala stiny.
Rod se jednou rukou chytil Fesse kolem krku, aby neupadl, a druhou prejizdel po robotove siji tak dlouho, az narazil na zvetseny vystupek obratle, ktery byl resetovacim knoflikem. Stiskl ho: ocelove telo pod kamuflazi konske kuze ztuhlo. Sametove cerna hlava se zvedla, dvakrat se zatocila, pak se obratila o sto osmdesat stupnu, takze se divala pres sva vlastni ramena, a jeho velke hnede oci se zaostrily na Roda. Robot byl na okamzik zticha a pak se konecne ozval trochu vycitavy hlas za Rodovym uchem.
„Musels me nechat vypnuteho dlouho, Rode. Necitim zadne vedlejsi ucinky zachvatu.“
„Promin, stary srote.“ Rod prehodil ruku pres robotuv hrbet — nohy se mu porad jeste trochu chvely.
