„Kruci, vsechno se to tak zamotalo... Poslyste ..., pardon, zapomnel jsem, jak se jmenujete.“
„Zilin.“
„Tak takhle, Ziline. Nic noveho pro vas nemam, nemel jsem cas se tim zabyvat. Jsou to vsechno nesmysly, rozumite, nesmysly! Maria ma prastene napady! Oni si tam nekde sedi, sepisuji lejstra a cucaji si z prstu vselijake hlouposti. Ja bych je vsechny hnal ke vsem certum.“
Vytah se zastavil ve ctrnactem patre a Riemayer stiskl tlacitko prizemi.
„Hrome,“ utrousil, „jeste pet minut a utece mi... Jednou veci jsem si zkratka jist. Nic takoveho neexistuje, prinejmensim tady ve meste.“ Vrhl po mne kradmy pohled a zase ocima uhnul. „Jedno vam poradim, zajdete si k rybakum, jen tak pro klid duse.“
„K rybakum? K jakym rybakum me to...“
„Uvidite,“ skocil mi do reci netrpelive. „A nestreckujte tam, delejte vsechno, co vam reknou.“ Pak omluvne dodal. „Nechci byt predpojaty, rozumite?“
Vytah dojel do prizemi a Riemayer stiskl osme patro.
„To je vsechno,“ rekl. „A pak se sejdem a popovidame si o tom podrobneji. Dejme tomu zitra v poledne.“
„Dobra,“ odtusil jsem pomalu. Bylo jasne, ze se mnou nechce mluvit. Treba mi neduveruje. Inu coz, to se stava. „Abych nezapomnel,“ rekl jsem jeste, „shanel se po vas nejaky Oscar.“
Zdalo se mi, ze se zachvel.
„Videl vas?“
„Prirozene. Mel jsem vam vyridit, ze bude dneska vecer volat.“
„Smula ..., kruci, to je ale smula ...,“ zabrumlal Riemayer. „Ale co, na to se kasle... Musim jit.“ Otevrel dvere vytahu. „Zitra si promluvime poradne, souhlasite? Zitra... A jak jsme se domluvili — zajdete k tem rybakum.“
Vsi silou za sebou pribouchl.
„Kde je mam hledat?“ zavolal jsem za nim.
Chvili jsem jeste postal v osmem patre u vytahu a sledoval jeho zmensujici se postavu. Krok mel nejisty, ale vzdaloval se chodbou temer uprkem.
Kapitola pata
Kracel jsem pomalu a drzel se pokud mozno ve stinu stromu. Tu a tam me minulo auto. Jeden z vozu zastavil, ridic se vyklonil ven a vyzvracel se. Mdle zalateril utrel si usta hrbetem ruky, zabouchl dvirka a jel dal. Byl uz starsi, rudolici, ve strakate kosili navlecene na hole telo. Riemayer se nejspis upil. To se stava pomerne casto: clovek se snazi, pracuje, je povazovan za uzitecneho, na jeho nazory se da, ostatnim je dobrym prikladem, ale prave v okamziku, kdy je ho zapotrebi pro nejaky zcela konkretni ukol, se najednou ukaze, ze je opuchly a ochably, ze se taha s devkami a ze od boziho rana pachne koralkou... Vase zalezitosti ho nezajimaji, ale zaroven je strasne zaneprazdnen, neustale se s nekym setkava, mluvi zmatene a nejasne a nemuze vam nijak pomoct. A nez se z toho stacite vzpamatovat, ocitne se v protialkoholni lecebne, v blazinci nebo pred soudem. Nebo se najednou ozeni, prapodivne a nejapne, a ten snatek napadne zavani vydiranim... To pak nezbyva nez zvolat: „Zotav se sam, lekari...“ Nejlepsi by prece jen bylo najit Peka. Pek je tvrdy a cestny chlap a vzdycky vsechno vi. To jste jeste nestacili dokoncit technickou prohlidku a vylodit se, a on uz si tyka s sefkucharem Zakladny, uz se s naprostym prehledem podili na posuzovani konfliktu mezi velitelem Stoparu a hlavnim inzenyrem, kteri se nepohodli kvuli nejakemu trozeru, technici uz na jeho pocest poradaji vecirek a namestek reditele si ho duverne odvedl do kouta a o necem se s nim radi... Neocenitelny Pek! A v tomhle meste se narodil a prozil tu tretinu zivota.
