„Jiste jste si povsiml,“ navazal jsem plynule a prirozene, „toho Pinina neodbytneho podezreni, ze Levant neni Miroze lhostejny.“
„O, to ano! Na takovehle veci jsou nesmirne citlivi. To bylo jasne kazdemu, moje zena si toho vsimla hned. Vzpominam si, jak do me vzdycky strcila loktem, kdyz Pini usedala na Mirozinu kaderavou hlavinku a tak nejak ctveracive, a s ocekavanim, ci jak to rict, pokukovala po Levantovi...“
Tentokrat jsem neodpovedel.
„A vubec,“ pokracoval zive, „ja osobne jsem hluboce presvedcen, ze ptaci jsou stejne citlivi jako lide.“
Aha, rekl jsem si a okamzite nadhodil:
„Nevim jak ptaci vubec, ale Pini byla mnohem citlivejsi, mozna jeste citlivejsi nez treba vy nebo ja.“
Neco mi kratce zabzucelo nad temenem a slabe cinkl kov o kov.
„Teda vy mluvite presne jako moje zena, slovo od slova,“ pochvalil me mistr. „To se vam urcite musi moc libit Dan. Byl jsem doslova uchvacen, jak dokazal zpracovat bunkin te japonske vevodkyni... jmeno si bohuzel nepamatuju. Vzdyt Danovi nikdo neveril, jeden jediny clovek. Sam japonsky cisar...“
„Prominte,“ prerusil jsem ho. „Rekl jste bunkin!“
„Ach ano, vy prece nejste odbornik... Vzpominate si na ten okamzik, kdy japonska vevodkyne vychazi ze zalare? Jeji vlasy, vzedmuty, vysoky prival plavych vlasu, zdobenych drahocennymi hrebeny...“
„Tudy na to!“ prohledl jsem. „To je uces!“
„Ano, v lonskem roce se dokonce na cas dostal do mody. I kdyz skutecny bunkin u nas mohlo delat jen par lidi... Totez ostatne plati o pravem chingonu. Nikdo samo sebou nemohl uverit, ze by poloslepy Dan s popalenyma rukama... Vzpominate si, jak oslepl?“
„To bylo uzasne,“ prikyvl jsem horlive.
„O, Dan byl pravy mistr. Udelat bunkin bez elektropripravy a biomasaze... Vite ...,“ pokracoval a v jeho hlase zaznivalo nelicene rozechveni, „ted me zrovna napadlo, ze az se Miroza rozejde s tim literatem, nemela by si brat Levanta, ale Dana. Bude ho na kresle vyvazet na verandu a tam spolu budou ve stribritem mesicnim prisvitu naslouchat tlukoucim slavikum... Spolu, jen oni dva...“
„A tise plakat stestim,“ dodal jsem.
„Ano...“ mistruv hlas se zlomil. „A bude to tak v poradku. Jinak si to proste neumim predstavit... Jinak proste nechapu, k cemu by byl cely nas boj... Ne, my se musime dozadovat sveho. Jeste dnes zajdu na Svaz.“
Tentokrat jsem zustal zticha. Mistr preryvave oddechoval tesne nad mym uchem.
„Jen at se zase nechavaji holit v automatech!“ zasycel zastiplne. „At si chodi jako oskubane husy. Uz jsme jim jednou poskytli prilezitost vyzkouset si, co to je, tak se podivame, jak se jim to zamlouvalo.“
„Obavam se, ze to nebude tak jednoduche,“ minil jsem opatrne, protoze ted uz jsem nerozumel vubec nicemu.
„My, mistri, uz jsme si na problemy zvykli. Nebude jednoduche!! A kdyz k vam prijde ohavny sadelnaty strasak a vy z nej mate udelat cloveka nebo alespon neco takoveho, co se v kazdodennim shonu od cloveka prilis nelisi... To je snad jednoduche?! Jen si vzpomente na Danuv vyrok: Zena muze porodit cloveka jednou za devet mesicu, kdezto my mistri to dokazeme kazdy den! No nejsou to uzasna slova?“
„On Dan mluvil o holicich?“ zeptal jsem se pro kazdy pripad.
„Dan mluvil o mistrech! Krasa sveta je v nasich rukou, pravil Dan. A vite, co jeste rekl? Aby Darwin dokazal promenit opici v cloveka, musel byt skvelym mistrem.“
Rozhodl jsem se pro kapitulaci a priznal se: „Tak tohle uz si nepamatuju.“
„Jak dlouho sledujete Ruzi salonu?“
„Prijel jsem teprve pred par dny.“
„To jste o moc prisel. My se zenou se na tenhle serial divame sedmy rok, kazde utery. Vynechali jsme jen jednou — dostal jsem tenkrat zachvat a omdlel jsem... V celem meste je ovsem jen jeden clovek, ktery nevynechal ani jednou — mistr Mil z Ustredniho salonu.“
O par kroku poodstoupil, zapnul a zase vypnul pestrobarevne sofity a znovu se pustil do prace.
