Nahle tichou noc prorizlo hluboke kvileni, postupne prechazejici v tahly jekot. Rod prekvapene otevrel oci. Sireny? Na tomhle stupni civilizace?

Zvuk prichazel zleva; podival se tim smerem a uvidel hrad tycici se na vrcholu kopce.

A tam, u zakladny jeho veze, neco zhnulo a kvilelo jako policejni vuz zenouci se se spustenym majackem nocnim velkomestem.

Z hostince se vyhrnuli zakaznici, shlukli se na dvorku, divali se a ukazovali.

„To je Banshee!“

„Uz zase!“

„Ale coz, vsechno bude v poradku. Cozpak se uz neobjevila predtim potrikrate? A kralovna jeste zije!“

„Fessi,“ rekl Rod tise.

„Ano. Rode?“

„Fessi, tamhle je Banshee. Na cimburi hradu. Banshee, prizracna vestkyne smrti, Fessi.“

Zadna odpoved.

Pak se Rodovi za uchem ozvalo pronikave bzuceni, ktere sililo a kolisalo, az mel strach, ze mu vibrace roztristi hlavu na kusy. Rod hlavou zatrasl a pritiskl si ruce na spanky.

„Asi ho budu opravdu muset nechat prohlednout,“ zamumlal si sam pro sebe. „Az dosud byly jeho zachvaty alespon tiche.“

Od Roda by nebylo moudre jit do staje resetovat Fesse, zatimco hospoda byla plna cumilu; mohl by se stat podezrelym.

Tak sel radeji do sveho pokoje, aby si lehl, dokud se to tam trochu neuklidni, a, samozrejme, kdyz se dvur vyprazdnil, citil se Rod prilis pohodlne, nez aby se mu chtelo jit dolu do staje. Stejne nemel zadny akutni duvod, aby robota resetoval; dala se cekat klidna noc.

Pokoj byl temny s vyjimkou dlouheho pruhu svetla proudiciho oknem z nejvetsiho z mistnich mesicu. Z vycepu sem dolehal tlumeny hovor a rinceni — zakaznici zrejme nebyli zvykli odchazet brzy. V Rodove pokoji byl prijemny klid.

I kdyz ne tak docela. Velky Tom se ulozil na slamniku dveri a jeho chrapani pripominalo zvuk motoru buldozeru zabirajiciho naprazdno. Kdyz spal, byl jeste hlucnejsi nez v bdelem stavu.

To byla skutecna hadanka — Velky Tom. Rodovi se jeste nikdy nestalo, ze by pri zapasu neinkasoval alespon jeden uder. Velky Tom jako by se ani nebranil. Jiste, byl velky, ale to nutne nemuselo znamenat, ze by mel byt tak nemotorny. Velci muzi mohou byt rychli…

Ale proc by se Velky Tom mel nechat porazit?

Aby ho Rod prijal do svych sluzeb?

A co ten Adam a Jednouchy. Z jejich rozhovoru bylo mozno usoudit, ze se zucastnili shromazdeni v pristavisti, coz by znamenalo, ze jsou cleny proletarske strany. Jak to ten mluvci luzy rikal? Clovisuv dum, ano.

Ale pokud byli Adam a Jednouchy reprezentativnimi vzorky, byl Clovisuv dum spise dvojdomkem. Zdalo se, ze ma dve frakce, jednu, ktera stoji za Loguirem — mladym recnikem? — a druhou vedenou Sklebilem, at uz to byl kdokoliv. Dve obvykle frakce, nenasilna a nasilna, jazyk a mec.

Z jakeho duvodu mohl Velky Tom stat o praci sluhy? Kvuli spolecenskemu postupu? Ne, nebyl servilni typ. Lepsi mzda? Ale zdalo se, ze jako mistni tezka vaha prosperuje docela dobre.

Aby hlidal Roda?

Rod se obratil na bok. Tom klidne mohl byt vyznamnym clenem Clovisova domu. Ale proc by se Clovisuv dum mel o Roda zajimat? Nemohli ho prece podezirat, nebo ano?

Pokud byl Fessuv predpoklad spravny a Dum byl podporovan zvenci, pak by snad neco tusit mohl — cert vi jak.

Neni to vsak vsechno jen Roduv stihomam?

Byl naprosto bdely; kazdy jeho sval se chvel napetim. Povzdechl si a prevalil se na posteli; ted uz neusne. Radeji pujde resetovat Fesse a trochu si s nim promluvit. Potreboval robotovu elektronickou objektivitu; sve vlastni mel pomalu.

