pryc.
Pokrcil jsem rameny, venoval posledni letmy pohled Vladimiru Sergejevicovi a zamiril jsem pres prostorne namesti rozmeru mensiho letiste k hotelu.
Obrovsky vratny prede mnou odvalil dvere a zahrmel: „Racte dal!“ Zustal jsem stat.
„Nebyl byste tak laskav a nemohl mi rict, co je to za pomnik?“ a ukazal jsem na sochu.
Vratny se pres mou hlavu zadival na namesti a zatvaril se zmatene.
„Copak... ono to tam neni napsano?“
„To ano,“ rekl jsem. „Ja bych jenom rad vedel, kdo a proc ho tu nechal postavit.“
Vratny preslapl.
„Je mi nesmirne lito,“ zadrmolil provinile, „ale na tuhle otazku vam odpovedet nemohu. Uz tu stoji davno, kdezto ja tu delam teprve par mesicu... Nerad bych vas mystifikoval... Snad kdybyste se zeptal recepcniho...“
Povzdechl jsem si.
„To nic, nelamte si s tim hlavu. Je tu nekde telefon?“
„Doprava prosim!“ zvolal portyr radostne.
Recepcni uz se ke mne chtel rozbehnout, ale ja jen zamitave zavrtel hlavou, sahl jsem po sluchatku a vytocil Riemayerovo cislo. Tentokrat bylo obsazeno. Vstoupil jsem do vytahu a vyjel do devateho patra.
Telnaty Riemayer s nezvykle odulou tvari me uvital v zupanu, zpod nehoz vycuhovaly kalhoty a polobotky. V pokoji pachl nevyvetrany tabakovy dym, popelnik na stole byl plny nedopalku. Jinak v pokoji panoval katastrofalni zmatek. Jedno kreslo prevracene, na pohovce se povalovala zmuchlana zjevne zenska bluza, na okne a pod stolem se leskly baterie prazdnych lahvi.
„Co pro vas mohu udelat?“ otazal se neprivetive s pohledem zabodnutym do me brady. Patrne zrovna vysel z koupelny — ridke dlouhe vlasy na jeho protahle lebce se vlhce trpytily.
Mlcky jsem mu podal svou vizitku. Riemayer si ji pozorne precetl, pomalu ji zastrcil do kapsy zupanu a s ocima dal uprenyma na mou bradu rekl: „Posadte se.“ Tak jsem se posadil.
„To je ale smula,“ rekl mi. „Mam strasne prace, uz mi na vas nezbyva ani chvilka casu.“
„Volal jsem vas dnes nekolikrat,“ nedal jsem se jen tak odbyt.
„Zrovna jsem se vratil... Jak se jmenujete?“
„Ivan.“
„A prijmeni?“
„Zilin.“
„Tak poslouchejte, Ziline... Zkratka a dobre se ted musim oblect a jit zase pryc...“ Odmlcel se a promnul si dlanemi povisle tvare. „A pak — prisne vzato — ani neni o cem mluvit... Ackoli, pokud mate chut, prijdte zitra v poledne. A jeste neco, nechte mi tu vasi adresu a telefon, muzete to napsat rovnou tamhle na stul...“ Svlekl si zupan a odtahl ho po podlaze za sebou do sousedni mistnosti. „Zatim si prohlednete mesto. Je to hnusna dira... Ale stejne se do toho musime pustit. I kdyz uz se mi tu ze vseho zveda zaludek...“ Vratil se a utahoval si kravatu. Ruce se mu trasly, kuze v obliceji se scvrkla a zesedla. Najednou jsem se pristihl pri myslence, ze v toho cloveka nemam duveru — divat se na nej bylo stejne neprijemne, jako kdyz v nemocnici spatrite zanedbaneho pacienta.
„Vypadate mizerne,“ neudrzel jsem se. „Moc jste se zmenil.“
Riemayer se mi poprve podival do oci.
„A jak vy muzete vedet, jak jsem vypadal driv?“
„Taky se znam s Mariou, kdysi jsem vas tam videl... Moc kourite, Riemayere, tabak se dnes napousti vselijakym svinstvem.“
„Tabak?! Prosim vas, takova pitomost!“ vybuchl s necekanym podrazdenim. „Tady je svinstvem prosakle vsechno... Ale jinak mate pravdu, asi bych toho mel nechat.“ Nespechave si natahl sako. „Mel bych toho nechat...,“ opakoval jeste jednou. „Vlastne jsem ani nemel zacinat.“
„Jak jde prace?“
„Uz jsem zazil i horsi casy. Tohle je ovsem vzacne strhujici cinnost.“ Jeho oblicej opanovala podivne nevlidna grimasa. „Tak ja bezim. Ceka na me jeden clovek, uz jsem se dost zdrzel. Takze bud za hodinu, nebo zitra v poledne.“
Lehce mi pokynul a odesel.
