usata hlava prostrcena pootevrenymi dvermi bleskurychle zmizela — mezerou trcela jen stribrita trubka flusky. Posadil jsem se do kresla, postupne vytahl a zase zavrel vsech dvanact zasuvek vcetne tech tajnych a teprve pak jsem opet pohledl na dvere. Kluk stal na prahu.
„Jmenuju se Len,“ oznamil mi.
„Vitam te, Lene,“ odpovedel jsem roztrzite. „Ja jsem zase Ivan. Pojd dal. Abych pravdu rekl, uz jsem se chystal jit na obed. Obedval jsi?“
„Ne.“
„No vyborne. Tak bez za maminkou a popros ji, aby te pustila se mnou.“
Len na to nerekl nic, jen uprel oci do podlahy.
„Jeste je brzy,“ hlesl nakonec.
„Jak brzy? Na obed?“
„Ne, jit... jit tam, za ni. Skola konci az za dvacet minut.“ A zase se na chvili odmlcel. „A jeste ke vsemu je tam ten tlustoprd se snurama.“
„Ksindl?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ odpovedel Len. „Vy fakticky chcete jit hned ted?“
„Hned,“ potvrdil jsem a vytahl z kapsy klubko spagatu. „Na, vem si to. Co kdyby prvni byvala vysla maminka?“
Pokrcil rameny.
„Nemoh bych chvilku zustat u vas, kdyz jdete pryc?“ zeptal se.
„Kdyz chces, tak prosim.“
„Jinak uz tu nikoho nemate?“
„Ne.“
Ani tentokrat se neodhodlal pristoupit ke mne sam, ale nechal me dojit az k sobe, a dokonce jsem ho smel vzit za ucho. Bylo skutecne studene. Lehce jsem ho za ne zatahal, postrcil ho ke stolu a rekl mu:
„Jen si tu sed, dokud ti bude libo. Vratim se pozde.“
„Trochu si tu zdrimnu,“ rekl Len.
Kapitola treti
Hotel Olympik byl krasny ctrnactipatrovy dum. Polovinu prostranstvi pred nim zabiralo parkoviste plne aut, uprostred namesti stal v uhlednych kvetinovych zahonech pomnik, znazornujici muze s hrde vztycenou hlavou. Kdyz jsem monument obchazel, zjistil jsem, ze toho muze znam. Nechapave jsem zustal stat a zadival se na sochu bedliveji. Nebylo pochyb — na namesti pred hotelem Olympik stal v legracnich staromodnich satech, opren o nepochopitelny pristroj, ktery jsem puvodne povazoval za pokracovani abstraktne pojateho piedestalu, s prezirave primhourenyma ocima zahledenyma do nekonecna Vladimir Sergejevic Jurkovskij. Do podstavce sochar vytesal zlaceny napis: „Vladimir Jurkovskij, 5. prosince, rok Vah.“
Neveril jsem svym ocim, protoze neco takoveho jsem povazoval za zhola nemozne. Jurkovskym se pomniky nestaveji. Dokud jsou Jurkovsti nazivu, byvaji jmenovani do vice ci mene odpovednych funkci, pri ruznych jubileich jsou zahrnovani poctami a stavaji se akademiky. Dostavaji vyznamenani a mezinarodni ceny. Kdyz vsak nakonec zemrou — nebo zahynou —, pisi se o nich sice knihy, casto se z jejich dila cituje, na jejich odkaz se odvolava kdekdo, ovsem cim dal tim mene, aby se na ne po case docista zapomnelo. Z pameti odchazeji a zustavaji jen v knihach. Vladimir Sergejevic byl general vedy a skvely clovek. Jenze vsem generalum a vsem skvelym lidem se pomniky stejne postavit nedaji, tim spis v zemi, se kterou nikdy nemeli nic spolecneho, nebo ve meste, kde nikdy nebyli, a pokud ano, pak tudy jen projizdeli... A v tom jejich roce Vah Jurkovskij jeste ani zadnym generalem nebyl. V breznu spolecne s Daugem dokoncoval pruzkum Amorfni skvrny na Uranu, jedna pumosonda nam explodovala primo v pracovni sekci kosmicke lodi, vsichni zucastneni z toho meli peknou polizanici, a kdyz jsme se v zari vratili na Planetu, Jurkovskij si privazel modry lisej, ktery se mu rozlezl po celem tele, a vztekle tvrdil, ze ted se dosyta vyplave a vyvali nekde na plazi a pak si sedne k projektum nove pumosondy, protoze ta stara stala za hovno... Pohledl jsem na budovu hotelu. Nezbylo mi nez se domnivat, ze zivot mesta je v jakesi tajemne a neobycejne intenzivni zavislosti na Amorfni skvrne na Uranu. Nebo byl... Jurkovskij se povysene usmival. Socha byla prisne vzato opravdu vydarena, nepochopil jsem jedine, o co se to Jurkovskij opira. Pumosonde se ten aparat prilis nepodobal...
