Oscar se poprve usmal.
„Velice spravne,“ prisvedcil. „Ja ovsem nejsem zadny obchodni cestujici. Proste jsem plnil prani jednoho sveho pribuzneho.“
„To je jina,“ rekla Ilina a rychle se zvedla. „Ivane, musime si vsichni dat este jednu. Taky jste to moh rict hned. A ja ted zavolam... Nebo ne, radsi tam dobehnu. A vy si zatim povykladejte, jsem tu hned...“
Vybehla z mistnosti a praskla za sebou dvermi.
„Vesela dama,“ rekl jsem.
„To ano, mimoradne vesela. Vy jste mistni?“
„Ne, taky jsem teprve nedavno pricestoval... Ten vas pribuzny ale mel zvlastni napady...“
„Co konkretne mate na mysli?“
„Copak tady, v primorskych laznich, nekdo potrebuje repelent?“
Oscar pokrcil rameny.
„Tezko rict, nejsem odbornik. Ale uznejte sam — nekdy je tezke vyznat se ve skutcich nasich bliznich, natozpak v jejich rozmarech... No vida, tak ten devon... Jak ze jste to prve rikal...? Repe...“
„Repelent.“
„To je neco s komary, ze?“
„Ani ne tak s komary, jako spis proti komarum.“
„Mam takovy dojem, ze se v tom docela slusne vyznate,“ zalichotil mi Oscar.
„Uz jsem mel prilezitost ho pouzivat.“
„Ach tak, dokonce takhle...“
Co to ma znamenat, premital jsem horecne. Co tim vsim chce naznacit? Uz se nedival do zdi. Hledel mi primo do oci a usmival se. Pokud ovsem mel v umyslu neco rict, tak uz se to stalo. Dlouhan vstal.
„Myslim, ze dele cekat nebudu,“ pronesl klidne. „Jestli jsem tomu dobre rozumel, tak ta rozkosna dama me chce nutit, abych si s ni pripil na tykani. Jenze ja sem neprijel pit, ja se prijel lecit. Vyridte prosim Riemayerovi, ze mu vecer zavolam. Nezapomenete?“
„Nezapomenu,“ slibil jsem. „Spolehnete se. A pochopi o koho jde, kdyz mu reknu, ze tu byl Oscar?“
„Prirozene. Je to moje skutecne jmeno.“
Lehce kyvl hlavou a rozvaznym, odmerenym krokem odesel — bez jedineho ohlednuti, rovny, jaksi neprirozene vzprimeny. Zasatral jsem prsty v popelniku, vybral si nedopalek bez rtenky, skrtl jsem sirkou a nekolikrat zhluboka vtahl kour. Tabak mi nechutnal, a tak jsem zbytek s odporem zamackl. Oscar mi taky nebyl po chuti. Ani Ilina. A Riemayer uz vubec ne. Prehrabal jsem jeste jednou lahve, ale vsechny byly prazdne.
Kapitola ctvrta
Riemayera jsem se nedockal. Ilina uz se taky nevratila. Kdyz me prestalo bavit sedet v zakourenem pokoji, sesel jsem dolu do vestibulu. Chtel jsem se naobedvat, a tak jsem se rozhledl po nejake restauraci. Okamzite si me povsiml recepcni.
„K sluzbam,“ zasevelil jemne. „Co si pan bude prat? Vuz? Obed? Bar? Salon?“
„Jaky salon?“ zajimalo me.
„Kadernicky.“ Delikatne pohledl na muj uces. „Dnes tam prijima mistr Gaoey. Toho vam mohu vrele doporucit.“
Vzpomnel jsem si, ze Ilina me pocastovala nejakym nelichotivym pridomkem, chlupaty pers, ci jak to bylo, proto jsem rekl: „Vlastne mate pravdu.“ — „Racte za mnou,“ vybidl me recepcni. Prosli jsme vestibulem. Recepcni pootevrel nizke siroke dvere a tise zavolal do prazdnoty rozlehle mistnosti:
„Omlouvam se, mistre, ale mate tady klienta.“
„Ze prosim,“ ozval se klidny hlas.
Vesel jsem dovnitr. V salonu bylo svetlo a prijemne to tu vonelo, vsude se blyskal chrom, zrcadla a stare parkety. Od stropu visely na trpytivych tycich nalestene polokoule. Uprostred salu stalo obrovske bile kreslo. Mistr mi kracel vstric. Mel zpytave nehybne oci, hakovity nos a sedivou spanelskou bradku. Ze vseho nejvic pripominal stareho zkuseneho chirurga. Plase jsem pozdravil. On jen odmerene pohnul hlavou, prohledl si me od hlavy az k pate a jal se me pomalu obchazet a kriticky hodnotit. Padala z toho na me uzkost.
„Udelejte se mnou neco, abych sel s modou,“ rekl jsem a snazil se neztratit ho ze zorneho pole. On me vsak mekce chytil za rukav, par vterin dychal za mymi zady a mumlal si: „Nepochybne... O tom neni pochyb...“ Pak jsem pocitil, jak se dotkl meho ramene.
„Projdete se laskave,“ pozadal me prisne. „Takovych pet sest kroku, pak se zastavte a prudce se obratte celem vzad.“
Vyhovel jsem. Zadumcive si me meril pohledem a mnul si bradku. Mel jsem pocit, ze je na vazkach.
„Vite co?“ rekl najednou. „Posadte se.“
„Kam?“ zeptal jsem se.
Ukazal na kreslo, ja do nej klesl a sledoval, jak se ke mne pomalu blizi. Jeho svrchovane inteligentni tvar nahle poznamenal vyraz obrovskeho rozcarovani.
„Copak tohle jde?“ zvolal. „Hruza ...! Hotova pohroma!“
Nemel jsem ani nejmensi predstavu, co na to odpovedet.
„Vsechno v surovem stavu... A ta disharmonie ...,“ lamentoval polohlasne. „Proste peklo...“
„To je to se mnou opravdu tak spatne?“ zeptal jsem se.
„Nechapu, proc jste vubec prisel,“ rekl mi. „Vy svemu zevnejsku neprikladate absolutne zadny vyznam.“
„Ode dneska se to zmeni,“ slibil jsem.
Mavl rukou.
„Nechte toho...! Pracovat vas samozrejme budu, ovsem...,“ potrasl hlavou, hbite se otocil a presunul se k vysokemu stolu, zastavenemu lesklymi pristroji. Operadlo kresla se sklopilo a ja najednou pololezel. Shora nade me klesla velka horka polokoule a do zatylku se mi okamzite zabodly stovky drobouckych jehlicek, ktere vyvolavaly zvlastni dojem bolesti a pozitku zaroven.
„Uz to prestalo?“ zeptal se mistr, aniz se obratil. Pocit zmizel.
„Prestalo.“
Vratil se ke mne se sadou prapodivneho nacini a dukladne mi prohmatal tvare.
„Kuzi mate peknou,“ zavrcel smirlive. „No vidite, a Miroza si ho nakonec vzala,“ sdelil mi bez jakehokoli prechodu. „Cekal jsem vsechno na svete, ale tohle by me nenapadlo. Po tom vsem, co pro ni Levant udelal... Vzpominate si na ten okamzik, kdy placou nad umirajici Pini? Clovek by se byval vsadil, o co chcete, ze spolu zustanou navzdy. A tumas, ona si vezme toho literata!“
Mam takovou zasadu — navazovat konverzaci o cemkoli a pak ji udrzovat. Kdyz nemate tuseni, o cem je rec, je to dokonce zajimavejsi.
„To dlouho trvat nebude,“ prohlasil jsem s jistotou. „Literati jsou hrozne nestali, dejte na me. Ja sam jsem taky literat.“
Prsty na mych spancich na chvili znehybnely...
„To jsem netusil...,“ priznal se. „Snatek je prece jen snatek, i kdyz jen obcansky... Nesmim zapomenout zavolat zene. Byla z toho moc smutna.“
„Reknu vam, ze ji moc dobre rozumim,“ pritakal jsem duverne. „I kdyz ja mel vzdycky takovy dojem, ze Levant byl zpocatku zamilovan do te... do te Pini...“
„Zamilovan!“ zvolal mistr a zautocil z druhe strany. „On ji prirozene miloval, to se rozumi! Silene! Jak muze milovat jen osamely, vsemi zapuzeny muz!“
„Prave proto je naprosto prirozene, ze po jeji smrti hleda utociste u jeji nejlepsi pritelkyne...“
„Ano, pritelkyne! Ted jste to opravdu trefil...,“ schvalil mou uvahu mistr a polechtal me za uchem. „Miroza Pini zboznovala. To se vam povedlo, ta pritelkyne, opravdu stastna charakteristika! To se hned pozna spisovatel. A Pini Mirozu taky zboznovala...“
