Zarincela hudba. Chvilku jsem ji poslouchal a pak jsem diktafon vypnul... Ani jeden ze svazku vybranych spisu se mi nepodarilo vytahnout — bud byly tak tesne do polic nacpany, nebo je dokonce nekdo slepil. Jinak jsem v pracovne na nic zajimaveho nenarazil, a zamiril jsem do loznice.
Vzdycky jsem si pral takovou loznici mit, ale jeste nikdy mi nezbyl cas na to, abych se podobnym projektem vazne zabyval. Postel byla velka a nizka. Na nocnim stolku stal velice elegantni fonor a male pouzdro s dalkovym ovladanim televizoru. Televizni obrazovka visela na vysokem zadnim cele postele. Do hlav tohoto loze vdova povesila obraz, pozoruhodne verne zobrazujici cerstve kvetiny v kristalove vaze. Zatisi bylo vyvedeno ve fluorescencnich barvach a kapky rosy na okvetnich platcich se v seru loznice matne leskly.
Nazdarbuh jsem stiskl jedno z tlacitek na volici kanalu a prastil sebou na luzko. Bylo mekke, ale zaroven kladlo prijemny pruzny odpor. Televizor se rozerval. Z obrazovky vyskocil podnapily muz, prerazil nejake zabradli a z vysky spadl do obrovskeho dymajiciho kotle. Ozvalo se hlucne splouchnuti a z fonoru neco zavonelo. Muz zmizel v horke kapaline, pak se zase vynoril a v zubech drzel neco, co pripominalo rozvarenou botu. Neviditelne publikum propuklo v huronsky rehot... Obrazovka ztmavla. Ticha lyricka hudba. Ze zeleneho lesa se proti mne rozjel bily kun zaprazeny do brycky, ve ktere sedela hezounka divka v plavkach. Vypnul jsem televizor, vstal a odesel do koupelny.
V koupelne vonelo chvoji a mihotaly baktericidni lampy. Svlekl jsem se, nahazel pradlo do utilizatoru a vlezl jsem si pod sprchu. Pak jsem se pred zrcadlem pomalu oblekl, ucesal jsem se a zacal se holit. Na toaletni policce staly rady lahvicek, krabicky s hygienickymi prisavkami a sterilizatory i tuby s pastami a mastmi. Na samem konci policky jsem zahledl hromadku plochych pouzder s kriklavou nalepkou a napisem Devon. Zapnul jsem holici strojek a jednu krabicku vzal do ruky. V zrcadle zablikala trubice baktericidni lampy — uplne stejne mrkala i tehdy, ja presne takhle stal pred zrcadlem a snazive civel na naprosto stejnou krabicku, a uz jsem se do koupelny nechtel vracet, protoze tam se Rafka Reismann o neco hlasite hadal s doktorem, ve vane se pohupovala zelena olejnata voda, nad ni se prevalovala para a na porcelanovem hacku na rucniky rval, vyl a chroptel tranzistor, dokud ho Rafka podrazdene nevypnul... Bylo to ve Vidni a videt tam v koupelne devon — vyhlaseny repelent, velkolepe zapuzujici komary, moskyty, musky a dalsi krvelacnou havet, na kterou se jak ve Vidni, tak tady, v primorskem lazenskem meste, uz davno a davno zapomnelo — mi pripadalo nepochopitelne... Jenze tenkrat ve Vidni na me z toho vseho navic padla hruza.
Krabicka v me ruce byla skoro prazdna: zustala v ni jedna jedina tableta. Ostatni byly jeste zalepene. Oholil jsem se a vratil se zpatky do loznice. Chtel jsem jeste jednou zavolat Riemayerovi, ale vtom dum ozil. S lehkym svistenim se vznesly bohate narasene zaclony; okenni skla vklouzla do zdi a ze zahrady se do loznice vevalil proud tepleho vzduchu, provoneneho jablky. Nekdo nekde promluvil, nad hlavou mi zaklapaly lehke kroky a prisny zensky hlas rekl: „Vuzi, tak snez aspon kolacek, slysis me...?“ Rychle jsem — v prisnem souladu se soucasnou modou — dodal sve garderobe nadech nedbale elegance, prihladil jsem si vlasy na spancich a s Amadeovou vizitkou v ruce vkrocil do haly.
