„Naopak.“
„A nechtel byste michana vejce? Nebo oblozene chleby?“
„Ani ne.“
„Tak takhle by to neslo,“ nedal se odradit Amadeus. „Nejlepsi budou michana vejce s rajcaty.“ Neustale neco kutil v baru. „Nevim, cim to je, ale tenhle automat pripravuje skutecne bajecna michana vejce s rajcaty... A ja bych si je pri te prilezitosti dal taky.“
Vytahl z baru podnos a postavil ho na nizky konferencni stolek u pulkruhove pohovky. Usadili jsme se.
„Co ta vdova?“ pripomnel jsem mu znovu. „Rad bych se ji predstavil.“
„Libi se vam pokoje?“
„Celkem to ujde.“
„No vidite, a vdova je taky uchazejici, dokonce velice uchazejici. A o dceri plati totez.“ Vytahl z bocni kapsy ploche kozene pouzdro. V tom byly jako patrony v zasobniku ulozeny ampulky s kapalinami ruznych barev. Amadeus se v nich chvilku prehraboval ukazovakem, soustredene ocichaval michana vejce, po chvili vahani vytahl ampulku se zelenym obsahem, opatrne odlomil spicku a rajska jablicka pokapal. Salonem to zavonelo. Nedalo se rict, ze by ta vune byla neprijemna, ale na muj vkus se k jidlu nehodila. „Ted jeste vsichni spi,“ pokracoval Amadeus. Jeho pohled zroztrzitel. „Spi a nechavaji si neco hezkeho zdat...“
Pohledl jsem na hodinky.
„Spi?!“
Amadeus jedl.
„Je pul jedenacte,“ poznamenal jsem.
Amadeus jedl. Cepicku si posunul do tyla, takze stitek trcel kolmo vzhuru jako hrebinek podrazdeneho mimikrodonta. Oci mel lehce privrene. Pozorne jsem ho sledoval.
Polkl posledni dilek rajcete, ulomil kousek stridy bileho chleba a panvicku dukladne vytrel. Jeho zrak se zjasnil.
„Co jste to rikal?“ zeptal se. „Ze je pul jedenacte? Vy zitra taky budete vstavat v pul jedenacte. Mozna i ve dvanact. Napriklad ja normalne vstavam ve dvanact.“
Vstal, slastne se protahl a zapraskal klouby sepjatych prstu.
„No,“ rekl, „konecne se mohu vypravit domu. Tady mate mou vizitku, Ivane. Postavte si ji na psaci stul a az do odjezdu ji tam nechte...“ Pristoupil k ploche bedynce vedle baru a zasunul do ni jinou karticku. Ozvalo se zvucne cvaknuti. „Tohle dejte vdove,“ rekl a pohledl na karticku proti svetlu. „A ze se co nejzdvorileji poroucim.“
„A co se stane?“
„Pujde o penize. Doufam ze nejste zvykly smlouvat, Ivane. Vdova vyslovi sumu, kterou byste mel bez reci zaplatit. My si na smlouvani nepotrpime.“
„Vynasnazim se nesmlouvat, i kdyz bych to rad zkusil,“ slibil jsem mu.
Amadeus povytahl oboci.
„Pokud o to stojite, tak to tedy klidne zkuste, proc ne! Vzdycky delejte jen to, co chcete, a bude vam vytecne travit. Hned donesu vas kufr.“
„Potreboval bych prospekty a turisticke pruvodce,“ rekl jsem. „Chci tu prece neco psat, Amadee. Hodily by se mi i brozury o ekonomicke situaci vsech vrstev obyvatelstva a statisticke rocenky. Kde by se to vsechno dalo sehnat? A kdy?“
„Turistickeho pruvodce vam dam,“ slibil Amadeus. „Tam najdete statisticke udaje, adresy, telefony a podobne. Ale co se tyce tech lidovych vrstev — mam takovy pocit, ze podobne nesmysly se u nas vubec nevydavaji. Muzete si samozrejme objednat materialy UNESCO, ale proc byste to delal? Vsak to vsechno uvidite na vlastni oci... Pockejte chvilku, hned jsem tu s kufrem i s pruvodcem.“
Odesel a zase se rychle vratil s mym zavazadlem v jedne a s tlustou modrou knizkou v druhe ruce. Vstal jsem.
„Z vasi tvare soudim,“ pousmal se, „ze ted premitate, zda se hodi dat mi nejake spropitne nebo ne.“
„Abych pravdu rekl, tak ano,“ priznal jsem se.
„A co? Chtelo by se vam, nebo ne?“
„Abych pravdu rekl, tak ne.“
„Mate zdravou a pevnou naturu,“ schvalil me rozhodnuti Amadeus. „Nedavejte nic. Spropitne nedavejte nikomu. Mohl byste dostat pres hubu, zvlast od devcat. Jinak je to vsechno nesmysl. Jenze vy treba dostavate pres hubu rad, jako ten Jonathan Kreis, to ja nemuzu vedet... Mejte se dobre, Ivane. Dobre se bavte. A prijdte k Labuznikovi. Kdykoli vecer po sedme. Ale hlavne o nicem nepremyslejte.“
Zamaval mi a odesel. Posadil jsem se, uchopil orosenou sklenici s koktajlem a otevrel pruvodce.