Velky Tom sebou trhl a probudil se, kdyz se Rod pokusil odsunout zrezivelou zavoru.

„Pane? Kam jdes?“

„Mam trochu starost o sveho kone, Velky Tome. Myslim, ze sebehnu dolu do staje a presvedcim se, ze se o ne podomek spravne postaral. Klidne spi.“

Velky Tom na nej chvili uzasle civel.

„Certes,“ rekl, „jste velice starostlivy, pane.“

Otocil se a zaboril hlavu do svinuteho plaste, ktery mu slouzil jako podhlavnik. „Takova starostlivost pro pouheho kone,“ zamumlal a znovu usnul.

Rod se zasklebil a vysel z mistnosti.

Po nekolika krocich nasel zadni schodiste — temne a plesnive, ale bliz ke dverim do staje nez hlavni vychod.

Na konci schodiste byly dvere, na kterych bylo videt, ze nejsou prilis casto pouzivany; kdyz je oteviral, rycely jako volska zaba na slunci.

Hospodsky dvur se koupal v mekkem, zlatem svetle tri mesicu. Ten nejvetsi byl jen o trochu mensi nez mesic Zeme, ale byl mnohem bliz, takze zaujimal na nebi prostor plnych triceti stupnu a mistni obyvatele podle nej urcovali cas sklizne.

„Skvela planeta pro milence,“ pomyslel si Rod; a pak, protoze upiral oci vzhuru k nebi, prehledl tenky provazek napnuty mezi zarubnemi kousek nad prahem a klopytl.

Instinktivne vymrstil ruce, aby se chranil pred padem na oblicej.

Ve stejnem okamziku ho uhodilo neco tezkeho do temene hlavy a svet se mu rozplynul v hejnu jiskricek.

Rude temno kolem a pulzujici bolest v hlave. Neco vlhkeho a studeneho se mu plazilo po tvari. Otrasl se a razem procitl.

Lezel na zadech a vysoko nad sebou videl vapencovou klenbu trpytici se pablesky odrazeneho svetla. Klenba byla podeprena do vosiho pasu seskrcenymi vapencovymi sloupy — spojenymi stalaktity a stalagnity. Zahledl zeleny koberec rozprostirajici se do stran alespon na mili daleko. Byl v obrovske podzemni jeskyni. Svetlo jako by prichazelo ze vsech smeru najednou; tancici a vlnici se svetlo, nutici jiskry na strope do sloziteho baletu.

Zeleny koberec byl i pod nim; citil chlad, pruznost a vlhkost pod svymi zady: na tri palce tlusty mech. Pokusil se ho dotknout prstem, ale zjistil, ze nedokaze pohybovat rukama ani nohama. Pozvedl hlavu, aby se podival na provazy, ale zjistil, ze nic podobneho nevidi.

Zatrasl hlavou, aby z ni vypudil bolest a mohl se soustredit na mysleni.

„Fessi,“ zamumlal. „Kde jsem?“

Zadna odpoved.

Rod se kousl do rtu. „No tak, zelezny koni! Usnul sis na vypinaci?“

Vypinac…

Fess mel zachvat. Rod ho prave sel resetovat.

Rod byl odkazan sam na sebe.

Povzdechl si a znovu si polozil hlavu na zeleny koberec.

Uslysel hluboky hlas, ktery zacal zpivat nekde po jeho pravici. Rod se podival tim smerem.

V kruhu hole skaly plapolal ohen. Nad nim stala trojnozka, podpirajici kotel — zakryty kotel s vesele bublajicim obsahem a trubici, ktera vedla z diry v poklici. Ze stropu padaly kapky vody na trubici a u jejiho opacneho konce stal poharek, ktery zachycoval vysrazene pary.

Primitivni destilacni pristroj.

Podloudny palic alkoholu, palic snad jen petactyricet centimetru vysoky, velice ramenaty a podsadity, obleceny v dvourady kabatec a kalhoty. Mel kulaty, dobrosrdecny oblicej, zive zelene oci, vycnely nos a velice siroka usta zkrivena do ulicnickeho usmevu. Na hlave mel kloboucek jako Robin Hood, s cervenym perem.

Zelene oci vzhledly a zachytily Rodovy. „Ha!“ zvolal muzicek bzucivym barytonem. „Tak uz ses vzpamatoval, carodeji!“

Rod se zamracil: „Carodeji? Ja nejsem zadny carodej!“

Вы читаете Carodejem sobe navzdory
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату