„A co kolem krku?“ ptala se ta, ktera si halenku prave zkousela.
„Kolem krku to mate vyslovene skvostne.“
„Koninky,“ namitla nerozhodne druha divka.
„Tak se podivame na nejakou jinou,“ rekla mirumilovne prvni. „Treba na tuhle.“
„To uz radsi tamletu stribrnou s rozdelackem.“
A ja spatril knihy. Bajecne knihy. Treba Strogova s ilustracemi, o jakych jsem v zivote ani neslysel, natoz abych je videl. Byla tu i Promena se Saragonovou predmluvou. Tridilny Walter Munz i s korespondenci... Meli tu skoro celeho Faulknera, Weberovu Novou politiku. Poly od Ignatovove. Nevydany Siang Si-kuj. Dejiny fasismu, vydane v edici Pamet lidstva. Cerstve casopisy a almanachy, kapesni prirucky pro navstevniky Louvru, Ermitaze a Vatikanu. Proste vsechno...
„Tahle taky zadi...“
„Ale ten rozdelacek...“
„Koninky...“ Popadl jsem Munze, dva dily strcil do podpazdi a treti jsem otevrel. Jeste nikdy v zivote jsem nevidel kompletniho Munze. A tady byly dokonce i listy z emigrace...
„Co jsem dluzen?“ zeptal jsem se.
Holciny na me zase vyvalily oci. Soferovy rty zpevnely, posadil se zprima.
„Co?“ zeptal se ochraptele.
„Kdo je tady vedouci?“ znejistel jsem.
Vstal a pristoupil ke mne.
„Co byste rad?“
„Tady toho Munze. Kolik to stoji?“
Holciny se rozrehonily. Mlcky se na me zadival a sundal si bryle.
„Vy jste cizinec?“
„Ano, turista.“
„Tohle je nejuplnejsi vydani Munze.“
„To vidim,“ prisvedcil jsem. „Kdyz jsem to tu uvidel, pokusily se o me mrakoty.“
„Coz to o me taky,“ rekl ten muz. „Kdyz jsem zjistil, o co mate zajem.“
„Dyt je to turista,“ vypiskla jedna z divek. „Von tomu nerozumi.“
„Vsechno je to zadarmo,“ vysvetlil sofer. „Osobni fond. Na zajistovani osobnich potreb obcanu.“
Pohledl jsem na hromadky knih.
„Videl jste tu Promenu snu?“ zeptal se.
„Ano. Dekuji, ale to mam.“
„Na Strogova se ani neptam. A co Dejiny fasismu?“
„Nadherne vydani.“
Ty dve se zase chichotaly. Ridic vyhruzne zakoulel ocima.
„Kus, usmrkanata!“ vystekl na ne.
Holciny odskocily. Jedna z nich kradmo popadla nekolik celofanovych sacku s halenkami a svetriky, rychle prebehly na druhou stranu ulice a zpovzdali nas pozorovaly.
„Rrrozhodnozky!“ uplivl si ridic. Jeho tenke rty se jemne pocukavaly. „Cele tehle opicarny by se melo nechat. Kde bydlite?“
„Na Druhe predmestske.“
„A, primo uprostred hnojiste... Pojdte, ja vam to vsechno odvezu. Mam ve voze jeste celeho Scedrina, toho, ani nevystavuju, celou Klasickou knihovnu, celou Zlatou edici, kompletni Poklady filozofickeho mysleni...“
„Vcetne doktora Opira?“ zeptal jsem se.
„Lejno psi,“ procedil skrze zuby ridic. „Holomek pozitkarska! Menavka! Znate Sliu?“
„Moc ne,“ priznal jsem se, „ale uprimne receno se mi moc nelibi. Neoindividualismus, jak by rekl doktor Opir.“
„Doktor Opir je smradoch,“ rekl ridic, „kdezto Slia je opravdovy clovek. Kus individualismu v tom samozrejme je, ale prinejmensim rika, co si mysli, a dela to, o cem mluvi... Ja vam toho Sliu sezenu... Poslyste, a tohle jste videl? Nebo tohle?“
Zaboril ruce do knih az po lokte, nezne je hladil, listoval v nich a v jeho tvari se rozhostila naprosta blazenost.
„Nebo tady...,“ nadchl se. „A co tohohle Cervantese?“
Pristoupila k nam postarsi pestena zena, prehrabala vsechny konzervy a stitive zasycela:
„To uz zase nemate danskou calamadu...? Prece jsem vas o ni tolik prosila.“
„Jdete k certu,“ utrousil ridic roztrzite. Zena zkamenela. Jeji tvar se poznenahlu nalila krvi.
„Co si to dovolujete?“ zeptala se vyhruznym polohlasem.
Sofer se nasupil a zadival se na ni.
„Vy jste mi snad nerozumela? Koukejte tahnout odtud!“
„Tak tohle si odskacete! Vase cislo!“
„Devadesat tri,“ sdelil ochotne ridic. „Devadesat tri, jasne? A na vas kaslu, rozumela jste mi? Mate jeste nejake dotazy?“
„To je skandal!“ prohlasila dustojne. Vzala si dve plechovky konzervovanych lahudek, prejela po kramku ocima a opatrne strhla obal z casopisu Clovek kosmicky. „Ja si vas zapamatuju, triadevadesatko! Dneska uz to neni jako zastara!“ Zabalila si konzervy do papiru. „Jeste se spolu uvidime — na radnici...“
Pevne jsem sofera uchopil za loket. Kamenny sval pod mymi prsty ochabl.
„Takova drzost,“ prohlasila dama majestatne a vzdalila se.
Kracela po chodniku s hrde vztycenou krasnou hlavou, korunovanou vysokym valcovym ucesem. Na rohu zustala stat, jednu konzervu otevrela a zacala se uhledne zivit, vyjimajic ruzove kousky stihlymi elegantnimi prsty. Uz jsem mohl soferovu ruku pustit.
„Ty se musej strilet,“ rekl najednou. „Skrtit je, a ne jim vozit knizky.“ Otocil se ke mne. Oci mel utrapene. „Mam vam to odvezt?“
„Ale ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Kam bych to vsechno dal?“
„Tahni!“ vyhrkl sofer. „Vzal sis toho Munze? Vzal, tak bez a zabal si ho do svejch spinavejch podvlikacek.“
Vlezl do kabiny, neco cvaklo a zadni celo se zacalo zvedat. Bylo slyset, jak se uvnitr nakladaku vsechno sype a praska. Na dlazbu spadlo nekolik knih, par lesklych balicku a konzerv. Jeste nez se celo stacilo uplne zavrit, sofer praskl dvirky a auto se prudce utrhlo z mista.
Holciny uz zmizely. Stal jsem sam v prazdne ulici se svazky Munze v rukou a dival se, jak vetrik lenive prevraci stranky Dejin fasismu, povalujicich se u mych nohou. Zeza rohu se vynorili kluci v kratkych pruhovanych kalhotach. Mlcky, s rukama v kapsach prosli kolem me. Jeden z nich vbehl do vozovky a hnal pred sebou jako fotbalovy mic plechovku ananasoveho kompotu s krasnou lesklou etiketou.
Kapitola sesta
Cestou domu me zastihl konec pracovni smeny. Ulice zaplavila auta. Nad krizovatky se zavesily vrtulniky dopravni sluzby a zpoceni policiste rvali do megafonu ve snaze rozehnat co chvili vznikajici zacpy. Automobily se pohybovaly pomalu. Ridici vystrkovali hlavy, vykladali si, vtipkovali, hulakali, pripalovali si jeden od druheho a zoufale troubili. Narazniky lomozily. Vsichni byli veseli, privetivi, vsichni zrovna prekypovali divosskou rozjarenosti. Jako by z duse spadl nejaky obrovsky balvan. Jako by vsichni zili jakousi zavidenihodnou predtuchou. Na me a na dalsi chodce si ukazovali prsty. Nekolikrat do me strcili naraznikem — obycejne devcata, jen tak, z legrace. Jedna slecna dlouho jela vedle me po chodniku, takze jsme se spolu seznamili. Pak parkovacim pruhem prosla demonstrace lidi se zbozne vaznymi tvaremi. Nesli plakaty, ktere vyzyvaly k podani prihlasek do amaterskeho peveckeho sboru Pisne vlasti a do radnicnich krouzku kucharskeho umeni, pripadne k zapisu do kratkodobych kursu materstvi a kojenectvi.
