„Neco napsat je vzdycky tezke,“ namitl jsem. „Stejne je dobre, ze nejsem spisovatel.“
„Rad vam verim. Ale v takovem pripade je to u nas proste nemozne. Prinejmensim pro cizince.“
„Vy me desite.“
„Zadne strachy. Tady u nas se vam ani nebude chtit neco delat. Proste u toho nevydrzite. Prijde vam lito, ze byste tu mel jen sedet a mlatit do stroje. Vite vubec, co je to radost ze zivota?“
„Inu, jak bych to...“
„Nevite nic, Ivane. Zatim o tom nemate ani poneti. Vas cesta dvanacti kruhy raje teprve ceka. Je to sice k smichu, ale ja vam zavidim...“
Dosli jsme k dlouhemu kabrioletu. Amadeus hodil kufr na zadni sedadlo a pohostinne prede mnou otevrel dvirka.
„Prosim!“
„Chcete rict, ze vy uz takovou cestu mate za sebou?“ zeptal jsem se, kdyz jsem lezl do vozu.
Posadil se za volant a nastartoval.
„Co mate na mysli?“
„No tech dvanact kruhu raje.“
„Ja jsem si svuj znejmilejsi vybral uz davno, Ivane,“ odtusil Amadeus. Auto se nehlucne rozbehlo po namesti. „Ty ostatni pro me leta neexistuji. Bohuzel. Je to neco jako stari. Se vsemi jeho privilegii a nedostatky.“
Otevreny automobil proletl parkem a uhanel stinnou ulici. Se zajmem jsem se rozhlizel kolem, ale nic jsem nepoznaval. Byl to hloupy napad — myslet si, ze tu neco poznam. Vysazovali nas tenkrat v noci, lilo jako z konve, po pristavnich hrazich stalo sedm tisic vojaku a sledovalo dohorivajici radovou lod. Mesto jsme nevideli, jen mokrou cernou prazdnotu, mihotajici rudymi zablesky. Vsechno tam bouchalo, praskalo a nesnesitelne skripelo. „Vyrezou nas vsechny jako kraliky,“ utrousil Robert a ja ho okamzite hnal zpatky na ponton, vylozit obrneny transporter. Fosny se prolomily, transporter spadl do more, a kdyz Pek Roberta vytahl, ten ke mne — cely promodraly chladem — pristoupil a zadrkotal: „Dyt jsem vam rikal, ze je hrozna tma...“
Amadeus najednou prohodil:
„Jako kluk jsem zil nedaleko pristavu, chodili jsme sem do mesta mlatit fabricke. Dost jich tenkrat mivalo boxery a nekdo mi tu prerazil nos. Pul zivota jsem prochodil s takovou krivou skobou, az loni jsem si to nechal dat dohromady... V mladi jsem se moc rad pral. Mel jsem u sebe porad kus olovene trubky, jednou jsem si za to dokonce pul roku odsedel, ale nepomohlo to.“
Usklibl se a umlkl. Chvilku jsem pockal a poznamenal jsem:
„Poradnou olovenou trubku dneska nesezenete. Ted jsou v mode gumove pendreky, co se pod rukou kupuji od policajtu.“
„Mate pravdu,“ souhlasil zive Amadeus. „Nebo se koupi mala cinka, jedna koule se urizne a je to. Jenom ty spravne kluky uz dneska nenajdete. A taky vas za takovou vec hned vypakujou...“
„To ano,“ pripustil jsem. „Poslyste, a cim jeste jste se v mladi zabyval?“
„A vy?“
„Chtel jsem se stat planetonautem, hodne jsem cvicil pretizeni. Taky jsme zavodivali, kdo se dokaze potopit do vetsi hloubky.“
„My taky,“ rekl Amadeus. „Do deseti metru, pro samopaly a lahve whisky. Kousek za molem toho byly bedny. Obycejne mi potom tekla z nosu krev... Ale kdyz pak prisly udalosti, stale casteji jsme tam nachazeli utopence s kusem kolejnice na krku, tak jsme toho nechali.“
„Utopenec pod vodou, to je moc neprijemna podivana,“ rekl jsem. „Zvlast kdyz je tam proud.“
Amadeus se zaskaredil.