Vtom mi cosi zasycelo vedle ucha. Otocil jsem se a bezdeky ucukl. Vedle me s ocima tupe uprenyma na podstavec stal dlouhy hubeny muz, od hlavy az k pate navleceny do jakehosi sediveho supinateho krunyre a s neohrabanou hranatou prilbou na hlave. Muzovu tvar zakryvala derovana sklenena deska. Z otvoru se presne v rytmu dechu draly praminky koure. Ustvana tvar za pruhlednym stitem zbrocena potem se co chvili nervne zachvivala. Zpocatku jsem ho mel za Pristehovalce, potom jsem si rekl, ze by to mohl byt rekreant, kteremu doktori predepsali nejakou zvlastni proceduru, a teprve pak me napadlo, ze to bude artik.
„Prominte, prosim,“ oslovil jsem ho. „Nemohl byste mi rict, co je to za pomnik?“
Mokra tvar se znetvorila nadobro.
„Coze?“ ozvalo se dute zpod prilby.
Nahnul jsem se k nemu.
„Ptam se, co je to za pomnik.“
Muz opet vytrestil oci na piedestal. Dym proudici z pruduchu zhoustl a neco znovu zvucne zasycelo.
„Vladimir Jurkovskij,“ precetl. „Patyho prosince, rok Vah... Aha... Prosinec... No... To bude nejakej Nemec...“
„A kdo tu ten pomnik nechal postavit?“
„Jak to mam vedet?“ rekl muz. „To tu nestoji... A k cemu byste to potreboval?“
„Je to jeden muj znamy,“ vysvetlil jsem mu.
„Tak co se ptate me? Zeptejte se jeho.“
„Uz umrel.“
„A jo... Treba je tady pochovanej, ne?“
„Ne. Byl pohrben daleko odsud.“
„A kde?“
„Daleko...! Prosim vas a co je ta vec, o kterou se opira?“
„Jaka vec? Myslite tu eruli?“
„Jak prosim?“
„No erule! Elektronicka ruleta.“ Oci mi udivem div nevypadly z dulku.
„A proc, prosim vas, zrovna ruleta?“
„Jak to myslite?“
„No na tom pomniku.“
„Nevim,“ rekl ten muz po chvilce premysleni. „Nevynalez ji nahodou ten vas kamos?“
„To sotva,“ minil jsem pochybovacne. „Pracoval ve zcela jine oblasti.“
„A v jaky?“
„Byl to planetolog a planetonaut.“
„A jo... Ale pokud taky vynalez eruli, tak je dobrej. Moc uzitecna vec. To bych si mel pamatovat — Jurkovskij Vladimir. Vida — Nemec, ale hlavicka votevrena...“
„Nechce se mi verit, ze by vynalezl neco takoveho,“ rekl jsem. „Jeste jednou vam rikam, ze to byl planetonaut.“
Muz nevychazel z udivu.
„Tak proc u ni stoji, kdyz ji nevynalez, co vy na to?“
„Tomu prave nerozumim,“ priznal jsem se. „Moc me to prekvapilo.“
„Kecas!“ prohlasil muz necekane. „Kecas a ani poradne nevis proc. Vod rana takhle nacamranej... Alkoholiku jeden!“ Otocil se a za pronikaveho sykotu a hlucneho soupani podrazek se na svych vyzablych nohou odporoucel
