Arkadij Strugackij
Boris Strugackij
Dravci meho stoleti
Je jen jeden jediny skutecny problem.
Navratit lidem duchovni vyznam, duchovni neklid.
ANTOINE DE SAINT — EXUPERY
Kapitola prvni
Z hladke a kulate celnikovy tvare se linuly jen ty nejuslechtilejsi pocity. Byl blahosklonne zdvorily a privetivy.
„Vitam vas,“ oslovil me vlacnym hlasem. „Jak se vam libi nase slunce?“ Pohledl na pas v me pravici. „Nadherne rano, neni-liz pravda?“
Podal jsem mu pas a polozil svuj kufr na bilou prepazku. Celnik dlouhymi opatrnymi prsty zbezne prolistoval stranky cestovniho dokladu. Na sobe mel belostny stejnokroj se stribrnymi knofliky a stribrnymi snurami na ramenou. Odlozil pas a spickou ukazovaku se dotkl kufru.
„No to se povedlo,“ poznamenal, „jeste nestacil uschnout. Ani si pomalu nedokazu predstavit, ze by nekde mohlo byt posmourno.“
„Mate pravdu, u nas uz je podzim,“ povzdechl jsem si a otevrel sve zavazadlo.
„S nasim sluncem nad hlavou si podzim proste nedokazeme predstavit,“ pokracoval muz v bilem. „Dekuji vam, to je v poradku... Dest, mokre strechy, vitr...“
„A co kdybych mel neco ukryto pod saty?“ zeptal jsem se. Nenavidim debaty o pocasi.
Uprimne se rozesmal.
„Tohle je naprosta formalita,“ vysvetlil mi. „Tradice. Podmineny reflex vsech celniku, chcete-li.“ Podal mi formular na tvrdem papire. „A meli bychom tu jeste jeden podmineny reflex. Prectete si to, je to dosti neobvykle. A podepiste, pokud vam to nebude proti mysli.“
Precetl jsem si to. Byl to imigracni zakon, vysazeny elegantni kurzivou ve ctyrech jazycich. Pristehovalectvi se kategoricky zakazovalo. Celnik si me prohlizel.
„Zajimave, neni-liz pravda?“
„Kazdopadne ponekud provokujici,“ odpovedel jsem a vytahl propisovacku. „Kde to mam podepsat?“
„Kde chcete a jak chcete. Treba napric.“
Podepsal jsem se sikmo pod ruskou verzi poznamky: „S pristehovaleckym zakonem jsem se seznamil (a).“
„Dekuji vam,“ rekl celnik a schoval prohlaseni do stolu. „Ted uz znate o nasem pravnim radu prakticky vsechno. A po celou dobu... Jak dlouho se u nas chcete zdrzet?“
Pokrcil jsem rameny.
„Momentalne tezko rict. Podle toho, jak mi prace pujde od ruky.“
„Rekneme mesic?“
„Asi tak. Ano, napiste mesic.“
„Tak po cely ten mesic ...,“ naklonil se ke mne pres pas, do ktereho zrovna cosi poznamenaval, „po cely ten mesic nebudete zadne jine zakony potrebovat.“ Podal mi doklad. „A to uz vubec nemluvim o tom, ze si pobyt u nas muzete prodlouzit na jakoukoli rozumnou dobu. Ale zatim zustaneme pri tech triceti dnech, ano? Pokud se budete chtit zdrzet dele, zajdete sestnacteho kvetna na policii a zaplatte dolar... Dolary, doufam, mate...“
„Ano.“
„No vyborne. Samozrejme to nemusi byt jedine dolary, u nas se berou kazde penize — ruble, libry, cruzeira...“
„Cruzeira nemam,“ prerusil jsem ho. „Privezl jsem jen ruble, dolary a par anglickych liber. Bude to v poradku?“
„Rozhodne. Ostatne, abych nezapomnel. Slozte, prosim, devadesat dolaru dvaasedmdesat centu.“
„Velmi rad,“ souhlasil jsem. „A proc?“
„To je u nas takovy zvyk. Prispevek na zabezpeceni zakladnich socialnich potreb. Jeste se nam nestalo, ze by sem prijel clovek, ktery by behem sveho pobytu vubec nic nepotreboval.“
Odpocital jsem devadesat jeden dolar a on mi rovnou vestoje zacal vyplnovat stvrzenku. Z te nepohodlne polohy mu krk malinove nabehl krvi. Rozhledl jsem se. Bila prepazka se tahla pres celou dvoranu. Za ni se privetive zubili, smali a cosi duverne vysvetlovali bili celni urednici. Na me strane prepazky netrpelive preslapovali, cvakali zamky kufru a prijemne vzruseni zvedave pokukovali kolem turisticky pestre priodeni cestujici. Celou cestu horecne listovali reklamnimi brozurami, hlucne kuli rozmanite plany, potajmu i docela otevrene se tesili na nadchazejici sladke dny a ted bazili po tom, aby bilou prepazku prekonali co nejrychleji — unyli londynsti urednici a jejich sportovne vyhlizejici nevesty, turinsti delnici se svymi rumenymi zenami a cetnymi detmi, neomaleni oklahomsti farmari ve strakatych kosilich pres kalhoty, sirokych pumpkach a sandalech naboso, bezvyznamni katolicti duchovni ze Spanelska, finsti drevorubci s delikatne vyhaslymi dymkami v zubech, italske kosikarky, iransti studenti, odborovi funkcionari ze Zambie...
Celnik mi podal stvrzenku a odpocital osmadvacet centu zpatky.
„A formality mate za sebou. Doufam, ze jsem vas prilis nezdrzel. Preji vam prijemny pobyt.“
Podekoval jsem a chopil se sveho kufru.
Celnik sklonil hladkou usmevavou tvar ke strane a naposledy na me pohledl.
„Timhle turniketem bych prosil. Na shledanou a dovolte mi poprat vam jeste jednou prijemny pobyt.“
Vysel jsem na namesti hned za parkem Italu se ctyrmi detmi a dvema automatickymi nosici.
Slunce stalo vysoko nad sedivymi horami. Na namesti bylo vsechno leskle, jasne a barevne. Dokonce trochu moc jasne a barevne, jak uz to v lazenskych mestech byva. Leskle cervene a oranzove autobusy, u nichz se tisni turiste. Leskla, jako nalestena zelen parku s bilymi, modrymi, zlutymi a zlatymi pavilony, stanky a kiosky. Zrcadlove hladke vodorovne, svisle i sikme plochy, rozhazujici na vsechny strany oslnive zhnouci odlesky. Hladke matove mirne pruzici sestiuhelniky — rude, cerne, sede — pod nohama a pod koly jemne tlumily i sebemensi naznak hluku... Postavil jsem kufr na zem a nasadil si tmave bryle.
Slo zrejme o nejslunecnejsi ze vsech slunecnych mest, ktera jsem kdy navstivil. To nemuselo byt. Byval bych se citil mnohem lepe, kdyby bylo spinave a ublacene, tenhle pavilon by mohl byt fadne sedivy a ze sedeho vlhkeho