Ze vdovy se vyklubala mladistve vypadajici, ponekud nyva plnostihla zena se svezi prijemnou tvari.
„Ale to je mile!“ zvolala, sotva me zahledla. „Vy uz jste vstal? Dobry den. Jmenuji se Vaina Tuurova, ale muzete mi rikat proste Vaina.“
„Moc me tesi,“ pronesl jsem dvorne a svetacky zasoupal nohou. „Me jmeno je Ivan.“
„Jak mile!“ rekla teta Vaina. „Jak originalni, mekke jmeno! Uz jste snidal, Ivane?“
„Chtel jsem posnidat ve meste, pokud nemate nic proti tomu,“ rekl jsem a podal ji vizitku.
„Ach,“ rekla teta Vaina a prohledla si karticku proti svetlu. „Ten Amadeus je tak mily... Kdybyste jen vedel, jak mily a okouzlujici je to clovek! A vy jste jeste nesnidal... Poslyste, lunch si skutecne muzete dat az ve meste, ale ted bych vas rada pohostila nasimi toasty. Generalplukovnik Tuur rikaval, ze nikde na svete nejedl tak bajecne toasty jako ty moje.“
„S radosti!“ odpovedel jsem a znovu zasoupal podrazkou.
Dvere za zady tety Vainy se rozletly a do haly na zvonivych kramfliccich prihopkala roztomila divka v kratke modre sukni a rozhalene bile bluzce... V ruce drzela okousany kolacek, energicky zvykala a nosem si pobrukovala nejaky modni popevek. Kdyz me spatrila, zarazila se, furiantsky si prehodila pres rameno kabelku na dlouhem reminku, sklonila hlavu ke strane a polkla.
„Vuzi,“ rekla teta Vaina a stiskla rty. „Vuzi, tohle je Ivan.“
„Celkem ujde!“ konstatovala spokojene Vuzi. „Ahoj, Ivane!“
„Ale Vuzi!“ okrikla ji nabadave teta Vaina.
„Jste tady se starou?“ zeptala se a podala mi ruku.
„Ne,“ odpovedel jsem. Prsty mela chladne a mekke. „Jsem tu sam.“
„Tak to vam vsechno ukazu,“ slibila mi. „Nashle. Uz musim bezet. Ale vecer spolu nekam vyrazime.“
„Vuzi!“ zaznela dalsi opatrna vytka tety Vainy.
„Rozhodne,“ prikyvl jsem na souhlas.
Nacpala si zbytek kolace do ust, letmo polibila matku na tvar a hnala se ke dverim. Mela hladke, opalene, dlouhe, vskutku vystavni nohy a nakratko ostrihane vlasy.
„Ach, Ivane,“ povzdechla si teta Vaina, ktera se za ni divala take. „Dneska je to s mladymi devcaty docista k zblazneni. Tak rychle dospivaji, tak brzy nas opousteji... Od te doby, co pracuje v tom salonu...“
„Ona je snad svadlena?“ informoval jsem se zdvorile.