„Sedmy rok,“ opakoval. „A ted si to predstavte: predloni zabijou Mirozu, Levanta uvrhnou na dozivoti a Dana chteji upalit na hranici. Dovedete si to predstaviti“
„To je neuveritelne!“ uzasl jsem. „Dana? A na hranici? Ackoli, Bruno byl take upalen na hranici...“
„To je mozne...,“ prerusil me netrpelive mistr. „Ale my jsme kazdopadne pochopili, ze to chteji behem par dilu zabalit. Neco takoveho jsme si nenechali libit. Vyhlasili jsme stavku a bojovali za svou vec tri tydny. Ja s Milem jsme drzeli stavkove hlidky v holicskych a kadernickych automatech. A musim vam rict, ze prevazna vetsina obyvatel naseho mesta s nami sympatizovala.“
„To bych prosil!“ rekl jsem. „No a co? Zvitezili jste?“
„Vzdyt vidite. Oni si moc dobre uvedomili, co by to mohlo znamenat, a televizni studio ted aspon vi, s kym ma tu cest. Neustoupili jsme ani o pid, a kdyz bude treba, neustoupime zas. Zkratka a dobre ted v utery odpocivame jako zastara, opravdove.“
„A co ostatni dny?“
„Ostatni dny se tesime na utery a hadame, co nas ceka, cim nas vy, literati, potesite, diskutujeme a uzavirame sazky... Mimochodem — my, mistri, moc volneho casu nemame.“
„Zrejme velka klientela...“
„To ne, v tom to neni. Na mysli mam spis domaci pripravu. Stat se mistrem neni tezke, tezke je mistrem zustat. Zaplava odborne literatury, zaplava novych metod a postupu, a vsechno to musite sledovat, musite ustavicne experimentovat, badat a zaroven vytrvale sledovat pribuzne obory — bioniku, plastickou chirurgii, organiku... Po case, kdyz ziskate jiste zkusenosti, zase prichazi potreba podelit se o ne. Treba ja s Milem piseme uz druhou knizku a prakticky tyden co tyden musime v rukopise neco opravovat a predelavat. Vsechno starne primo pred ocima. Prave dokoncuji clanek o jedne malo zname vlastnosti prirozene rovnych neplastickych vlasu a v podstate nemam sanci prijit s touhle veci prvni. Jen v nasi zemi znam hned tri mistry, kteri se zabyvaji stejnym problemem. A je to pochopitelne — prirozene rovny neplasticky vlas je dnes vec vskutku aktualni. Uz proto, ze je povazovan za naprosto neestetizovatelny... Ale to vas zrejme nebude zajimat. Vy jste prece literat...“
„Ano.“
„Poslyste, jednou behem stavky jsem si jen tak prolistoval jeden roman. Nebyl nahodou od vas?“
„Nevim. O cem to bylo?“
„Mno... to uz vam presne nereknu... Nejak jako ze se syn pohadal s otcem a mel pritele, takovy zvlastni clovek to byl... Kuchal zaby.“
„Nemam tuseni,“ zalhal jsem. Chudak Ivan Sergejevic Turgenev!
„Ja si prave taky nevzpomenu. Same nesmysly. Taky mam syna, ale nikdy se se mnou nehada. A zvirata taky netrapi... Leda snad v detstvi...“
Opet od kresla poodstoupil, zahajil tradicni pout po obezne draze kolem kresla a obhlizel sve dilo. Jeho oci jasne plaly. Vypadalo to, ze je opravdu spokojen.
„Ale my bychom vlastne byli hotovi,“ pronesl rozsafne.
Vylezl jsem z kresla.
„A vubec to neni spatne,“ broukal si mistr, „to skutecne vubec neni spatne.“ Pristoupil jsem k zrcadlu a on rozsvitil reflektory, ktere me ze vsech stran zalily svetlem, takze mi v obliceji nezustal ani jediny stin. V prvni chvili jsem na sobe nezaznamenal zadnou zvlastni promenu. Proste jsem to byl ja. Pak jsem vsak vytusil, ze to vubec nejsem ja. Ze tohle v zrcadle je mnohem lepsi nez ja. Vyrazne lepsi nez ja. Krasnejsi nez ja. Podstatne vyznamnejsi nez ja. A zastydel jsem se, jako bych se umyslne vydaval za cloveka, kteremu nesaham ani po kotniky...
„Jak jste to dokazal?“ zeptal jsem se priskrcene.
„To je malickost,“ prohodil mistr s jakymsi zvlastnim usmevem ve tvari. „Byl jste dosti snadny klient, i kdyz katastrofalne zanedbany.“
Narcisisticky jsem se vrtel pred zrcadlem, nemohl jsem se od nej odpoutat. Nahle se mi z toho vseho udelalo nevolno. Ten mistr byl carodej, ovsem zly carodej, prestoze sam o tom nemel ani potuchy. V zrcadle se v zari reflektoru odrazela pritazliva a pohledna lez. Chytra, uchvatna, respekt vzbuzujici prazdnota. Vlastne ne, prazdnota ne, tak spatne jsem o sobe nikdy nesmyslel, ale kontrast byl prilis napadny. Cely muj vnitrni svet, vse, ceho jsem si na sobe kdy vazil... Ted bych se bez toho vseho klidne obesel. Uz jsem to nepotreboval. Pohledl jsem na mistra. Usmival se.
„Mate hodne klientu?“ zeptal jsem se.
Mou otazku nepochopil a ja ani nechtel, aby ji porozumel.