„Videl jsem i horsi veci. Taky jsem slouzil u policie.“
„Uz po udalostech?“
„Mnohem pozdeji. Kdyz byl schvalen zakon o gangsterstvi.“
„U vas se jim take rikalo gangsteri?“
„A jak byste jim chtel rikat? Zbojnici...? „Banda zbojniku vyzbrojenych plamenomety a plynovymi bombami obsadila radnici,““ pronesl procitene. „Kdyz se rekne zbojnik, predstavim si sekeru, obuch, kniry od ucha k uchu, tesak...“
„Nebo olovenou trubku,“ navrhl jsem.
Amadeus se uchichtl.
„Co delate dneska vecer?“ zeptal se.
„Pujdu se nekam pobavit.“
„Mate tu nejake zname?“
„Ano. A co ma byt?“
„To je neco jineho.“
„Proc?“
„Chtel jsem vam neco navrhnout, ale kdyz tu mate zname...“
„Mimochodem,“ rekl jsem, „kdo je tu v soucasne dobe primatorem?“
„Primatorem? Buhsud, nepamatuji se. Ale nekoho jsme volili...“
„Neni to nahodou Pek Zenaj?“
„Nevim,“ rekl Amadeus litostive. „Nerad bych lhal.“
„Znate muze toho jmena?“
„Zenaj... Pek Zenaj... Ne, neznam. Nikdy jsem to jmeno neslysel. To je nejaky vas kamarad?“
„Ano, stary kamarad. Mam tu i jine pratele, ale ti nejsou mistni.“
„Domluvime se zkratka takhle,“ uzavrel Amadeus. „Jakmile se zacnete nudit a do hlavy vam polezou vselijake hloupe myslenky, prijdte za mnou. Vecer co vecer sedavam u Labuznika... Mate rad dobre jidlo?“
„Aby ne,“ prikyvl jsem.
„A co zaludek — v poradku?“
„Kachni.“
„Tak to prijdte. Bude tam veselo a ani vas nenapadne o necem premyslet.“
Amadeus pribrzdil a opatrne odbocil k mrizovym vratum, ktera se pred nami tise otevrela. Auto zajelo do dvora.
„A jsme tady,“ konstatoval spokojene Amadeus. „Tohle je vas novy domov.“ Byla to patrova vilka s modrobilou fasadou. Cistounky dvorek vylozeny barevnymi dlazdicemi byl prazdny a kolem se prostirala ovocna zahrada. Po zdech skrabaly vetve jabloni.
„A kdepak je vdova?“ zeptal jsem se.
„Pojdte dal,“ vybidl me Amadeus.
Vystoupil po schudcich ke dverim a zalistoval ve svem zapisniku. Sel jsem za nim a zvedave pokukoval po okoli. Zahrada se mi zamlouvala. Amadeus nasel spravnou stranku, na malem ciselniku vedle dveri vytocil prislusnou kombinaci a dvere se otevrely. Z domu zavanul chladny cerstvy vzduch. Bylo tam tma, ale sotva jsme vstoupili, rozsvitilo se svetlo. Amadeus schoval zapisnik a rekl mi:
„Vpravo je byt domacich, vlevo vas. Jen racte dal... Tady je salon. A tahle skrinka — to je domaci bar, hned si dame neco k piti. A pujdeme dal... Tohle je vase pracovna... Mate fonor?“
„Ne.“
„Ani ho nebudete potrebovat, tady vsechno je... Ted bych prosil sem. To je loznice. Tady mate ovladaci pult akusticke clony. Umite s tim zachazet?“
„Nejak si poradim.“
„Dobre. Clona je trojvrstva, muzete si z toho udelat hrob nebo bordel, prijde na to, co je vam vic po chuti... A tady se nastavuje klimatizace. Trochu nepohodlne, protoze se s tim da manipulovat jen z loznice...“
„S tim uz se snad taky nejak poperu,“ ujistil jsem ho.
„Prosim? Aha, samozrejme... A tamhle je koupelna a klozet.“
„Zajima me vdova,“ upozornil jsem ho. „A dcera.“
„To vsechno stihnete. Mam vytahnout rolety?“
„Proc?“
„Mate pravdu, nechame to tak... A ted si dame neco k piti.“
Vratili jsme se do salonu a on se po pas ponoril do baru.
„Neco silnejsiho?“ zeptal se.