Zaznamenal jsem do seznamu na telefonnim stolku adresu a telefon, a kdyz mi noha uvizla v te zaveji lahvi, pomyslel jsem si, ze Riemayerova cinnost tady musela byt opravdu velice strhujici. Zavolal jsem do recepce a pozadal, aby do Riemayerova pokoje poslali uklizecku. Svrchovane zdvorily hlas me jemne upozornil, ze pan, ktery zije v tomto apartma, kategoricky zakazal jakykoli pohyb personalu po mistnostech v dobe jeho nepritomnosti a tento zakaz prave ted, tesne pred odchodem z budovy znovu zduraznil. „Aha,“ rekl jsem a zavesil. Nejak se mi to nechtelo libit. Sam takove pokyny nikdy nevydavam a nikdy nic pred nikym netajim a neschovavam, dokonce ani vlastni zapisnik. Vytvaret zbytecna zdani je hloupe, to uz je lepsi min pit. Zvedl jsem prevracene kreslo a rozhodl se trpelive cekat, snaze se zaroven potlacit v sobe pocit nespokojenosti a zklamani.
Dlouho jsem cekat nemusel. Zhruba za pet minut se dvere pootevrely a do pokoje se prosunula roztomila divci tlamicka.
„Hele!“ oslovila me mirne ochraptelym hlasem tlamicka. „Je doma Riemayer?“
„Riemayer tu neni,“ hlasil jsem ji, „ale klidne pojdte dal.“
Zpytave si me prohledla a na okamzik zavahala. Zrejme se sem puvodne vubec nechystala, jen sla kolem a nakoukla dovnitr.
„Jen racte,“ vybidl jsem ji jeste jednou. „Sam se tu nudim.“
Vstoupila lehkym roztancenym krokem, zalozila si ruce v bok a zastavila primo prede mnou. Zadival jsem se na maly zvednuty nosik pod rozcepyrenym klukovskym ucesem. Rezave vlasy, kriklave cervene kalhoty a pres ne volna vajickove zluta halena. Atraktivni zena. A dosti prijemna. Mohlo ji byt tak petadvacet.
„Cekate?“ zeptala se.
Oci se ji leskly, vonela vinem, tabakem a parfemy.
„Cekam,“ prisvedcil jsem. „Posadte se a muzeme cekat spolu.“
Prastila sebou na pohovku proti mne a nohy nedbale vyhodila na telefonni stolek.
„Nemel byste volny cigarko pro pracujici zenskou?“ zeptala se nenucene. „Uz dobrejch pet hodin jsem nekourila.“
„Jsem nekurak... Nemam zavolat do recepce, aby vam krabicku prinesli?“
„Bozicku, zase smutnak... Nechte ten telefon na pokoji, nebo se sem znovu prizene ta hrozna baba... Prohrabte popelnik, snad se tam najde nejakej slusnejsi vajgl.“
Dlouhych spacku bylo v popelniku dost.
„Jsou vsechny od rtenky,“ upozornil jsem ji.
„Neva, to je totiz moje rtenka. Jak se jmenujete?“
„Ivan.“
Cvakla zapalovacem a zapalila si.
„Ja jsem zase Ilina. Cizinec? Vy cizinci na vsechno jdete nejak zesiroka. Co tu delate?“
„Cekam na Riemayera.“
„To vidim! Ale proc jste se sem k nam priharcoval? Utikate pred starou?“
„Nejsem zenaty,“ podotkl jsem skromne. „Chci tu napsat knizku.“
„Knizku? Ten Riemayer ma ale znamy... Tak von si prijede napsat knihu. Problemy s urcovanim pohlavi impotentnich sportovcu. A jakpak jste na tom s pohlavnima zalezitostem vy?“
„V mem pripade o zadny problem nejde,“ konstatoval jsem jeste skromneji. „Cim se muzete pochlubit vy, kdyz uz jsme u toho?“
Nohy stolek opustily.
„Nono... Vopatrne, sefe, tohle neni zadna Pariz. A nechte se nejdriv slusne vostrihat. Helemese na nej, sedi si tu jako pers...“
„Jako kdo?“ byl jsem velice trpelivy, vzdyt jsem tu mel cekat jeste nejmene tri ctvrte hodiny.
„Jako pers... To tady chodej takovy...“ a rukama ucinila par neurcitych pohybu kolem usi.
„Nemam predstavu,“ priznal jsem se. „Nejsem tu dlouho. Ja zatim nemam predstavu vubec o nicem. Ale vypravejte, jiste to bude zajimave.“
„Tak to ne. Ja nereknu nic. My nemame ve zvyku zbytecne zvanit. Vod takovejch jako ja se toho moc neceka — podej, uklid, cen zoubky a jazyk drz za nima. Vis ty vubec, co je to profesionalni tajemstvi?“
