„Bez starosti,“ odpovedel. „Vas budu vzdycky pracovat s radosti. Mimoradne kvalitni surovina.“
„Dekuji,“ rekl jsem a uhnul ocima, abych se nemusel divat na ten usmev. „Dekuji a na shledanou.“
„Hlavne nezapomente zaplatit,“ upozornil me dobromyslne. „My mistri zname cenu sve prace.“
„Ano, samozrejme,“ vzpamatoval jsem se. „No jiste. Kolik jsem dluzen?“
Rekl mi, kolik jsem dluzen.
„Coze?!“ zeptal jsem se, kdyz jsem se z vyse te castky trochu sebral.
Spokojene sumu opakoval.
„To je silenstvi,“ hlesl jsem zcela uprimne.
„Takova je cena krasy,“ vysvetlil mi. „Sem jste prisel jako obycejny turista a odchazite jako pan tvorstva. Nemam pravdu?“
„Spis jako samozvanec,“ zabrucel jsem a vytahl penize.
„Nono, proc ta zatrpklost?“ pokaral me vemlouvave. „To poradne nevim ani ja. A vy si taky nejste jist... Jeste dva dolary bych prosil... Dekuji... A dostanete padesat feniku zpatky... Nemate nic proti fenikum?“
Proti fenikum jsem nic nenamital. Pral jsem si co nejrychleji odejit.
Ve vestibulu jsem nejakou dobu postal, abych se z toho vseho trochu vzpamatoval, a pozoroval jsem skrz sklenenou stenu kovoveho Vladimira Sergejevice. Koneckoncu na tomhle vsem ani zdaleka neni nic noveho. Lidi, co jsou uplne jini, nez za koho se vydavaji, jsou jiste miliony. Ale ten zatraceny lazebnik ze me udelal empiriokritika. Realita se ukryla za divukrasnymi hieroglyfy. Tomu, co jsem ve meste videl, uz jsem neveril. Namesti zalite stereoplastikem asi vubec neni krasne. Pod elegantnimi liniemi automobilovych karoserii jsem tusil zlovestne, zrudne tvary. A tamhleta nadherna, mila zena je ve skutecnosti odporna pachnouci hyena, pozivacna tupa cubka. Zamhouril jsem oci a krecovite zakroutil hlavou. Ten stary dabel...
Nedaleko ode me se zastavili dva pesteni starci a zacali se vasnive prit o prednostech duseneho bazanta ve srovnani s bazantem po cikansku zapecenym v peri. Hadali se s penou u ust, mlaskali, az jim chvilemi odstrikovaly sliny od ust, az ztraceli dech, bezmocne prskali a navzajem si luskali kostnatymi prsty pred nosy. Temhle dvema uz by zadny mistr nepomohl. Oni sami byli mistri a nijak se tim netajili. At uz to bylo, jak chtelo, me vratili zpet do luna neotresitelneho materialismu. Zavolal jsem portyra a zeptal se, kde je tu restaurace.
„Primo pred vami,“ rozzaril se portyr a s usmevem pohledl na oba stariky. „Vsechny kuchyne sveta.“
Vchod do restaurace jsem puvodne povazoval za branu botanicke zahrady. Vstoupil jsem do te zahrady, rozhrnoval rukama vetve exotickych stromu a kracel chvilemi po mekke trave, chvilemi po hrbolatych dlazdicich z lasturoveho vapence. V nadychane vlhke zeleni ramusili neviditelni ptaci, zaznivaly tlumene rozhovory, cinkani priboru a smich... Primo prede mnou preletl zlatavy ptacek, ktery se kamsi pachtil s kaviarovou jednohubkou v zobacku. „Prejete si? K sluzbam,“ ozval se za mnou sametovy bas. Z dzungle vystoupil majestatni muz s tvaremi az na ramena.
„Obed,“ utrousil jsem kuse. Tyhle typy nemam rad.
„Obed...,“ pronesl vyznamne. „Ma to byt s mensi spolecnosti? Nebo si pan preje samostatny stolek?“
„Samostatny stolek. Ackoli...“
V jeho rukou se okamzite objevil maly blok. „Muze vaseho veku by u sveho stolku s radosti uvitaly mistress a miss Hamilton Rayovy...“
„Dal,“ prerusil jsem ho.
„Otec Joffreaux...“
„Dal bych prednost nekomu mistnimu.“
Obratil stranku.
„Prave ted se usadil doktor filozofie Opir.“
„To by slo,“ usoudil jsem.
Schoval zapisnik a odvedl me po chodniku vylozenem piskovcovymi dlazdicemi. Nekde kolem se mluvilo, jedlo a sycelo sifonovymi lahvemi. V listovi se jako duhove vcely mihali kolibrici. Maitre d’hotel se uctive informoval:
„Jak si pan preje byt predstaven?“
„Ivan. Turista a literat.“
Doktoru Opirovi mohlo byt kolem padesatky. Okamzite se mi zalibil, protoze meho mohutneho pruvodce hnal bez zbytecnych ciratu pro cisnika. Byl rumeny a tlusty a nepretrzite, s potesenim se vrtel na vsechny strany a mluvil.
„Nedelejte si nasili,“ rekl, kdyz jsem sahl po jidelnim listku. „Vsechno uz je jasne. Vodka, ancovicky ve vejci, kterym se tady u nas rika bumbrlicky, bramborova kremova polevka...“
„Se smetanou,“ dodal jsem.
„Prirozene...! Vareny jeseter po astrachansku, kousek teleciho...“
„Ja bych si dal bazanta zapeceneho v peri.“
„To bych na vasem miste nedelal — na bazanty ted neni sezona... Kousek hoveziho, uhor ve sladkem nalevu...“
„Kava,“ navrhl jsem.