Nasel jsem automat s telefonnim seznamem, zavolal na sluzby a pozadal, aby mi vyhledali Pekovu adresu nebo telefonni cislo. Poprosili me, abych chvilku pockal. V budce to jako obvykle zasmradalo kocicinou. Stolek z umele hmoty byl pocmarany telefonnimi cisly, pokresleny pitvornymi ksichty a nemravnymi maluvkami. Navic do desky nekdo tiskacimi pismeny vyrezal, patrne nozem, mne zcela nezname slovo SLEG. Pootevrel jsem dvere, aby mi nebylo tak horko, a dival jsem se, jak na protejsi strane ulice u vchodu do sveho podniku kouri barman v bile kamizole s vykasanymi rukavy. Ze sluzeb mi hlasili, ze Pek Zenaj podle poslednich informaci bydli v ulici Svobody tricet jedna, telefon jedenact tri sta tricet jedna. Podekoval jsem a okamzite cislo vytocil. Neznamy hlas mi sdelil, ze je to omyl. Cislo telefonu je spravne, adresa taky, ale Pek Zenaj tam nebydli, a pokud tam snad zil driv, nevi se, kdy a kam odcestoval. Zavesil jsem, opustil automat a presel jsem na druhou stranu, do chladku.
Barman zachytil muj pohled, ozil a uz zdalky na me zavolal:
„Pojdte dal, pane!“
„Nejak nemam chut,“ odpovedel jsem.
„Copak, ta mrcha vam brani?“ zeptal se barman soucitne. „Jen racte dal a nedelejte se. Pokecame... Je tu hrozna nuda!“
Zustal jsem stat.
„Zitra rano v deset se na univerzite kona prednaska z neooptimisticke filozofie. Prednasi slavny doktor Opir z hlavniho mesta,“ rekl jsem.
Barman mi dychtive naslouchal, dokonce zapomnel kourit.
„To je teda!“ rekl, kdyz jsem skoncil. „Ty se teda vyznamenali, co? Prevcirem rozehnali holky v nocnim klubu a ted najednou prednasky, jo? My jim ukazeme prednasky!“
„Nejvyssi cas,“ souhlasil jsem.
„Ja to k sobe do podniku nepoustim,“ pokracoval barman stale zaniceneji. „Uz mam na ne vycviceny voko. To este ani neni ve dverich, a ja uz jsem doma — intl! Tak hned reknu: Hele, kluci, intl jde! A ke mne chodi sama tezka para, dokonce sam Dod tu vysedava kazdej vecer po treninku. No a ten hned vstane a uvita milyho intla rovnou ve dverich. Vo cem mluvej, to vam nereknu, ale intl se kazdopadne spakuje a tahne dal. Nekdy se jich sice prikybluje cela parta, tak to pak zamknu, aby z toho nebyl nejakej skandal, a necham je mlatit na dvere, jen at si mlatej, no nemam pravdu?“
„Mate,“ rekl jsem. „At.“ Uz jsem ho mel plne zuby. Jsou lide, kteri vam zacnou lezt krkem neuveritelne rychle.
„Co at?!“
„At si bouchaji. At si bouchaji, kde chteji.“
Barman se na me podezirave zadival.
„A dejte si vodchod,“ zavrcel najednou.
„Jen plavte, plavte,“ hartusil temne. „Tady vam nikdo nenaleje.“
Chvili jsme po sobe koukali, on jeste jednou tlumene zavrcel, couvl dovnitr a zatahl za sebou sklenene dvere. „Ja nejsem intl,“ presvedcoval jsem ho skrz sklo. „Jsem chudy turista. Vlastne bohaty!“
Ziral na me s nosem rozplacnutym na skle. Naznacil jsem pohyb, jako bych do sebe obracel sklenku. Neco rekl a zmizel v hloubi lokalu. Bylo videt, jak bez cile bloudi mezi prazdnymi stolky. Podnik se jmenoval Usmev. Usmal jsem se a sel dal.
Za rohem jsem narazil na sirokou magistralu. U chodniku stal obrovsky vuz se skrinovou nastavbou, polepeny vabnymi reklamami. Zadni celo bylo vyklopene a jako na pultu na nich lezelo ruzne zbozi: konzervy, lahve, hracky, stohy celofanovych sacku s pradlem a jinym oblecenim. Stala u nej dve pomensi devcata, vybirala a zkousela si bluzky a placala pate pres devate. „Zadi to?“ pistela jedna. Druha si prikladala bluzku k hrudniku tak i onak a odpovidala: „Nicatko! Prave ze to vubec nezadi!“
„Kolem krku ti to zadi.“
„Ale nicatko!“
„A krizkoun se neprelejva...“ Ridic nakladaku, hubeny muz v overalu a tmavych brylich v masivnich obrouckach, sedel opreny zady o reklamni napis. Do oci jsem mu nevidel, ale podle ochablych ust a zpoceneho nosu jsem usoudil, ze spi. Pristoupil jsem k devcatum. Umlkla a vyvalila se na me s pripitomele otevrenymi pusami... Bylo jim tak sestnact, oci jako kotata — dojemne modre a dojemne prazdne.
„Nicatko,“ prohlasil jsem tvrde. „Nezadi to, ale rozhodne se to preleva.“
