Vylicil jsem jim pokus s krysami.
„A vy sam jste to zkusil?“ zeptal se Maria.
„Ano.“
„A co?“
„Jak vidite, jsem zticha.“
Maria rozpacite zafunel a pak rekl: „No, ja jiste nemam ke zvireti o nic bliz nez vy... Jak se to tam dava?“
Pripravil jsem prijimac a podal mu ho. Oscar nas se zajmem sledoval.
„Tak spanembohem,“ broukl Maria. „Kde mate koupelnu? Aspon se pri te prilezitosti po ceste trochu oplachnu.“
Zamkl se v koupelne a bylo slyset, jak mu tam vsechno pada z rukou.
„Zvlastni pripad,“ poznamenal Oscar.
„To neni zadny pripad,“ namitl jsem. „To je kousek dejin, Oscare, a vy byste ho chtel zalozit do desek s tkanickami. A ti lide nejsou gangsteri. To pochopi i jezek, jak rikaval Jurkovskij.“
„Kdo?“
„Vladimir Sergejevic Jurkovskij. To byl jeden znamy planetolog a ja mel tu cest s nim spolupracovat.“
„Aha,“ pokyval hlavou. „A vite, ze na namesti pred hotelem stoji pomnik nejakeho Jurkovskeho?“
„To je on.“
„Skutecne?“ podivil se Oscar. „Vlastne proc ne. Ten pomnik mu tu ovsem nepostavili proto, ze to byl znamy planetolog. Proste poprve v dejinach mesta rozbil bank v elektronicke rulete. Takove hrdinske skutky se tu zvecnuji.“
„Neco takoveho jsem cekal,“ zabrucel jsem. Bylo mi z toho smutno.
V koupelne se rozsumela sprcha a vzapeti se Maria rozerval straslivym hlasem. Nejdriv jsem si rekl, ze asi misto teple pustil studenou, ale Maria rval dal a priserne lateril — ve vyrazech si rozhodne nikterak nevybiral. Prekvapene jsme na sebe pohledli. Oscar byl ovsem celkem klidny, protoze se domnival, ze takhle se projevuji ucinky slegu, a v jeho tvari se zrodil soucit. Hlucne cvakla zastrcka, dvere koupelny se prudce rozletly, loznici zapleskala mokra chodidla a do pracovny se vritil nahy Maria.
„Nejste nahodou idiot?“ zarval na me. „Co je to za pitome vtipy?“
Ztuhl jsem. Maria se podobal obludne zebre. Jeho dobre zivene kypre telo bylo pocmarano svislymi jedovate zelenymi smouhami. Hulakal, zurive dupal a na vsechny strany se z nej rozletovaly smaragdove kapky. Kdyz jsme se vsichni vzpamatovali a prohledli si misto cinu, ukazalo se, ze ve sprchove ruzici nekdo ukryl houbu napustenou zelenou barvou — hned sem si vzpomnel na Lenuv vzkaz a pochopil jsem, ze tohle je Vuzina prace. Incident se zazehnaval dlouho, Maria byl presvedcen, ze je to skandal, nejapny zert a hrube poruseni zasad subordinace. Oscar se rehtal. Ja Mariu drhl kartacem a stale se snazil vec vysvetlit. Maria prohlasil, ze ted uz neveri nikomu a ze si sleg vyzkousi doma. Oblekl se a zacal s Oscarem projednavat plan blokady mesta.
A ja zatim myl vanu a premital o tom, ze moje kariera v Bezpecnostni rade se chyli ke konci, ze zacina docela jina prace, ze nevim, kde zacit, ze bych rad zasahl do posuzovani planu blokady mesta — ovsem nikoli proto, ze bych blokadu povazoval za nezbytnou, nybrz proto, ze je to prilis jednoduche, mnohem prostsi nez vratit lidem duse prozrane vecmi a naucit kazdeho premyslet o zalezitostech sveta jako o svych vlastnich.
„... Izolovat tohle hnojiste od zbytku sveta, dokonale izolovat, to je cela nase filozofie,“ hlasal Maria. Coz bylo urceno mne. A mozna nejen mne. Maria je hlava otevrena. Ten uz urcite chape, ze blokada je obranny krok, zatimco tady je treba utocit. On vsak umel utocit jen v cele operacnich skupin a nejspis mu pripadalo trapne se k tomu priznat.
Zachranovat... Dokdy vas bude treba zachranovat? Naucite uz se nekdy konecne chranit sami? Proc vecne naslouchate paterum, fasizujicim demagogum a doktorum Opirum? Proc nechcete zamestnavat vlastni mozky? Proc tak strasne nechcete premyslet? Copak je to tak tezke pochopit, ze svet je obrovsky, slozity a uchvatny? Proc vam vsechno pripada tak jednoduche a nudne? Cim se vas mozek lisi od Rabelaisova, Swiftova, Leninova, Einsteinova, Makarenkova, Hemingwayova, Strogovova? Jednou me to udola, pomyslel jsem si. Jednou se mi zacne nedostavat sil. Ja jsem prece stejny jako vy! Jenze ja vam chci pomoct, kdezto vy mne ne...