„Konak,“ namitl on.
„Kava s konakem.“
„Dobra. Konak a kava s konakem. K rybe nejake bile vino a dobry pravy doutnik...“
Ukazalo se, ze obedvat s doktorem Opirem je velice pohodlne. Stacilo jist, pit a poslouchat. Nebo neposlouchat. Doktor Opir partnera pro rozhovor nepotreboval. Doktor Opir potreboval posluchace. Ja jsem se rozhovoru nezucastnil, dokonce ani kratkymi replikami, a doktor Opir s rozkosi recnil, prakticky bez prestavky, zive pritom gestikuloval vidlickou, ale talirky a talire pred nim se presto vyprazdnovaly rychlosti vpravde tajemnou. V zivote jsem nevidel cloveka, ktery by dokazal tak dovedne recnit s nabitymi zvykajicimi usty.
„Veda. Jeji Velicenstvo Veda!“ volal pateticky. „Zrala dlouho a v mukach, ale plody se z ni urodily hojne a sladke. Staniz, okamziku, nebot jsi velkolepy! Stovky generaci se rodily, trpely a umiraly a nikdo nikdy nezachtel pronest toto zaklinadlo. Meli jsme mimoradne stesti. Narodili jsme se do nejvyznamnejsi z epoch — do Epochy splnenych prani. Mozna si to jeste vsichni neuvedomili, ale devetadevadesat procent mych spoluobcanu uz dnes zije ve svete, kde je cloveku dostupne prakticky vsechno, co ho napadne. O vedo! Konecne jsi osvobodila lidstvo! Konecne jsi nam dala, davas a budes davat vsechno: potravu — bajecnou potravu, bydleni — bajecne bydleni, osaceni — bajecne osaceni pro jakykoli vkus a v jakemkoli mnozstvi! Lasku, radost, spokojenost a pro zhyckane, pro ty, kdo jsou jiz samym stestim zcela uondani, mas sladke slzy, malicke spasne smutky, prijemne konejsive starosti, ktere nam ve vlastnich ocich pridavaji na dulezitosti... My, filozofove, jsme vede dlouho a vasnive lali. Volali jsme po boritelich stroju, proklinali Einsteina, ktery zmenil nas svet, pranyrovali Wienera za to, ze se opovazil vztahnout ruku na clovekovu bozskou podstatu. Veda nas o ni pripravila. Ale ta odmena! Odmenou veda lidstvo vynesla rovnou k olympske hostine... Aha, tady je konecne ta bramborova kremova polevka, ten bozsky pokrm... Ne, tak ne, delejte to jako ja... Vezmete si tuhle lzicku... A ted par kapek octa... naberte si... jinou lzickou, tamhletou... ano, tou si naberte smetanu a — nenene! — opatrne, postupne ji vmichavejte... To je taky veda, jedna z nejstarobylejsich, rozhodne starobylejsi nez univerzalni synteza... Musite navstivit nase syntetizatory Amalthein roh hojnosti, a.s.... Vy ovsem nejste chemik, ze? Ach ano, vy jste literat! A o tom se musi psat, protoze to je nejvetsi svatost dneska — bifteky ze vzduchu, chrest z hliny, lanyze z pilin... Jaka skoda, ze Malthus uz zemrel! Jak tomu by se cely nas svet vysmal! Samozrejme, jiste duvody pro pesimismus tu v jeho dobach byly. Jsem dokonce ochoten souhlasit s lidmi, kteri ho povazuji za genia. Byl vsak prilis nevzdelany, absolutne nevidel perspektivy prirodnich ved. Patril k onem nestastnym genium, kteri objevuji zakony spolecenskeho vyvoje ve chvili, kdy tyto zakony prestavaji platit... Je mi ho uprimne lito. Vzdyt pro nej lidstvo bylo jen miliardou lacne otevrenych ust. Ten se snad v noci musil budit desem. Vskutku zrudna vidina: miliarda vytlemenych chrtanu, a ani jedna hlava! Kdyz se ohlednu zpatky, trpce si uvedomuji, jak slepi byli vsichni rozechvivatele dusi a vladci rozumu nedaleke minulosti. Jejich vedomi kalila nikdy nekoncici hruza. Socialni darwiniste! Ti videli jen totalni zapas o holou existenci: hordy lidi zpitomelych hladem, kteri kvuli kousku mista na slunci drasaji jeden druheho na cary, jako by ono slunne misto bylo jen jedno na svete, jako by slunce nebylo dost pro vsechny! Nebo Nietzsche... Ten se se svymi zlovestnymi vizemi panske rasy, se svymi nadlidmi na druhe strane dobra a zla hodil tak pro hladove otroky dob egyptskych faraonu... Jenze kdo by dneska chtel byt na druhe strane? Ono to neni spatne ani na tehle, co vy na to? Byli tu samozrejme i Marx a Freud. Napriklad Marx jako prvni pochopil, ze zakopany pes je v ekonomice. Pochopil, ze ekonomiku je treba vyrvat z rukou lakomych blbcu a fetisistu, ucinit ji statnim subjektem a donekonecna ji rozvijet, coz znamena polozit zaklady Zlateho veku. A Freud zase ukazal, k cemu vlastne ten Zlaty vek potrebujeme. Jen si vzpomente, co bylo pricinou vsech nestesti lidskeho rodu? Neukojene pudy, nesdilena laska a neutiseny hlad, nemam pravdu? Ale vtom na scenu