„To ne. Pracuje v Salonu dobre nalady, v oddeleni pro prestarle zeny. A musim vam rict, ze si ji tam ohromne vazi. Jenze loni jednou prisla pozde, a ted si musi davat velky pozor. Vsak jste sam videl, ze s vami ani nemohla normalne prohodit par slov — ono je totiz docela dobre mozne, ze uz na ni ceka klient. Vy tomu treba nebudete chtit verit, ale uz ma stalou klientelu... Ale proc tady porad takhle stojime? Vychladnou nam toasty...“
Presli jsme do bytu pani domu. Ze vsech sil jsem se snazil chovat, jak se patri, prestoze ono „jak se patri“ jsem si dokazal predstavit jen hodne mlhave. Teta Vaina me usadila ke stolku, omluvila se a odesla. Rozhledl jsem se. Sedel jsem v presne kopii sveho salonu, jen zdi nebyly vymalovany na blede modro, ale na ruzovo, a za verandou jsem misto more videl nizkou zidku, oddelujici dvorek od ulice. Teta Vaina se vratila s podnosem a postavila prede me misku s prevarenou smetanou a talirek toastu.
„Vite co, ja se taky nasnidam,“ rozhodla se najednou. „Muj lekar mi snidane sice nedoporucuje, prinejmensim prevarenou smetanu uz vubec ne, ale my jsme na to zkratka zvykli. Abyste tomu rozumel, ja se vzdy snazim brat do podnajmu jen muze, a ten roztomily Amadeus mi moc dobre rozumi. Chape, jak nutne potrebuji alespon jednou za cas si takhle s nekym posedet u misky prevarene smetany...“
„Vase smetana je bajecna,“ podotkl jsem dosti uprimne.
„Ach, Ivane!“ Teta Vaina postavila misticku zpatky na stul a lehce tleskla. „Vy jste to rekl skoro jako generalplukovnik... Je to sice zvlastni, ale ja bych rekla, ze se mu dokonce podobate. Jen tvar mel o neco uzsi a zasadne snidal v uniforme...“
„Mate pravdu,“ pripustil jsem litostive, „uniformu bohuzel nemam.“
„Ale kdysi jste ji jiste mel,“ rekla a ctveracive na me pohrozila ukazovackem. „To ja prece dobre vidim. Stejne je to nesmysl, ze jsou lide nuceni stydet se za svou vojenskou minulost. No reknete, neni to hloupe? Kazdeho prozradi drzeni tela, naprosto jedinecny chlapsky sarm. To se neda ututlat, Ivane.“
Udelal jsem slozite neurcite gesto rukou, zamumlal neco jako „zrejme mate pravdu“ a vzal si z talire toast.
„Vy se mnou urcite budete souhlasit, ze je to prastene,“ pokracovala zive teta Vaina. „Copak to jde — smesovat dva tak ruzne pojmy jako valka a armada? Valku nenavidime vsichni. Valka je priserna. Matka mi o tom vypravela, byla tehdy jeste dite, ale vsechno si pamatuje: najednou se prizenou hrubi cizi vojaci, mluvi cizi reci, krkaji a plivou a dustojnici jsou tak nevychovani a neurvali, s prominutim obtezuji pokojske, pachnou, a ta nesmyslna policejni hodina... Jenze to je valka! Valka je kazdopadne odsouzenihodna. Kdezto armada — armada je neco zcela jineho. Vy to prece znate, Ivane, vy si takove vyjevy musite pamatovat: vojska nastoupena po praporech, prisne vyrovnane rady, muzne tvare ve stinu prilb, zbrane se lesknou, zari zlate snury a pak vojska objizdi velitel v otevrenem voze, zdravi jednotky a vojaci mu usecne a poslusne jako jeden muz odpovidaji!“
„Je nepochybne, ze na leckoho to delalo dojem,“ rekl jsem.
„Rozhodne! A takovych lidi bylo hodne! U nas se vzdycky rikalo, ze odzbrojovat se musi, ale copak to jde, zrusit armadu? Toto posledni utociste zmuzilosti a statecnosti v nasi dobe vseobecneho upadku mravu. Stat bez armady — to je prece absurdni, k smichu...“
„K smichu to je,“ souhlasil jsem. „Vy tomu asi nebudete verit, ale ja se od sameho podepsani Paktu jeste neprestal usmivat.“
