„To bych vedel,“ pripustil jsem. „Ale koho myslite tim „my“? Lekare?“
Buhviproc ji to bylo ohromne k smichu.
„Jako doktory? No to se ti povedlo ...,“ chechtala se. „Zacinas se mi libit, frajere... U nas v Kancelari mame taky jednoho takovyho. Ten jak neco placne, tak se vsichni valej. Kdyz obsluhujeme rybaky, poslou vzdycky jeho, rybaci maj legraci radi.“
„Kdo by nemel rad legraci?“ minil jsem s porozumenim.
„No tak to zase ne. Treba intlove ho vyhnali. Prej dete s tim blbcem do hajzlu. Nebo tehotny chlapi...“
„Kdo?!“
„No smutnaci. Clovece, ty snad vubec nic nechapes. Kde ses tu vzal?“
„Prijel jsem z Vidne,“ rekl jsem.
„A co ma bejt? Vy snad ve Vidni nemate smutnaky?“
„Vy si ani neumite predstavit, co vsechno se ve Vidni nenajde, kdyz se hleda.“
„Ovsem takovy nepravidelny schuze tam urcite nemate.“
„To nemame,“ potvrdil jsem. „My mame vsechny schuze pravidelne. Jako autobusova linka.“
Vyborne se bavila.
„A co servirky, servirky mate?“
„Servirky mame. Tu a tam se da narazit na skutecne vystavni exemplar. Vy jste servirka?“
Nahle se vymrstila.
„Takhle by to neslo!“ vykrikla. „Dneska uz tech smutnaku bylo dost. A ty si tedka se mnou cvaknes na pratelstvi, az se z tebe bude kourit...“ Zacala prehrabovat lahve pod oknem. „Vsechny jsou prazdny, mrchy... Nejsi ty nakonec abstinent? A hele, tady je trocha vermutu... Das si vermut? Nebo mam vobjednat whisky?“
„Zacneme vermutem,“ rekl jsem.
Bouchla lahvi o stul a prinesla dve sklenice, co staly na okne.
„Musim to umejt, pockej chvilku, nahazeli tam nejakej svincik...“ Odesla do koupelny a mluvila odtamtud dal: „Kdyby se ukazalo, ze jsi este ke vsemu abstinent, tak to teda nevim, co bych s tebou provedla... Ma v ty koupelne peknou hospodu, to se mi libi... A kde ses ubytoval ty, taky tady?“
„Ne, ve meste,“ rekl jsem. „Na Druhe predmestske.“
Vratila se s cistymi sklenicemi.
„Das si to s vodou nebo neredeny?“
„Spis bez vody.“
„Vsichni cizinci pijou neredeny. Jen u nas to kazdej micha s vodou.“ Sedla si na operadlo meho kresla a objala me kolem ramen. Silne z ni tahl alkohol.
„Tak na to tykani...“
Napili jsme se a polibili. Bez jakehokoli pozitku. Jeji usta se ztracela pod silnou vrstvou rtenky, vicka mela ztezkla unavou a nevyspanim. Postavila sklenici na stolek, vydolovala jeste jeden nedopalek a vratila se na pohovku.
„Kde muze bejt ten Riemayer? Jak dlouho si mysli, ze tu na nej budem cekat? Znas ho dlouho?“
„Moc dlouho ne.“
„Rekla bych, ze je to parchant,“ prohlasila s netusenou zasti. „Vsechno vysmiroval a ted se schovava. Kdyz klepes, tak ten dobytek nevotevre a telefon nebere. Hele, neni to nejakej fizl?“
„Jaky fizl?“
„Ale, takovejch je..., ze Spolku pro strizlivost, vod mravnostni... A Znalci a Milovnici, to je taky pekna pakaz...“
„Nene, Riemayer je slusny chlap,“ prohlasil jsem s jistou davkou premaham.
„Slusnej... Vy jste vsichni slusny. Kor na zacatku. Riemayer byl taky slusnej, delal ze sebe takovyho hodnouckyho a veselyho panacka... A ted na cloveka kouka jako krokodyl.“
„Chudak!“ povzdechl jsem si. „Nejspis si vzpomnel na rodinu a zastydel se.“
„Ten prece zadnou rodinu nema! A vubec, aby ho cert vzal! Mam ti este nalejt?“
Napili jsme se. Ulehla a zalozila ruce za hlavu. Pak mi rekla:
„Nic si z toho nedelej. Kasli na to. Vina mame dost, pak si trochu skocime, zajdeme si na trasku... A zejtra je fotbal, vsadime si na Bejky...“
„Ja si z niceho nic nedelam. Kdyz na Byky, tak na Byky...“
„Kdepak Bejci — to jsou teda kluci! Na ty bych se vydrzela divat celou vecnost... Ruce jak ze zeleza — k takovymu kdyz se primacknes, je to jako by ses chytil stromu.“
Na dvere nekdo zaklepal.