Po vyucovani za mnou prisli Rug s Lenem a Len mi rekl: „Uz jsme se rozhodli, Ivane, jedeme do Gobi, na Magistralu.“ Len mel velke cervene ruce, na hornim rtu rysave chmyri a bylo znat, ze tu Magistralu si vymyslel prave on, a docela nedavno, tak pred deseti minulami. Rug jako obvykle mlcel, zvykal steblo travy a pozorne si me prohlizel svyma klidnyma sedyma ocima. Uz je to hotovy chlap, napadlo me pri pohledu na nej a rekl jsem mu: „Bajecna kniha, nemam pravdu?“
„To ano,“ prikyvl Len, „hned jsme pochopili, kam se vydat.“ Rug mlcel.
„Zar a puch se siri ve stinu tech pracujicich draku,“ zadeklamoval jsem, „co vse pod sebe podemnou — mongolsky pohansky chram i kosti dvouhrbeho zivocicha, ktery tu kdysi klesl uprostred pisecne boure...“
„Ano,“ rekl Len a Rug dal zvykal sve steblo.
„Pokazde,“ pokracoval jsem (ted jiz podle Icindagly), „kdyz slunce dostoupi do matematicky presne vymezeneho bodu sve pouti, na vychode rozkvete prelud podivneho mesta s bilymi vezemi, ktere ve skutecnosti jeste nikdy nikdo nevidel.“
„A my ho musime spatrit na vlastni oci,“ zasmal se Len.
„Lene, priteli,“ rekl jsem, „to je prilis poutave, a proto prilis proste. Sami zjistite, jak zoufale je to proste, a bude to pro vas neprijemne rozcarovani...“ Ne, to jsem nerekl dobre. „Muj mily priteli Lene,“ rekl jsem. „Cozpak tady jde o nejaky prelud? Skutecne krasny prelud jsem spatril pred sedmi lety v dome tve matky: Vy oba jste prede mnou tehdy stali uz temer dospeli...“ Ne, to rikam pro sebe, a ne kvuli nim, musim to rict jeste jinak: „Priteli Lene,“ rekl jsem, „pred sedmi lety jsi mi vysvetlil, ze tvuj narod je proklety. Prisli jsme a sejmuli prokleti — z tebe, z Ruga i z mnoha dalsich deti, ktere nemivaji rodice. A ted je na vas, abyste sejmuli prokleti, ktere...“ Bude se to moc tezko vysvetlovat. Ale ja to vysvetlim. Nejak to vysvetlim. Uz od detstvi vime, jak se snimalo prokleti na barikadach, jak se snimalo na stavbach a v laboratorich, a vy sejmete to posledni, vy budete vychovatele a pedagogove. V posledni valce, v te nejmene krvave, a zaroven nejtezsi pro vsechny jeji vojaky.
Nahore zapistela Vuzi a zalostne se rozplakal Len. V pracovne cosi huhnal Oscar. Tomu je hej. Sleg je proste spatny, skodlivy a neprirozeny. To znamena, ze sleg je treba znicit, zakazat ho a davat pozor, aby se prislusny zakon prisne dodrzoval. Jenze Maria je chytrejsi, protoze je starsi a zkusenejsi. Maria by se jeste dal pretahnout na nasi stranu. Ja pro nej nejsem autorita, ale jiste se najdou lide, ktere pozorne vyslechne... Je moc dobre, ze ted mohu vykriknout na cely svet a uslysi me miliony tech, kteri smysleji stejne jako ja. A pomyslel jsem si, ze ted odsud neodjedu. Jsem tu teprve tri dny. To prece neni mozne, ze by se tu nenasel nikdo, kdo je s nami. Kdo tohle vsechno k smrti nenavidi, kdo by chtel cely tenhle tupy prezrany svet vyhodit do vzduchu. Takovi lide byli vzdycky a vzdycky budou. Treba uz jen ten sofer-bibliofil... Nebo ten dlouhy nesmlouvavy intl... Ledaskdo. Potaceji se jako slepi. Udelame vsechno, abychom jim pomohli, aby svou nenavist nevyplytvali na malichernosti. Nase misto je ted tady. Me misto je tady.
Kolik mame pred sebou prace! pomyslel jsem si. A jake prace ...! Zatim jsem nemel ani nejmensi predstavu, cim v tehle Zemi pitomcu, od more k mori zachvacene dostatkem, zacit, ale vedel jsem, ze odsud neodjedu, dokud me k tomu nezacne nutit imigracni zakon. A az me k necemu takovemu zacne nutit, tak ho porusim.