Kapitola druha
Bedekr se zlatou orizkou byl vysazen na kridovem papire. Napreskacku s prepychovymi fotografiemi obsahoval vskutku zajimave informace. Ve meste zilo padesat tisic obyvatel, puldruhe tisicovky kocek, dvacet tisic holubu a dva tisice psu (vcetne sedmi set laureatu a medailistu). Mesto melo patnact tisic osobnich aut, pet set vrtulniku, tisic taxiku (s ridici i bez), devet set automatickych popelaru, ctyri sta stalych baru, kavaren a cukraren, jedenact restauraci, ctyri hotely mezinarodni extratridy a primorske lazne, v nichz se rocne vystrida na sto tisic rekreantu. Mesto se mohlo pochlubit i sedesati tisici televizory, padesati kiny, osmi zabavnimi parky, dvema Salony dobre nalady, sestnacti salony krasy, ctyriceti knihovnami a sto osmdesati kadernickymi automaty. Osmdesat procent obyvatelstva pracuje ve sfere sluzeb, zbytek ve dvou soukromych kombinatech na umele cukrovinky a jedne statni lodenici. Ve meste je sest skol a jedna univerzita, sidlici ve starobylem zamku krizaka Ulricha de Cassy. Ve meste pusobi osm obcanskych spolku jako napriklad Spolek horlivych ochutnavacu, Spolek znalcu a milovniku a take Spolek za starou dobrou vlast, proti skodlivym vlivum. Navic je puldruhe tisicovky lidi prihlaseno do celkem sedmi set jednoho krouzku, kde se zpiva, hraje se ochotnicke divadlo a kde se jejich clenove uci rozestavovat nabytek, kojit deti a lecit psy. Ve spotrebe alkoholickych napoju na jednoho obyvatele mestu nalezelo seste misto v Evrope, ve spotrebe prirodniho masa dvanacte a ve spotrebe kapalneho kysliku tricate... Ve meste bylo sedm panskych a pet damskych klubu a take dva kluby sportovni — Byci a Nosorozci. Starostou mesta byl zvolen (vetsinou sestactyriceti hlasu) jisty Flim Gao. Peka jsem nenasel ani mezi cleny mestske rady...
Odlozil jsem bedekr, sundal si sako a pristoupil jsem k podrobne prohlidce sveho noveho domova. Salon se mi libil. Byl cely blede modry a ja tuhle barvu mam rad. Domaci bar doslova hyril vsemoznymi lahvemi a vychlazenymi potravinami, takze v pripade potreby jsem mohl treba okamzite prijmout rovny tucet vyhladovelych hosti.
Zasel jsem do pracovny. Pod oknem stal velky psaci stul s pohodlnym kreslem. Vsechny zdi byly zastaveny regaly rozmanitych sebranych spisu a slovniku. Ciste a vyrazne hrbety vytvarely s nesmirnym vkusem komponovane rady a jako celek pak oku lahodici barevnou skalu. Na nejhorejsi polici jsem zahledl padesatidilnou encyklopedii UNESCO, uplne dole zase pestrobarevnou smesici lesklych paperbackovych detektivek.
Na stole me zaujal predevsim telefon... Zvedl jsem sluchatko, posadil se na operadlo kresla a vytocil Riemayerovo cislo. Ve sluchatku se ozvaly tahle zvuky volneho tonu. Cekal jsem a bezmyslenkovite si hral s malym diktafonem, ktery tu nechal nekdo prede mnou. Riemayer se nehlasil. Zavesil jsem a pristroj si prohledl poradne. Paska byla z poloviny natocena, a tak jsem ji vratil, abych si ji poslechl.
„Nazdar, nazdar a jeste jednou nazdar!“ zvolal vesely muzsky hlas. „Pevne tisknu pravici, pripadne libam na tvarinku — to prijde na pohlavi a vek. Zil jsem tu dva mesice a musim rict, ze se mi darilo vytecne. Dovol, abych ti udelil nekolik rad. Nejlepsi podnik ve meste je Hoyti-Toyti v Parku snu. Nejlepsi holka ve meste je Basia z Domu modelu. Nejlepsi kluk ve meste jsem ja, ale ja uz jsem odjel. V televizi sleduj devaty program, vsechno ostatni je nuda. Nezacinej si s intly a vyhybej se Nosorozcum... A neber nic na dluh, to by ses ze starosti nevymotal. Vdova je ohromna zenska, ale rada si pri tom popovida a tak... a vubec... Vuzi jsem tu nezastihl, byla nekde v zahranici, u babicky... Rekl bych, ze je sladka, vdova mela v albu fotografii, kterou jsem si s dovolenim vzal. A jeste neco. Napresrok prijedu v breznu, takze mej uznani, a pokud se rozhodnes znovu si tu pobyt, vyber si jiny mesic. Mej se...“