„Dale!“ zarvala Ilina.
Do mistnosti vstoupil vysoky kostnaty chlapek strednich let se svetlym kartackem pod nosem a bledyma vypoulenyma ocima a okamzite strnul.
„Pardon,“ omluvil se. „Ja hledam Riemayera.“
„Toho tady hledame vsichni,“ uklidnila ho Ilina. „Posadte se a muzete cekat s nama.“
Neznamy, sklonil hlavu, posadil se ke stolu a prehodil nohu pres nohu.
Patrne tu nebyl poprve. Vubec se po pokoji nerozhlizel, oci mrtve uprel do zdi pred sebou. Mozna proste nebyl zvedavy. Ani Ilina, ani ja jsme ho v zadnem pripade nezajimali. Pripadalo mi to trochu neprirozene: podle meho nazoru by takovy parek jako ja a Ilina mel vyvolat zvedavost kazdeho normalniho cloveka. Ilina se prizvedla na lokti a zacala si prichoziho patrave prohlizet.
„Vas uz jsem nekde videla,“ prohlasila nakonec.
„Opravdu?“ odtusil neznamy.
„Jak se jmenujete?“
„Oscar. Jsem Riemayeruv pritel.“
„No prima,“ rekla Ilina. Muzova lhostejnost ji bezpochyby lezla na nervy, ale zatim se drzela pri zdi. „Tamhleten je taky Riemayeruv kamarad,“ a ukazala na me prstem. „Neznate se nahodou?“
„Ne,“ pospisil jsem si s odpovedi. „A tohle je Riemayerova pritelkyne. Jmenuje se Ilina a prave jsme si spolu pripili na tykani.“
Oscar vicemene bez zajmu pohledl na Ilinu a zdvorile se uklonil. Ilina s ocima ulpelyma na Oscarovi popadla lahev.
„Este tu trochu zustalo,“ rekla. „Nedate si, Oscare?“
„Ne, dekuji,“ odmitl ledove.
„Na tykani?“ nedala si pokoj Ilina. „Nechcete? Delate chybu!“
Cakla do me sklenice, zbytek nalila sobe a bleskurychle ho do sebe zvratila.
„V zivote by me nenapadlo, ze Riemayer muze mit nejaky kamarady, ktery nepijou,“ zabrucela. „Ale stejne uz jsem vas nekde videla.“
Oscar pokrcil rameny.
„Sotva.“
Ilina se vucihledne rozpalovala.
„To bude nejaka kurva,“ oznamila mi nahlas. „Hele, Oscar, nejste nahodou intl?“
„Ne.“
„Jak to, ze ne?“ zarvala Ilina. „Ty jses jasnej intl. Porvali jste se v Pohlazenicku s plesatym Leisem, roztriskali jste tam zrcadlo a Modi vam pak vobema natrhla zpevnik...“
Kamenna Oscarova tvar lehce zruzovela.
„Ujistuji vas,“ pronesl nesmirne vybrane, „ze nejsem intl a nikdy jsem nebyl v Pohlazenicku.“
„Takze ja podle vas kecam,“ konstatovala Ilina temne.
Lahev jsem pro kazdy pripad ze stolku odstranil a ukryl ji pod kreslo.
„Nepochazim odtud,“ rekl. „Jsem turista.“
„Jste tu uz dlouho?“ otazal jsem se, abych ponekud otupil napeti chvile.
„Ne, chvili,“ odpovedel Oscar a dal zrakem rentgenoval zed. Tomu rikam ocelove nervy.
„Aaa,“ rozpomnela se najednou Ilina. „Uz to mam... Jsem ja to ale popleta!“ rozchechtala se. „No jasne, kdepak vy a intl... Vy jste prece predevcirem byl u nas v Kancelari. Obchodni cestujici, ze? Nabizel jste sefovi dodavku nejakyho previtu... Neco jako Dugogne... nebo Dupont...“
„Devon,“ napovedel jsem ji. „To je takovy repelent, devon se to jmenuje.“
